Izrael není obětí

Rostoucí solidarita s utrpením obyvatel Gazy demonstruje klesající důvěru v legitimizující rétoriku maskující izraelskou agresi. Není možné hájit strategie Hamásu, je ale absurdní vykreslovat okupační mocnost jako jedinou oběť sporů.

Doznívající násilí v pásmu Gazy bylo často vykreslováno jako válka mezi rovnými subjekty, v níž se utkává Hamás s Izraelem. Obdobné uvažování ale celkově opouští základní logiku vztahu mezi Izraelem a palestinskou populací, která je charakterizovaná strukturální nerovností, asymetrií a násilím. Ačkoliv si to mnozí (zejména v České republice) nepřipouští, Izrael je okupační mocností, která Palestincům sama brání v tom, aby se rovnocenné pozici byť jen přiblížili.

Co se týče samotné Gazy, izraelští osadníci a vojenské síly se sice v roce 2005 z pásma stáhnuli, dodnes ovšem izraelský stát udržuje exkluzivní kontrolu nad vzdušným prostorem i teritoriálními vodami. Stejně tak kontroluje pohyb zboží i lidí z pásma i do něj, což nabývá v mnoha případech spíše podob šikany než bezpečnostních opatření.

Gaze se díky pokračující blokádě nedostává pitné vody, léků, paliva či elektřiny. Pásmo je de facto zcela závislé na svévoli Izraele. Proto jak OSN, tak EU či lidskoprávní organizace jako Human Rights Watch považují Gazu stále za okupované území.

Na Západním břehu se okupace projevuje mimo jiné přítomností izraelských sil v městech jako Hebron, stavbou židovských osad, demolicemi domů, nočními nájezdy na domovy, kontrolou pohybu Palestinců skrze „bezpečnostní“ zeď, sítí checkpointů znemožňujících volný pohyb, hromadným zatýkáním či mnohdy násilným potíráním demonstrací.

Deklarovaným cílem operace „Ochranné ostří“ je dle oficiálních informací Izraele úsilí o zničení infrastruktury Hamásu a tím zabránění ostřelování svého území. Zastavení agrese je dozajista legitimní cíl, protože neselektivní útoky na civilní populaci nemůžou být ospravedlňovány.

Ovšem zatímco agrese Hamásu bývá málokdy zpochybňována, mnohem rozsáhlejší a vědomá kampaň a stovky mrtvých civilistů zaviněných Izraelem bývají maskovány hávem nevyhnutelnosti a sebeobrany. Značná nerovnost tedy panuje i v odlišném chápání legitimizujících diskursů, kdy akty Palestinců jsou vždy pochybné a nelegitimní, zatímco akce Izraele jsou mainstreamovými médii a politiky do různé míry ospravedlňovány.


Na Západním břehu se okupace projevuje mimo jiné přítomností izraelských sil v městech jako Hebron. Foto michaelramallah, flickr.com

Ovšem i pokud přijmeme, že je to Hamás, kdo byl iniciátorem, stovky civilních obětí, využívání flechette granátů v residenčních čtvrtích, bombardování škol, mešit, nemocnic a obyčejných domácností či srovnávání celých čtvrtí se zemí (pod často neprokázanou záminkou toho, že pravděpodobně skrývají rakety a zbraně Hamásu) lze jen stěží vnímat jako sebeobranu před jeho kapacitami.

Izraelské aktivity spíše nabývají podoby kolektivního trestu, zvláště v situaci, kdy kvůli blokádě nelze Gazu opustit a kdy před útoky není úniku ani v uprchlických táborech OSN, ve kterých se snaží nalézt útočiště přes 240 tisíc obyvatel Gazy.

Izrael po minulých zkušenostech ví, že podobné operace nepřinesou trvalý klid, zánik Hamásu či konec ostřelování svého území. Paradoxně spíše pomohou posílit pozice extremistů. Jediným trvalým důsledkem budou stovky civilních palestinských obětí a desítky mrtvých izraelských vojáků.

