Teze o radikálním umění

Roman Kanda ve svém textu nabízí celkem pět tezí k tématu radikálního umění. Co to radikální umění je a jaké jsou dnes podmínky pro jeho provozování?

Download

Roman Kanda

17.05.2014 10:00

Tvar_na_titulku

Logo

I. Věc umění nelze odmyslet od sféry mimouměleckého
Konzervativně „apolitickou“ představu mimouměleckého coby sféry stojící „vně“ umění je třeba odmítnout jako útěšnou iluzi, která umění nakonec umrtvuje. S touto iluzí kontrastuje společenská i ekonomická moc pozoruhodně vitální aliance, kterou Adorno označuje jako Kulturindustrie a která v postmodernismu jako zadní voj zaútočila na kategorii estetické autonomie mnohem efektivněji než revoluční avantgarda.

Zatímco umění v boji se sevřenou logikou materiální produkce prohrává, protože svou pozici vůči ní obchází smířlivým gestem estetizace, kulturní průmysl tuto logiku sebevědomě a beze studu přijal za svou. Ta se jako matrice otiskla do struktury jeho standardizovaných výrobků, pokrytecky ovšem vydávaných za umění. (Adorno: „Model forda a model šlágru jsou stejného rázu.“) Mimoumělecké ve skutečnosti nestojí mimo umění. Politika, ideologie, společenská angažovanost atd. vycházejí z jeho nitra, jsou jeho podmínkou i možností.

Zároveň jsou však také kontextem, který do umění vstupuje a který umění utváří jakožto instituci i jakožto pojem. Z protějšího břehu samo umění svými významy utváří kontext. Naznačenou dialektiku geniálně postihli Walter Benjamin v analýze Fourierových pasáží a Karel Teige ve Fenomenologii umění, když popisuje fungování pařížských salónů 19. století. V obou případech je problematika umění s takřečeným mimouměleckým (včetně technologického rozvoje) provázána natolik těsně, že hranici mezi nimi není snadné určit.

II. Umění je vlastní transcendence a prvek náhodnosti
Takzvaně mimoumělecké jakožto podmínku a možnost umění ani jako kontext nemůžeme naivně ztotožňovat s „věcí samou“ − s uměleckým textem (literárním, vizuálním či hudebním dílem). Umělecký text znamená vždy víc než referenční objekt, ale znamená i víc než sebe sama. Vzdoruje svými přesahy. Jestliže nemůžeme umění a mimoumělecké od sebe prostoduše oddělovat tak, že mimoumělecké vykážeme „ven“ a rozptýlíme na jednotlivé „zásahy“, není ani prozíravé mimoumělecké přizvat „dovnitř“ s tím, že překryje a vymaže umění. Zde stojíme u základů riskantního podniku zvaného angažované umění.

Angažované umění nedoceňuje představu pohyblivé, obtížně zachytitelné hranice mezi uměním a mimouměleckým. Zavrhuje ji jako sociální konstrukt a chová se k umění macešsky. V tom se podobá avantgardě, avšak současně se od historické avantgardy odlišuje tím, že upřednostňuje obsah (sdělení) před formou. Je to dáno lpěním angažovaného umění na východisku, majícím podobu předchůdného projektu vyztuženého normativizující silou, která vylučuje náhodu a která klade před vnímatele závazek porozumění.

Na angažované umění číhá past sémantické chudoby a redukce smyslu do souhrnné teze: interpretace se může zvrtnout v tautologii, tj. v pouhé potvrzení původního východiska. Angažovanému umění chybí rovina, na níž by dokázalo zpochybnit to, pro co či proti čemu se angažuje (chybí umělecká dekonstrukce symbolů a pojmů „politika“, „společnost“, „kapitalismus“ apod.). Proto se ocitá v ohrožení, že si na svou angažovanou kritičnost zvykne, a vpluje tak do líných vod sebepotvrzování. Jeho kritika by se pak stala pouhým „protějškem“, tuhnoucí antitezí kritizovaného, jejíž ozvuky vládnoucí ideologie do sebe časem bez větších obtíží zahrne coby neškodné estetické gesto. Anebo ji zdiskredituje poukazem na její praktickou nemožnost.

