Izraelsko-palestinský konflikt, který sledujeme poslední týdny skrz události v pásmu Gazy, vzbuzuje tak silné emoce, že téměř každá diskuze k tématu degraduje a stane se nesnesitelnou. Ke konfliktu samotnému i k situaci, která zdánlivě nemá řešení, už bylo napsáno mnoho. Skoro až příliš.
Kvalita diskuze je tak mizerná proto, že velká část zainteresovaných nereflektuje, odkud jejich emoce vycházejí. Je totiž zatížená kolektivním evropským traumatem z holocaustu, bezradností z pádu bipolárního uspořádání světa, obavami z nového rozdělování sil, antisemitismem, islamofobií, i bezhlavým obviňováním názorových protivníků z antisemitismu a nenávisti vůči muslimům, Arabům, nebo Palestincům. Každý si může najít to, co potřebuje, stejně jako v bouřlivé historii Izraelců a Palestinců.
A tak se ten, kdo se přikloní k jedné straně konfliktu, stává v očích druhých automaticky nepřítelem celého národa. Pro Židy, kteří kritizují postup státu Izrael, je tu speciální označení: jsou to sebenenávistní Židé.
Neochota připustit existenci jiného názoru, aniž by se ten, kdo ho vyřkl, stal nutně nepřítelem celého národa, ukazuje, že debata nemůže nikam vést. Může se stát maximálně prostředkem k přesvědčování nerozhodnutých. Situaci znepřehledňuje fakt, že otevřený i skrytý antisemitismus, islamofobie, i pohrdání Palestinci, se v diskuzích skutečně objevují.
Jako kritička politiky státu Izrael se tedy vlastně i já v této debatě stávám antisemitkou. Trochu mě uklidňuje fakt, že v tom jedu spolu s OSN, s Pan Ki-munem, i Mezinárodním soudním dvorem, který označil zeď mezi Izraelem a palestinským územím na západním břehu Jordánu za ilegální.
Ale vážně: nelze přistoupit na fantastický argument, že jakákoli kritika politiky státu Izrael je antisemitismem. Znamenalo by to, že je Izrael ze své podstaty nekritizovatelný. Že není možné vznášet žádné námitky, protože ty nutně musí být motivovány nenávistí k Židům. To je absurdní.
Aby toho nebylo málo, ocitám se, jako každý, kdo není angažovaný, v nepříjemné pozici i z druhé strany. Je mi prý lhostejný osud dětí z Gazy, když se nechci do této nemocné diskuze zapojovat i proto, že se mi pozice Izraele nezdá jednoduchá a necítím se v tématu dostatečně vzdělaná, abych doporučovala nějaká řešení.
Smršť nenávistných soukromých zpráv a emailů, kterou vyvolalo zveřejnění fotky z protestní akce za Palestinu na sociální síti Facebook, mě zaskočila. Na fotce jsou jen děti a doprovodila jsem ji neutrálním komentářem. Přesvědčila jsem se opět, že nemám co do debaty přinést. Nedokážu totiž tu hradbu emocí nabourat ani trochu. 
Dočasná ztráta dětství. Foto Saša Uhlová, DR
Čím víc se cítím izraelsko-palestinským konfliktem spoutána, tím víc vzpomínám na pozoruhodné setkání před několika lety. Byla jsem tehdy v Paříži na promítání dokumentárního filmu, na jehož realizaci jsem se podílela. Střihačkou filmu, a tedy mou kolegyní, byla Idit, žena, která emigrovala z Izraele do Francie. Žena neobyčejně charismatická se silným příběhem. Matka Idit osiřela v šesti letech, protože její rodiče zahynuli v koncentračním táboře. Během války ji ukrývala francouzská rodina a po válce ji poslali do Izraele ke vzdáleným příbuzným, které neznala. Tam vyrostla a seznámila se se svým mužem, jehož rodina tam žila už ve třetí generaci, a porodila tři děti, mezi nimi i Idit.
Když Idit vychodila školu, šla na vojnu. Až do té doby příliš nepřemýšlela o světě, který ji obklopoval. Pak se ale seznámila s lidmi, kteří se v Izraeli občansky angažují proti politice, kterou stát zaujímá vůči Palestincům. Seznámila se i s Palestinci, se kterými se spřátelila. A uvědomila si, že dokud sama neudělala tento krok, žila ve světě, kde Palestinci neexistovali. Představovali jen nepřátelskou sílu, ale nikoli lidské bytosti. Ve čtvrti, kde bydlela, sice Palestinci žili také, ale v její rodině se o nich nikdy nemluvilo, žilo se, jako kdyby nebyli, přestože byli hned vedle.
Idit neemigrovala do Francie kvůli politice vlastního státu. Tu kritizovala méně, než by se z příběhu, který vyprávím, mohlo zdát. Řadu kroků a postojů izraelského státu mi vysvětlovala jako když ne nutné, tak aspoň v kontextu pochopitelné. Neemigrovala ani kvůli izraelské společnosti, kde měla řadu přátel, kteří s ní sdíleli její vidění světa. Emigrovala proto, že se neuměla vyrovnat se skutečností, že nedokáže o soužití Izraelců a Palestinců mluvit s vlastní rodinou. Strašně jí vadilo, že její vlastní příbuzní upírají Palestincům lidství tím, že o nich jako o lidech neuvažují.
Přemýšlím, co čeká Idit s nárůstem antisemitismu v Evropě, co čeká Palestince, co čeká Izraelce, co čeká nás všechny ve světě, kde přestáváme vidět v druhém člověka. A lituju, že nedokážu napsat nic, co by dokázalo vývoj zvrátit.
Dočasná ztráta naděje
Argument, že každý, kdo kritizuje politiku státu Izrael, musí být antisemitou, nebo sebenávistným Židem, implikuje, že je Izrael nekritizovatelný. Pokud tedy nejste antisemitou.