Tyto důsledky ovšem nejsou nevyhnutelností, ale následkem vědomých rozhodnutí. Izraelské elity se vědomě rozhodly pro zahájení operace, což lze pod tlakem ohrožení vlastní populace chápat. Co je ovšem rozhodující, jsou vědomá rozhodnutí stojící za bombardováním civilních objektů, za které nese establishment odpovědnost. Je třeba nezneužívat logiku nevyhnutelné sebeobrany jako ospravedlnění pro vědomé akty agrese.

Pokud přijmeme strukturální nerovnost jako výchozí podmínku vzájemného vztahu, je pak těžko uvěřitelné vnímat Izrael skrze optiku oběti, kterou jen a pouze agrese druhé strany nutí k činům, na které „morální armáda“ není hrdá, ale které jsou nevyhnutelné. Izrael touto rétorikou ospravedlňuje veškeré ze svých operací v pásmu Gazy, ať už se jednalo o operaci „Lité olovo“ v zimě 2008-2009 či „Pilíř obrany“ z roku 2012 a hájí skrze ni všechny jejich etické lapsy.

Argument nevyhnutelné sebeobrany je ve snaze o zbavování se odpovědnosti a legitimizace vlastní agrese dále posilován rétorikou „lidských štítů“. Nejenom, že jsou vojenské akty nevyhnutelné pro zajištění bezpečnosti, ale smrt civilistů je z velké části, ne-li úplně, vinou Hamásu, který svá strategická úložiště zbraní záměrně umisťuje přímo dovnitř či do blízkosti škol, nemocnic či obytných čtvrtí.

De facto všichni civilisti v Gaze jsou vykresleni jako potenciální lidské štíty a tudíž každá civilní oběť je ospravedlněna, neboť není důsledkem izraelských akcí, ale je zaviněna Hamásem.

Co víc, Izrael dále legitimuje své aktivity skrze rétoriku „minimalizace obětí“. Jeho činitelé neustále opakují, že Izrael na rozdíl od Hamásu usiluje o co nejvíce možné snížení civilních ztrát, ať už tím, že varuje těsně před útokem skrze posílání SMS zpráv či podivnou technikou varovného minibombardování na střechu budoucího cíle („knock-on-the-roof“) nebo skrze to, že užívá „chirurgických“ operací. Fakta ovšem, zdá se, hovoří proti této rétorice. Vysoký počet civilních obětí neodpovídá nikterak snaze minimalizovat.

Chirurgické“ vojenské zákroky, které si od 8. července vyžádaly téměř dva tisíce palestinských životů, zřejmě nejsou tak precizní, jak by Izrael chtěl, aby si mezinárodní společenství myslelo. A varování ho nikterak nezbavuje nutnosti vyvarovat se civilním obětem.

Skrze rozvíjení diskursu minimalizace, resp. vyhýbání se civilním obětem a výše zmíněnou logiku lidských štítů, Izrael legitimizuje své akce a vinu za smrt civilistů přenáší na Hamás, resp. na civilisty samé. Civilním obětem je tak vlastně upřena možnost být oběťmi neb se stávají viníky své vlastní smrti.

I pokud platí teze, že oficiálním cílem je především eliminace infrastruktur Hamásu, jedná se pravděpodobně o cíl krátkodobý, i když zapadající do izraelské praxe militarizace politických problémů. Jak se ovšem shodují mnozí komentátoři, další ze série vojenských intervencí do Gazy je důležitým krokem v pokračující politice „rozděl a panuj“.

Tomu napovídá i fakt, že útoky byly zahájeny měsíc po té, co začala 2. června působit technokratická vláda národního sjednocení dohodnutá mezi Hamásem a Fatahem v dubnu tohoto roku. Jakékoliv možnosti posunu Palestinců směrem k usmíření obou území, jejich populací a reprezentací jde proti zájmům Izraele a jeho tendenci hájit status quo, který jim usnadňuje udržovat okupaci a asymetrii při životě.