III. Pojmy angažovaného umění a radikálního umění nestojí na identické rovině
Radikální umění není lineárním rozvinutím umění angažovaného, není (jak by se nabízelo) jeho radikalizací. Metaforicky vyjádřeno: nejsou to protihráči ani spoluhráči. Angažované umění je psáno na „rubu“ oficiálních herních pravidel, je tedy svého druhu „antihrou“, což znamená závislost. Demystifikující rub není myslitelný bez svého mystifikujícího „líce“. Radikální umění proniká „před“ pravidla, k podmínkám vnímání hry jakožto hry – umění jakožto umění (označování jakožto označování). Zatímco angažované umění proklamuje požadavek, že umění má být „víc“ než umění, čímž napadá estetickou autonomii, radikální umění, vědomé si své pevnosti i křehkosti, se této kategorie nevzdává.

Současně ji však podvrací energií experimentu, zvýznamňujícího neodstranitelnou ambivalenci formy. Forma na jedné straně zakládá mezeru (či hranici) mezi estetickým a mimoestetickým znakem, a tím existenci umění coby vyčlenitelné sféry vůbec umožňuje. Na straně druhé zatěžuje umění staletým klamem soběstačnosti. V radikálním umění přestává být forma pouhým „doplňkem“ obsahu, stává se viditelnou (významuplnou). Její konstrukční principy se „zhmotňují“ tím, jak je dynamizována nesmiřitelným protikladem ustalování (formování neboli zahalování) a podvracení (deformování neboli obnažování). Umělecký text může být angažovaný i radikální zároveň.

Ejzenštejnův Křižník Potěmkin je dílem angažovaným, pokud ho budeme interpretovat „obsahově“ jako hlas stranící myšlenkám ruské revoluce. Interpretaci by v tomto případě bylo možno shrnout do věty o revolučním obsahu filmového díla. Působivá strohá jednoznačnost uvedené věty je neúplnou pravdou (a jako takovou ji můžeme bez obav přijmout), která by se však v případě uplatnění totalizujících nároků stala ideologickým falšováním smyslu. Křižník Potěmkin totiž představuje revoluční dílo rovněž z hlediska ambivalence „zhmotnělé“ formy, které autonomii podráží i potvrzuje a jehož smysl nelze parafrázovat pomocí bezrozporných tvrzení.

IV. Radikální umění povyšuje nerozumění na další rovinu rozumění 

Neuzavírá prospěchářský pakt se čtenářem, který nesrozumitelnost považuje za objektivní nedostatek sdělnosti či smyslu, aniž by reflektoval nevyhnutelnou omezenost svého subjektivního pohledu. Přikrytí této omezenosti je nejkratší cestou k ideologickému osekání umění, neboť vulgarizuje noetické otázky. Radikálně umělecké dílo je jedinečnou syntézou na hranici bdění a snu, nutnosti a náhody. Protože se radikální umění obrací k podmínkám vlastní existence, k tomu, co je „před“ (jež není temporální kategorií, nýbrž přístupem ke světu), uniká nebezpečí afirmace i přímé závislosti na působení socioekonomických struktur v tom smyslu, že je prvoplánově nepřijímá ani je, na rozdíl od umění angažovaného, explicitní tematizací nezahrnuje do své významové struktury. 

Radikální umění proto nemůže skončit v nehybnosti – v koloběhu jazykových či formálních automatismů, jejichž výsledkem by byla buď dokonale hladká podoba díla, anebo na nižší hodnotové úrovni kulturně průmyslový prefabrikát plně zapojený do procesu komodifikace. (Snad není náhoda, že stěžejní dílo radikální literatury, Finnegans Wake, se před svým dokončením jmenovalo Work in Progress. Lze si jen stěží představit, že by tento Joyceův čtenářsky nepoddajný text, pohrdající logikou materiální produkce, mohl skončit mezi bestsellery.) Sledování podmínek povstávání uměleckého díla můžeme jen falšovat zpětnou rekonstrukcí, která nutně zůstane částečná.

