Petr Váša: Fyzické básnictví jako hra cizího pole

Petr Váša předčítal 11. července na Měsíci autorského čtení poprvé bez performování. Četl metaforické úryvky o vesmíru v nás, až jej nakonec publikum přece jen přesvědčilo k fyzickému básnění.

Martina_janotov_

Martina Janotová

14.07.2014 16:21

Petr Váša

Vasa_profilovka

Narozen 1965 v Brně. Na tamější Masarykově univerzitě vystudoval dějiny umění. Hudebník (kapely Z kopce, Ošklid, A-Beat, Ty syčáci), básník (knížky Texty, básně, poémes physiques, 1994; Návrat Plavce Jindřicha, 2005), výtvarník (samostatné i kolektivní výstavy v Čechách i zahraničí) a performer (projekt fyzického básnictví, vyložený v titulu Fyzické básnictví, 2011). Ve svém díle sleduje přestupní stanice mezi slovem a obrazem, slovem a hudbou, slovem a pohybem. Říká: „Pradávná umělecká tradice usilování o něco totálního, zahrnujícího všechny umělecké druhy. Ta mne pochopitelně přitahuje a plyne z mé přirozenosti.“

Související

Zakladatel nového uměleckého žánru „fyzické básnictví“, hudebník, zpěvák, performer a výtvarník v jednom. Rodilý Brňan vystudoval dějiny umění, učil na JAMU, vede mnoho workshopů, je členem a zakladatelem několika hudebních skupin. Své novodobé mezioborové disciplíně, kterou podrobně popsal ve své knize Fyzické básnictví, se věnuje už víc než dvacet let. 

Jste autorem resp. vynálezcem fyzického básnictví. Jak tento žánr vznikl?  
Dneska si o tom myslím spoustu věcí, ale původně to vzniklo tak, že jsem měl kapelu a přemýšlel jsem nad tím, jak by texty, které jsem pro tu kapelu měl, mohly fungovat jinak. Zkusil jsem je přednášet jiným způsobem a pak jsem zjistil, že se vlastně můžu stát tou kapelou! Místo hudebních nástrojů a pódiových konvencí můžu používat různé pozice hlasu a pak i gesta a akci celého těla. Byl to pro mě úplně převratný, vzrušující objev. Ale dlouho jsem si myslel, že je to jenom někam posunutá hudba – „člověk, který se stane kapelou“. Až pak se ukázalo, že to má vlastně blízko k divadlu a také mnohým dalším odvětvím umění.
Petr Váša: "Snění je určitý způsob myšlení, prožívání, konání, který je opravdu rovnocenný tomu bdělému stavu." Foto David Konečný

Jak byste ve zkratce definoval fyzické básnictví?
Jedna definice je, že když si člověk představí klasickou recitaci, tak to funguje tak, že na prvním místě je slovo, pak práce s hlasem, s gestem a na posledním místě práce s pohybem, fyzickou akcí. Fyzické básnictví je vlastně totéž s tím rozdílem, že všechny ty čtyři složky jsou rovnocenné a kterákoliv z nich může být v určitém okamžiku dominantní. Chviličku to může připomínat recitaci, chviličku zpěv, chvilku pantomimu.  

Věnoval jste se dříve i klasické recitaci? Mělo to nějaký vliv na vznik vaší soudobé tvorby?
Věnoval, ale nenáviděl. Věděl jsem, že to je něco, co určitě dělat nechci. Nikdy jsem se ani pořádně nedokázal texty na recitaci naučit. Klasická recitace, nebo hraní na hudební nástroj na veřejnosti a malování obrázků na základní umělecké škole, byly moje noční můry. Proto jsem si vymyslel fyzické básnictví, abych si to dělal po svém. 

Myslíte si, že má fyzické básnictví mantinely? Lze přesně vymezit co je a co třeba už není fyzické básnictví?
Asi by to šlo přesně vymezovat, ale tím jsem se nikdy nezabýval. Nejvíc se mi líbí definice fyzického básnictví jako „hry cizího pole“ – mezi poli literatury, hudby, pohybových umění a výtvarného umění. Zajímá mě právě ten meziprostor. I v detailech, např. když pracuju s hlasem, tak mě zajímá meziprostor mezi jevištní mluvou a zpěvem. Když pracuju s pohybem, tak mě zajímá prostor mezi tancem a pantomimou. Během let, co to dělám, zjišťuju, že se v těch meziprostorech nachází spousta úžasného materiálu, o který vlastně nikdo nestojí.   

Nebojíte se, že metoda nebo prvky fyzického básnictví jsou u jednoho tvůrce vyčerpatelné? 
Nezdá se mi, že by byly vyčerpatelné. Zejména proto, že fyzické básnictví souvisí se širokým spektrem věcí – folklórními jevy, ku podivu i se současnými, stejně jako s prehistorickými, s uměním přírodních národů, s orientálním divadlem atd. Proto se mi zdá, že je to jakási univerzálie. Paradoxně tím, že jsem vymyslel něco nového, jsem se vlastně dotknul něčeho, co bylo natolik běžné v předliterárních kulturách a je natolik přirozené běžnému lidskému vnímání doteď, že o vyčerpatelnosti se tady mluvit nedá. Samozřejmě to může fungovat i tak, že se fyzické básnictví spojí s něčím konvenčním – divadlem, performance, nebo hudbou a pak to funguje jako ozvláštňující prvek těchto zavedených žánrů.     

Vaše vystoupení, i když třeba s kapelou Ty Syčáci nebo Jasná páka, jsou po fyzické stránce sólovými výstupy. Mohlo by fungovat fyzické básnictví párové nebo skupinové? 
Určitě. Už jsme to dávno vyzkoušeli v roce 1997 se skvělými přáteli na JAMU. Byla to úplně super parta, která mi po půlroce společné práce prozradila, že většina z nich se ke mně přihlásila, protože měla nějaké řečové vady, které se jim nehodily do jiných činoherních kurzů. Udělali jsme ale krásné představení, poloimprovizované, kolektivně režírované, se kterým jsme i trochu cestovali. Už jenom kvůli tomuto zážitku vím, že to může fungovat. Tenkrát nás bylo sedm, ale i ve dvojicích nebo trojicích to dělávám, jenomže ne tak často na pódiu.    

Píšete něco nového? 
Ano. Kromě jiných věcí, které chci v té knížce načrtnout, si vedu dvacet let podrobný tzv. seník, z kterého teď čerpám. Konečně jsem se dostal k tomu, že jsem jej podrobně přečetl, prostudoval, pokusil jsem se mu porozumět a zjistil jsem, že ta snová říše vůbec není chaotická, hloupá. Snění je určitý způsob myšlení, prožívání, konání, který je opravdu rovnocenný tomu bdělému stavu.  A neříkám to ve prospěch snu jako snění – blouznění, přijde mi to zajímavé z hlediska psychologického, tedy z hlediska duše. Duševní život, když už nic jiného, tak je zajímavý a stojí to za to. Nemám nic proti novým médiím, ale teď jsem ve stavu, kdy si myslím, že tento vnitřní Facebook je pro mě opravdu zajímavější. Protože tam narážíš na přátelé a nepřátelé s velkým P a velkým N a ty výsledky se podobají hlubokým prožitkům.