Důležitou otázkou je také, jakou roli v současné ofenzivě sehrává izraelskou společnost stále více prostupující rasismus a nenávist vůči jinakosti, s kterými se lze setkat jak ve vrcholných patrech politiky (např. vyhlášené projevy Avigdora Liebermana či Mošeho Feiglina), na kopcích okolo Gazy, z nichž Izraelci sledují utrpení obyvatel Gazy v přímém přenosu i čím dál více přímo v ulicích Izraele, kde jsou napadáni palestinští občané Izraele i levicoví promíroví aktivisti.

Je zajímavé uvažovat o tom, nakolik je agrese v Gaze snahou kooptovat tyto rostoucí rasistické tendence a nasměrovat je mimo hranice Izraele tak, aby se nezačaly obracet proti establishmentu.

Důležitým symbolem nerovnosti mezi stranami je také zcela odlišné technologické vybavení. Izrael disponuje nejmodernější technikou, která jen umocňuje jeho apriorní mocenskou převahu spočívající v dominanci izraelské populace. Zajímavou ukázkou asymetrie může být systém protiraketové obrany „Železná klenba“, který velmi efektivně chrání izraelskou populaci způsobem, o kterém se obyvatelům Gazy nemůže ani zdát.

Tento systém je také zajímavý, neboť demonstruje jeden z rozhodujících prvků nerovnováhy mezi Palestinci a Izraelci, a to bezprizorní zázemí Izraele v podpoře USA. Samotný systém, ačkoliv by se rád tvářil jako produkt izraelského průmyslu, byl zainvestován z prostředků USA, které do něj vložily stamiliony dolarů.

O to komičtěji, pak působily pokusy Kerryho o zprostředkování příměří. V situaci, kdy USA podporují okupaci palestinských území, i když mnohdy s výhradami, je lze těžko vnímat jako neutrální zprostředkovatele příměří.

Mediální pokrytí konfliktu se v posledních týdnech redukuje jen na střet Hamásu a Izraele v Gaze. Že se ovšem jedná o širší problém asymetrie vztahů a že pokusy o politiku „rozděl a panuj“ se Izraeli moc nedaří, je možné vnímat na rozšíření odporu vůči Izraeli jak na Západním břehu, tak za „Zelenou hranici“ z roku 1967 do srdce Izraele. Na Západním břehu se uskutečnil ve čtvrtek 24. července největší protest za dlouhou řadu let, kterého se zúčastnilo na deset tisíc Palestinců.

Přímo v Izraeli se pak odehrály výrazné protesty ve městech, jako je Nazaret či Haifa. Jak se protesty Palestinců přesouvají i do Izraele samého, stát reaguje aplikací metod, které desítky let praktikoval jen za hranicí z roku 1967. Mnozí mají za to, že by tento vývoj mohl vést k třetí intifádě (povstání).

Rostoucí solidarita s utrpením obyvatel Gazy ve světě, na Západním břehu a dokonce i v samotném Izraeli (ať už ze strany arabské či židovské populace) jen demonstruje klesající důvěru v legitimizující rétoriku maskující izraelskou agresi. Čím více se izraelský establishment snaží popřít svůj výrazný podíl viny na pokračujícím násilí, tím více si sám podřezává vlastní větev.

Není možné hájit strategie Hamásu, neboť nediskriminující vysílání raket ohrožující izraelské civilisty lze jen stěží považovat za národně osvobozenecký boj proti okupačnímu režimu. Na druhou stranu je třeba vnímat, že agrese přichází z obou stran.

Je absurdní vykreslovat okupační mocnost jako jedinou oběť sporů a zbavovat ji veškeré odpovědnosti za násilí a oběti, které způsobila. Kořeny současného konfliktu tkví v dodnes pokračující okupaci palestinských území. Pokud Izrael usiluje o bezpečnost, nenajde ji v troskách Gazy, ale v ukončení okupace.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Proč vůbec operace "Ochranné ostří" začala? Úterý, 12.Srpna 2014, 11:15:21

Noam Chomský to přičítá uzavření dohody o jednotě Gazy a Západního břehu mezi Hamasem a Fatahem v dubnu letošního roku. Izrael se dlouhé roky snažil takovéto dohodě zabránit - mj. proto, aby pak mohl argumentovat tím, že přeci nelze vyjednávat s vnitřně rozdělenými Palestinci. No a nyní tuto dohodu víceméně podpořily i Spojené státy, což znamenalo pro Izrael další ránu.

