Lidové noviny přitakávají lháři

Viktor Orbán ve svém rumunském projevu lže. Lidové noviny, které Orbána doporučují jako řešení pro dnešní dobu, se zcela odtrhly od vlastní demokratické tradice.

Lidové noviny v sobotu otiskly rumunský projev maďarského premiéra Viktora Orbána. Přednesl ho na shromáždění v maďarsky osídlených lázních Băile Tușnad na východě Rumunska. Nevím, jak významná je letní škola, které se účastnil. Pro přijetí projevu do naší debaty je významnější, že od konce července už vyšel v českém překladu nejméně dvakrát.

Nejprve ho přetisklo internetové Echo24, kam přešli pravicově-konzervativní redaktoři, kteří v Lidových novinách nechtěli být s Andrejem Babišem. A v sobotu ho přetiskly rovnou Lidové noviny ve své příloze Česká pozice a pro jistotu i s komentářem Romana Jocha. Tedy autora, který si tezi, že pravice má právo nastolit pravicový autoritativní režim, osvojil v českém prostředí už dávno před Orbánem.

Protože redakce Lidových novin alias České pozice otiskla k Orbánovu projevu právě Jochův komentář, musíme to vnímat jako redakční doporučení Orbánova textu. Tím se, nutno napsat, Lidové noviny samy odtrhly od vlastní demokratické tradice. Těžko si představovat, jak Eduard Bass nebo Karel Čapek překládají Miklóse Horthyho, protože údajně „pojmenovává problémy současného světa“. Tím spíš, že Viktor Orbán ve svém projevu nově nepojmenovává nic.

Hlásí se k přežilému nerozlišujícímu antikomunismu. Namísto porážky fašistického Maďarska – Hitlerova spojence vidí konec druhé světové války jako sovětskou okupaci.


Orbánovy politické teze jsou nebezpečné pro levici i pro demokracii. Jejich důsledky musejí dohlédnout především maďarští politici, mezi nimi předseda socialistické MSZP József Tóbiás. Foto archiv MSZP

Chce budovat společnost založenou na práci. Čímž jde zjevně proti levicové tezi, podle které mají stroje brát lidem práci, ale zachovávat výdělek, protože tak budou lidé mít prostor pro osobní rozvoj. Zato se nijak neliší od fašizujících politiků, kteří chtějí prací podmiňovat tu sociální podporu, tu rovnou volební právo.

Maďarský – zjevně jazykově určený národ v Karpatské kotlině – chce budovat jako jednotné národní společenství. Hlasy zahraničních Maďarů mu kromě jiného pomohly k dvoutřetinové většině v novém parlamentu. Jeho teze nutně skončí snahou budovat národní společenství jednotně uvnitř jedněch hranic. Nervózní by mělo být zejména Srbsko, které přeci jen v Evropské unii ještě není.

Pokud pak jde o Orbánovy údajně nové myšlenky, tak snaha o regulaci nadnárodního kapitálu i ochranu lidí před chudobou patří k rutinní výbavě politiků demokratické levice napříč Evropou. Co politiky demokratické levice odlišuje od Orbána, je důraz na universalitu prosazovaných řešení, podpora veřejného vlastnictví a programová neochota vystoupit v politickém boji z parlamentních lavic.

Od rozkolu s komunisty setrvala demokratická levice na půdě parlamentní demokracie vždy. I když v roce 1938 ulicemi pochodovali fašisté a katolíci štvali proti Čapkovi. I když v roce 1948 komunisté i pro sociální demokraty chystali vězení a politické procesy.