V. Radikální umění není zastřešujícím označením pro určitou skupinu textů, děl či autorů
Není žádným společným jmenovatelem. Nelze ho určit jako substanci, charakterizovanou ustálenými konstitutivními rysy. Je nepojmově unikavé. Pojmové myšlení ho může pouze obtékat, případně – ve sterilní laboratoři diskursivního jazyka – „zastavit“, abychom o něm mohli aspoň něco vypovědět. Nedostatečnost teoretického uchopení přestává být v tomto okamžiku deficitem se záporným znaménkem.

Právě tato deficitnost, již není žádoucí zamlčovat, vyjevuje široké pole nepojmového, které nepodléhá oslepujícímu světlu rozumu, jenž se dotazuje po předmětu. (Samuel Beckett v eseji o Joyceovi: „Tady [v próze Finnegans Wake – pozn. R. K.] forma je obsahem, obsah je formou. […] Není to vůbec psáno. Nemá to být čteno. Má se to vidět a má se tomu naslouchat. Nepíše se o něčem; je to samo něčím.“) Radikální umění je mnohem spíše imanentní tendencí umělecké tvorby, „temnotou“ − tu více a onde méně viditelnou, většinou však nepřítomnou. Neboť radikálnímu umění je dána vznešenost vzácnosti.

Radikální umění není nadnášeno ekonomií ideologických diskursů, natož ekonomií založenou na tržních vztazích. Je udržováno ekonomií označování – ekonomií hieroglyfů, jak uvádí Beckett. Metaforou hieroglyfu vyznačujeme paradox interpretace estetického znaku, který nás vyzývá k dešifrování, který ale zároveň své tajemství nevydá v úplnosti. Přibližuje se, aby se nám vzdálil. Vytváří dojem významové nevyčerpatelnosti umění a zakládá sebezáchovný mýtus o jeho nadčasovosti nebo, řečeno se Šaldou, jeho dlouhoživectví.

Předkládané teze jsou přípravnými poznámkami ke studii „Umění na cestě z postmodernismu: angažované nebo radikální?“. Její obsahové jádro bylo předneseno na konferenci Cesty z postmodernismu? Postmodernismus, kapitalismus, utopie, kterou 13. prosince 2013 uspořádal Filosofický ústav AV ČR.

Text zveřejňujeme v rámci spolupráce s literárním čtrnáctideníkem Tvarem


A co si myslíte vy? Diskuse (16 příspěvků)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Křižník Potěmkin Neděle, 18.Května 2014, 11:52:34

je dílo radikální formou, protože zavádí čistě filmové narativní postupy, postupy, které nejsou odvozeny ani z literatury ani z divadla. Angažované dílo je to ovšem ve smyslu státní propagandy: Potěmkin byl natočen dva či tři roky po konci občanské války, oslavuje revoluci, která už proběhla a zvítězila. Tu revoluci ostatně podává zcela schématicky bez jakékoliv víceznačnosti a zájmu o historicitu.

Je to ztvárnění zakladatelského mýtu režimu, podobně jako Vergiliova Aaneida nebo Triumf vůle Leni Riefenstahlové; obě tato díla jsou také technicky mistrovská.

Srovnejte si Křižník Potěmkin s Rudou jízdou Isaaca Babela, kde je třeba věta: "Zrádci bojovali statečně". Teprve v Ivanu Hrozném Ejzenštejn divákům nediktuje, co si mají myslet. Ivan je velkolepý i strašný.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Angažované umění jako dialektická negace Neděle, 18.Května 2014, 12:59:9

Velmi zajímavý, fundovaný a obsahově vyvážený text o umění, díky za něj. - Musím přiznat, že při prvotním spatřením titulku textu jsem byl vnitřně připraven spíše na nějakou "agitku" ve prospěch angažovaného umění, a v podvědomí se mi už samovolně začaly shromažďovat protiargumenty; ale všechny tyto protiargumenty autor sám včlenil do svého vlastního textu.

K tomu "Křižníku Potěmkinovi": zdá se mi že pan Kubička polemizuje s něčím, co autor článku vůbec netvrdí: ten uvádí výslovně, že tento film je možno pojímat jak esteticky ("radikálně"), tak ale i ideologicky.