Více na: http://www.democracynow.org/2014/8/7/a_hideous_atrocity_noam_chomsky_on

Problém je tedy v tom, že Palestinci nedělají to, co chce Izrael a že USA nedělají to, co chce Izrael. Proto tahle demonstrace síly v Gaze, která je de fakto vězením pod otevřeným nebem, zcela závislým na libovůli Izraele.

Ten si dokonce spočítal, kolik kalorií na člověka je potřeba, aby zdejší populace přežila (protože zprávy o hladomoru by nebyly pěkné) - a právě tolik potravin Izrael povolí palestincům vyprodukovat a do Gazy dovézt. Ani o chlup víc. A Izrael se ještě chlubí tím, jaký projevuje vůči palestincům - svým nepřátelům - soucit. Jenže Chomský k tomu dodává, že jde pouze o sadismus, maskovaný za soucit. A taky to, že dokud tohle budou USA tiše podporovat, tak se nejspíš nezmění vůbec nic: co Izrael zničí, to Palestici postaví znovu a EU zaplatí. A za pár let přijde další kolo násilí.

http://www.democracynow.org/blog/2014/8/8/noam_chomsky_what_israel_is_doing

Luděk Ševčík - OSVČ

Úterý, 12.Srpna 2014, 13:19:49

Opět přídávám: chování izraelské vlády naplňuje náborové kanceláře teroristických organizací.

Zdeněk Jehlička - Praha

Snaží se snad pan Kolařík Úterý, 12.Srpna 2014, 15:06:22

ospravedlnit zabití dnes již téměř 2000 Palestinců v Gaze zavražděním 3 Izraelců? Zabitím několika set vašich za jednoho našeho by tak Izrael kandidoval na velmi smutný primát. V jiném případě jeho příspěvek postrádá logiku, zvlášť když matka jednoho ze zabitých chlapců odmítla kolektivní trest.

Autor článku správně zdůrazňuje problém nelegální okupace palestinských území, bez jejíhož ukončení nelze situaci uklidnit, natož jí podmiňovat příměří či dokonce mír. Jak řekl na nedávné pražské přednášce Miko Peled, okupace nemůže být řešena mírovými rozhovory, protože nejde o konflikt dvou rovnocených stran. Nepoměr v počtu obětí to bohužel jen potvrzuje.

Zdeněk Jehlička - Praha

Pane Kolaříku, Úterý, 12.Srpna 2014, 16:18:29

"nerovnoprávné počty" jsou nesmyl. Pokud snad myslíte nesouměřitelné počty obětí, tak ty si Izrael jistě nevymyslel, ty uskutečnil. Téměř 2000 mrtvých Palestinců (z toho 80% civilistů) nebude způsobeno jen absencí Železné kopule v hustě obydleném pásmu Gazy.

Pokud se chcete bavit o palestinských politických vězních (polovina palestinské mužské populace okupovaných území prošla od r. 1967 vězením), o nadužívání detenční vazby ( v které tráví paletistinští vězni léta bez obvinění či soudu), o dětských vězních (i pod 16 let věku v rozporu se samotnými izraelskými zákony), o úmyslném věznění žen a převážení vězňů na území Izraele (v rozporu s mezinárodním právem), praktikách výslechů a mučení, doporučil bych vám nejdřív studium zpráv palestinské lidskoprávní organizace Addameer (pokud pro vás bude z podstaty nepřijatelná jako podporující teroristy, zkuste izraelskou pobočku světové lidskoprávní organizace Physicians for Human Rights-Israel). Pro izraelské vojenské praktiky mučení dětí se můžete s čistým svědomím obrátit na zprávy organizace Defence for Children International-Palestine. Představte si, že i ty chtěli dostat teroristé z izraelských žalářů výměnou za zajatého vojáka činného v okupační armádě. Hrůza mne obchází.

