Junckerův program není překvapením

Předseda senátního Výboru pro záležitosti Evropské unie Miroslav Krejča se vrací k programu, se kterým Jean-Claude Juncker kandidoval na nového předsedu Evropské komise.

Celkově lze konstatovat, že Junckerův program není nějakým politickým překvapením. Víceméně se drží v mezích politických prohlášení představitelů Evropské rady, Komise a Evropského parlamentu a v mezích koncepčních sdělení Komise z poslední doby. I vzhledem k Junckerově minulosti nelze tudíž očekávat nějaké velké změny.

Můžeme ale ocenit důraz na oblast energetiky a klimatu, který ale musí být sklouben s jeho další prioritou, kterou je průmysl - v duchu usnesení Senátu (EU jako avantgarda v omezování emisí versus konkurenceschopnost evropského průmyslu). Taktéž lze považovat za dobré zdůrazňovaný boj proti daňovým únikům a daňovým podvodům, kterému se EU v poslední době věnuje, ale bohužel zatím bez konkrétních výsledků.

Velmi pozitivně lze pak hodnotit záměr hierarchizovat politické priority, bude-li skutečně naplňován. I ze senátního projednání dokumentů EU bylo v posledních letech patrné, že Komise jde často nekoordinovaně mnoha směry najednou, někdy navrhuje nepříliš přínosné právní předpisy jenom z jakési setrvačnosti a potřeby vykazovat činnost.


Mezi očekáváními Junckerova působení je zlepšení komunikace Komise s národními parlamenty. Foto LC, flickr.com

Místo toho by se Komise měla zaměřit na několik oblastí, které jsou skutečně podstatné a tam jednat intenzivněji. Tím by se částečně vyřešil i problém regulatorní zátěže, protože náklady pro podniky, které jdou na úkor např. tvorby pracovních míst, jsou mnohdy způsobeny i příliš častými změnami právního prostředí nebo tím, že se dodatečně opravují nedostatky, které bylo možné odhalit již před přijetím daného předpisu, mimo jiné kdyby Komise více naslouchala expertům z členských států a národním parlamentům.

Mezi očekáváními Junckerova působení je zlepšení komunikace Komise s národními parlamenty (o což usiluje dlouhodobě i náš výbor s jeho prostřednictvím Senát). Sám Juncker ve svém programu uvádí: „Přikládám velký význam vztahu s národními parlamenty, zejména pokud jde o prosazování zásady subsidiarity. Budu zkoumat, jak zlepšit interakci s národními parlamenty, aby se Evropská unie přiblížila občanům.“ – otázkou je, jak se to bude naplňovat.

Pokud jde o možný posun fungování Komise směrem od „technokratického“ k „političtějšímu“, který Juncker slibuje, bylo by na místě varovat, že Komise má řadu pravomocí, které jí byly svěřeny právě proto, že měla být politicky neutrální a neměla být „vládou“ v klasickém smyslu. Komisi také nelze odvolat tak snadno jako národní vládu.

Komise tedy není plně srovnatelná s vládou členského státu a to se musí promítnout i do způsobu jejího fungování. Vzhledem k tomu, že nová Komise bude personálně produktem „velké koalice“ lidovců a sociálních demokratů, lze očekávat, že bude nadále postupovat spíše konsensuálně, což ostatně naznačuje i důraz na sociální rovinu ekonomické integrace v Junckerově programu.