Instantní dovolená

Ve veřejném prostoru můžeme narazit na standardizovanou představu správné dovolené. Podle Miroslava Hudce se ale jedná o nepříliš účinnou náhražku za ukradený a základním lidským potřebám daleko lépe odpovídající rytmus práce a odpočinku.

Ve veřejném prostoru běhá spousta standardizovaných představ, jak co správně dělat. Třeba, jak správně trávit dovolenou. Častým opakováním, ústním tradováním nebo i propagací v médiích (naposledy v Právu 6. 8., „Domácnosti omezují výdaje na dovolenou“) se ty představy postupně tak utvrzují, že řada lidí, aby se nezesměšnila, se už i bojí říci, že má zrovna o té dovolené jinou představu.

Ve zmíněném článku se například dočteme, že „cestování…neodmyslitelně patří k životnímu stylu českých domácností“. Jak kterých, měl by poctivě dodat autor výroku. Lze to pozorovat už u malých dětí. Jsou takové, které cestují zcela samozřejmě. A jsou jiné, které nepřimějete ani k odcestování za babičkou do vedlejší ulice, aby u ní přespaly ze soboty na neděli. Natož k pobytu na letním dětském táboře. A nemusí, jako právě na té dovolené, pomoct ani doprovod rodičů.

Když nemohou večer zalézt do své postele, mnohdy ani neusnou. Je pravda, že řada z nich z toho v dospělosti vyroste, ale mnohé také ne. Pro takové není cestování pohodou, relaxací, odpočinkem, „dobitím baterek“, ale spíše utrpením. Někdy se podvolí rodině, nějak to přežijí, ale oddychnou si, když už to mají za sebou.


Ve veřejném prostoru existuje spousta standardizovaných představ, jak co správně dělat. Třeba, jak správně trávit dovolenou. Foto pixabay.com

Narazíme i na větu, že „plná polovina účastníků (jakési) ankety …se na dovolenou nevypraví, protože si výdaje na pobyt u moře nebo v horách nemůže dovolit.“ Znamená to snad, že dovolená není dovolená, když se nekoná u moře nebo na horách?

Můžeme si přečíst i to, že „lidé…tráví velké množství volného času prací…dokonce (si) po několik let nevybírají dovolenou“, což se o kus dál ztotožňuje s nedostatkem odpočinku a naznačuje se, jak to může ovlivnit psychickou rovnováhu – a každý má kontextu vyrozumět, že rozhodně ne pozitivně.

Ano, to se také traduje, o těch přepracovaných manažerech. Jistě takoví jsou. Já bych ale spíše litoval ženy pracující někde u pásu na směny. Vídám je totiž, jak únavou stěží udrží víčka, když s nimi ráno po směně probírám problémy jejich dětí. A nemyslím, že čtrnáct dní dovolené by je spasilo, že by vykompenzovalo to šílené pracovní tempo. Naopak, stres z blížícího se návratu do toho samého kolotoče, kontrast mezi ním a relativní svobodou a pohodou musí působit tak, že to v podstatě anuluje vše pozitivní, co snad dovolená přinesla.

Kdo není zvyklý spolknout všechno, jak se mu to servíruje, kdo navíc dával trochu pozor při hodinách dějepisu, nemůže nezdvihnout obočí. Což se snad pracovní doba stále nezkracuje? Třeba Holanďané mají třicetihodinový pracovní týden a uvažuje se o něm i jinde.

Což nebyly ještě na začátku 20. století v průmyslu samozřejmostí dvanáctihodinové směny? Copak řemeslník nepracoval od rána do včera? Pravda, svým vlastním tempem a třeba s dvouhodinovou polední přestávkou. A přísně dodržoval pracovní klid o nedělích a o četných svátcích.

Což sedlák nebyl v sezóně na poli od úsvitu do soumraku, v létě tedy patnáct až šestnáct hodin? V zimě se ale naopak dělalo jen to nejnutnější, odpočívalo se. V zimě, ne v létě, kdy je organizmus nejaktivnější! A bude snad někdo tvrdit, že na tom naši předkové před sto, dvě stě roky byli s tou „psychickou rovnováhou“ hůře než dnes, kdy fronty u psychiatrů a psychologů rostou tak, že jsou někde až několikaměsíční čekací lhůty?

Problém nebude ani tak v délce pracovní doby, mnohem spíše ve způsobu a intenzitě práce, v tom, jestli obojí odpovídá nebo neodpovídá psychofyzickému ustrojení člověka.

Obávám se tudíž, že ta stále dokola propagovaná standardizovaná dovolená je jen nepříliš účinnou náhražkou za ukradený, tisíciletími osvědčený a základním lidským potřebám daleko lépe odpovídající rytmus práce a odpočinku. Ten je totiž bohužel v čím dál větším rozporu s potřebami čím dál globalizovanější ekonomiky.

Navíc je ta náhražka tak zchytrale koncipovaná, aby na její konzumaci ještě co nejvíce vydělali i nejrůznější podnikatelé s volným časem. Skutečné potřeby člověka jsou v tomhle byznysu až na posledním místě.