Promiňte, pane Kolaříku, ale kdybyste měl dobrou vůli a pozorně četl můj příspěvek, nemusel jste tady teď stát v nedbálkách. Slova o neúčinnosti mírových jednání v případě ukončení okupace nepronesl zástupce Hamásu, ale na své pražské přednášce Miko Peled, syn izraelského generála z r. 1967 a bývalého vojenského správce Gazy. Je až tragicky komické, do jaké ideové izolace se Izrael a jeho zastánci dostávají.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Nesouměřitelné počty obětí Úterý, 12.Srpna 2014, 19:11:18

jsou způsobeny tím, že Izrael má daleko nejsilnější armádu v regionu a Hamas jen rakety stlučené na koleně ze součástek pašovaných tunelem z Egypta. Ve válkách s Araby ve válkách v letech 1948, 1967 a 1973 měl ztráty velké. V té posledně jmenované válce byl jednu chvíli na pokraji zničení.

Chování Izraele v současné krizi opravdu nehájím, petici adresovanou MZV jsme podepsal, ale tu historickou perspektivu je dobře znát, jinak nic nepochopíte.

Luděk Ševčík - OSVČ

Středa, 13.Srpna 2014, 08:46:48

Nejdříve by měla být zodpovězena otázka, kdo ve válkách s Araby profitoval, čili qui bono? Proč byli Arabové vždy biti a kdo a jak tyto války vyprovokoval. Jinak nic nepochopíme.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Netanjahu - vrah a terorista roku Středa, 13.Srpna 2014, 10:37:39

Izrael není obětí, ale agresorem. To, co dělá Hamás, je odsouzeníhodné a nepřjatelné. Ale to, co dělá izraelská vláda, je ještě horší a cyničtější, nota bene když se tato vláda ohání demokracií a demokratickými hodnotami...!

Martin Profant - Praha 7

Ošidnost historické perspektivy Středa, 13.Srpna 2014, 15:40:12

Samozřejmě, současnost se rodí z minulosti -- z té historické, minulé, i z té, která je ještě zatraceně živá. Jenomže historická perspektiva je vždy nutně otvírána ze současnosti. Samy události mi neřeknou, jestli je k pochopení současné krize potřeba spíše připomínat Jomkipurská válka, asistenci izraelské armády při masakru v Sabře a Šatíle anebo dohody z Camp-Davidu?
Anebo jaký význam má, že se evropské země rozhodly projevit soucit a uchlácholit své svědomí po holocaustu vytvořením židovského státu na útraty Arabů?
Pokud by měla ta historická perspektiva přispívat k porozumění -- jak situaci, tak mezilidskému -- musela by být vyprávěna jako příběh, který mohou přijmout ti druzí. Jinak se z té perspektivy stávají klapky na očích.
Kvůli tomu nemusíme chodit až na blízký východ, stačí zajít na Prahu 2 a zeptat se tamějších radních, proč je důležitější, že byl někdo komunista než to, že byl oceněn Američany za statečnost v bojích 2. světové války.

Zdeněk Jehlička - Praha

historická perspektiva, kterou je třeba znát Středa, 13.Srpna 2014, 16:51:3

Sotva vzniklý křehký stát Izrael byl v r. 1948 napaden armádami sousedních arabských států, v této přesile bojoval o holé přežití a při všech těžkých ztrátách, které utrpěl, jen tak mimochodem vyhnal na 750 tisíc původních obyvatel, zbořit na 500 jejich vesnic a zabral o 25% Palestiny nad dělící plán.

V r. 1967 opět ve smrtelném ohrožení zabral zbytek Palestiny a Golanskou výšinu k tomu. Gratulace izraelských generálů se slovy "the job is done" asi měla znamenat "jsme rádi, že jsme přežili".

To, že má dnes Izrael čtvrtou nejsilnější armádu světa, nebude dáno jen usilovnou pílí jeho obyvatel. Zbrojní investice se zde vyplatí o to více, že mohou být poměrně rychle zkonzumovány a výrobky testovány přímo v terénu. Ve jménu obrany před terorismem.