Rád bych se domníval, že tuto neochotu parlamentní lavice opustit stále sdílí i česká pravice, která Orbána v Lidových novinách i Echu24 doporučuje. A která z Polska obdivuje konzervativně katolickou nesnášenlivost Orbánových bratránků z Práva a spravedlnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Jan Černý - Brno

Lidové noviny Středa, 20.Srpna 2014, 12:41:36

se od vlastní demokratické tradice odtrhly už svým příklonem k polistopadové politice "jediné pravdy" (jednostranný pentagonismus, "nutné reformy") a masivní podporou neoliberalismu. Tento neoliberalismus také připravil půdu (sociální frustraci) pro pozvolna nastupující fašismus.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Středa, 20.Srpna 2014, 21:09:21


Téměř zároveň vyšly dnes v DR dva komentáře k projevu maďarského premiéra Viktora Orbána a k jeho propagaci v České republice. Text Patrika Eichlera považuju za výstižnější než názor Filipa Outraty.
Když jsem byl v roce 1965 poprvé ve Francii, platilo se tam ještě mincemi Francouzského (vichystického) státu, považovaného levicí a také liberály za fašistický. Na těch „starých francích“ bylo místo nápisu „Svoboda, rovnost, bratrství“ heslo „Práce, rodina, vlast“. Později jsem se dostal ke studiu představ fašistů a jiné krajní pravice z různých zemí, prosazovaným v Evropě v 30. a 40. letech, ve Španělsku, Portugalsku a Řecku ještě později.
Od té doby odmítám nazývat nacismus, tedy německý národní socialismus, fašismem. Nacismus je pro mne perverze fašismu, systému sice nedemokratického a nepřijatelného, avšak přece jen méně zločinného než nacismus s jeho rasismem, antisemitismem a holocaustem. Jenže mezi fašismem a otevřeným autoritářstvím, například dnes Orbánova typu, na straně jedné a odmítnutím liberální demokracie na straně druhé není jasná hranice, stejně jako není hranice mezi prezidentskou „demokracií“ Ruské federace a vládou oligarchů, kteří sužují už dlouhá léta Ukrajinu. Ďábel tkví často v detailech, tedy v detailech slov.
Patrik Eichler vidí jasněji než Filip Outrata nebezpečí v postojích české pravice. Ta své vize z dob Topolánka a Nečase už neprosadí, jejich škodlivost se české veřejnosti ukázala zřejmá. Otravuje ale vzduch antikomunismem. Snaží se o to vlastně už dlouhá léta, jen si vzpomeňme její tolerování, málem oslavování různých nacionalistických proudů, třeba v Pobaltí a na Ukrajině, hlavně že byli tamní národovci proti Rusům, Putinovi a komunismu. Došlo to tak daleko, že česká pravice našla slova pochopení pro banderovce, jako kdyby na Ukrajině nepáchali ve 40. letech ty nejhorší zločiny, které lidstvo zná – vyvražďování Židů a Poláků jen proto, že byli Židy a Poláky.
I pod tímto zorným úhlem je třeba posuzovat českou – bohužel i vládní – podporu kyjevského Majdanu a mlčení o nepočetné, avšak velmi hlasité krajní pravici na Ukrajině. Nevím, zda prosazování sankcí vůči Ruské federaci poškodí českou ekonomiku, rozhodně však vím, že studenoválečnické úsilí ohrožuje všechny lidi v Evropě i proto, že postupuje ruku v ruce s popíráním liberální demokracie orbánovského typu.
Ano, Orbán jen „pojmenovává věci pravými jmény“ a nemá „pravdu“ ve všem. Tak tomu ale je při propagaci krajně pravicových, protidemokratických a ovšem i fašistických receptů vždy. Nedejme se mýlit tím, že Viktor Orbán je proti sankcím a shoduje se s Putinem, třeba v rozšiřování jaderné energetiky a posilování státního dirigismu. Jako nebezpečí je proto třeba vidět propagaci Orbánových myšlenek, které jsou sice zatím zdánlivě umírněné, ale které přitahují už dvě třetiny maďarského obyvatelstva. Antikomunisté pracují na tom, aby tomu bylo v České republice taky tak.

Filip Outrata - Praha

Ke komentáři Petra Uhla Čtvrtek, 21.Srpna 2014, 09:35:36

bych rád doplnil několik poznámek. V hodnocení mého článku píše, že méně jasně než P. Eichler vidím nebezpečí v postojích české pravice. To je podle mne nedorozumění, můj text nebyl věnován české pravici, ale Orbánovi a levicovým prvkům jeho rétoriky a ekonomického programu, díky nimž - také díky nimž - se mu dvakrát drtivě podařilo porazit maďarskou levici.

Zajímavé je ovšem téma antikomunismu. Orbánův projev v Baile Tusnad je podle mne pozoruhodný mimo jiné právě tím, že nepracuje s antikomunistickým výkladovým klíčem. Dokonce výslovně říká, že takový způsob vidění světa, který by zůstal vězet v souřadnicích pádu sovětského systému, je již překonaný, rok 1989/1990 je stále zdrojem osobních zkušeností, ale nedá se již podle něj hodnotit dnešní situace, ta má zcela jiné parametry.

Rozumím tomu jako odmítnutí antikomunistického schématu, což má i praktické důsledky v tom, že Orbán v ekonomické oblasti klidně zavádí taková opatření, která by striktní (a často antikomunistická) pravice považovala za levičácká a socialistická, jako daň pro bankovní sektor, posílení státního vlastnictví např. v oblasti bankovnictví aj. Zavádí tak opatření, která (často neúspěšně, jako v České republice) usiluje zavést demokratická levice, což přiznává i P. Eichler v článku výše.

Orbán, řekl bych, není vyhraněný ideový antikomunista a jeho podpora na tom není založena. Jeho nebezpečí podle mě je v kombinaci silného státu (i v ekonomické oblasti) a nacionalismu a potenciálného omezování osobních svobod. Je to nesporně v některých rysech autoritářský režim, ale přinejmenším v ekonomické oblasti není krajně pravicový. Jde mi hlavně o to, abychom přesněji rozlišovali v užívání pojmů, případně nálepek, které používáme.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Informovat či propagovat? Anebo ještě něco? Čtvrtek, 21.Srpna 2014, 11:02:59

Popravdě řečeno, článek ani příspěvek pana Uhla vůbec nechápu. Patrik Eichler jako novinář tohoto webu píše o zveřejnění nějakého projevu nikoli bezvýznamného politika jako o nežádoucí propagandě. DR ostatně často zveřeňuje zprávy s odkazy na zdroje a na původní informace, na které ten článek reaguje. Ne tak ovšem v těch případech, ve kterých jsou na DR vydávány řady odsudečných komentářů s pouze ledabylým odkazem na to, co je vyprovokovalo. Čtenář se pak buď musí spolehnout na názor redakce, nebo si provést vlastní průzkum. Tuto školu investigativnosti čtenářstva Deníku Referendum velmi oceňuji. A určitě nejsem sám :-))

Na druhou stranu je třeba si přiznat, že vlastní investigativní počiny začínajícího až pokročilého čtenáře často nevedou dál, než na pár dalších linků k názoru jiného autora. Když pominu "domácího" Filipa Outratu tak například Martin Weiss ve svém komentáři na http://echo24.cz/a/iVyCQ/na-orbana-fuj-a-pozor-nezabira
říká: "Orbána je třeba blíže sledovat a věnovat jeho rétorice a praxi myšlenkovou energii. Jeho rétorika je zatím nedopečeným výtvorem, jen podpěrou pro jeho celkem standardní (nijak v dějinách nevídanou) mocenskou praxi. Ale ukazuje, že staré fráze ztrácejí magickou moc a nějakým „fuj“ nebo „pozor“ se s nimi nelze vypořádat."

---
Obranné reakce například lidského imunitního sytému je velmi zjednodušeně založena na dvou po sobě následujících krocích: 1) přesné rozpoznání znaků známých patogenů prostřednictvím receptorů 2) izolace patogena a zasáhnutých buněk. Je úkolem novináře realizovat oba kroky?