K textu samotnému bych snad jenom z hlediska čistě filozofického připojil jenom tolik, že to "angažované" umění je v procesu klasické dialektické triády oním druhým krokem respektive fází, to jest, je pouze - a právě v tom spočívá jeho omezení - pouhou p r v o t n í n e g a c í, antitézí původní "téze".

Máme zde tedy dán nějaký výchozí stav, který se nám jeví jako neuspokojivý, a tento stav chceme nějakým způsobem překonat, dostat se - alespoň duchovně respektive umělecky - z dosahu jeho působení, z platnosti jeho intencí.

Vytvoříme tedy něco, co se - v první linii - zdá být naprostým o p a k e m onoho původního stavu. Tento opak se zdá být naprostou, absolutní negací - popírá přece všechno, co ona původní "téze" prohlašuje za platné.

Ale: tato zdánlivě naprostá, absolutní negace, antitéze je - jak autor sám konstatuje - pouze jakýmsi "rubem" onoho původního stavu. V podstatě se dá říci, že se jedná jako o dva póly magnetu: záporný pól je naprostým opakem, protikladem pólu kladného a naopak; ale ve skutečnosti jsou oba tím samým, jsou jenom tím samým - o sobě omezeným - působením, jenom čirým přitahováním či odpuzováním.

Proto musí následovat - z dialektického hlediska - krok další, třetí, krok "dialektické syntézy", která oba tyto póly nechápe jako jenom pouhé "minus" a "plus", nýbrž která dokáže rozpoznat a pochopit jejich společnou substanci, totiž princip magnetismu jako takový.

To "angažované umění" trpí opravdu velmi často tím deficitem, že je ve své výpovědi - nakonec stejně tak přímočaré a ploché, jako kritizovaný, negovaný výchozí stav sám.

Zůstaňme u filmu: pro mě je prototypem takovéhoto "angažovaného umění" například film "Občan Kane". Film bezpochyby záslužný, angažovaný v pozitivním slova smyslu (odhaluje přece mocenské praktiky v zákulisí napohled přece tak dokonalé americké demokracie) - ale je to film nakonec zcela tézovitý, který v podstatě vůbec není možno zařadit do kategorie "filmové umění", neboť naprosto postrádá právě tu složku zcela autenticky uměleckého ztvárnění. Zcela zde absentuje jakákoli "magie umění", tato jedinečná a specifická schopnost ponořit se do potenciálně nekonečných a vždy mnohodimenzionálních a mnohoznačných hlubin našeho žití a bytí.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Panu Poláčkovi Neděle, 18.Května 2014, 14:29:16

To, co píšete o Občanu Kanovi - tedy, že je tézovitý - platí o Křižníku Potěmkin ještě více. Roman Kanda tomu filmu připisuje jakousi ambivalenci vztahu mezi obsahem a formou, která znemožňuje vyjádřit jeho smysl "pomocí bezesporných tvrzení". To by se ale dalo říci o jakémkoliv uměleckém díle, třeba o společenských komediiích z doby protektorátu. Ta ambivalence je v oku pozorovatele.

Oba ty filmy jsou uctívány kvůli brilantnímu užití formálních inovací. Filmoví fanoušci dovedou jejich obsah ignorovat a odmyslet si, že Potěmkin je plochá politická propaganda a příběh Kanea kýčovitý.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Radikální umění Neděle, 18.Května 2014, 19:34:10

Dalo by se říci, že radikální umění je radikální v tom, že jde bez kompromisů za uměleckou myšlenkou. Bez kompromisů se služebností snadné srozumitelnosti, trhu, politického zadání.

Moje oblíbené radikální umělecké dílo je Missa Prolationes od Johannesa Ockeghema, komponovaná někdy v druhé polovině patnáctého století. Ta mše dovádí do důsledků princip imitace, odvození všech hlasů od téže melodie. Všechny části té mše mají formu mensurálního kánonu, t.j. jednotlivé hlasy opakují tytéž noty s posunem rytmických hodnot a výšky. Je tam dokonce kánon v sekundách a v septimách - do té doby se myslelo, že to prostě nejde. Na ty radikální experimenty vokální polyfonie patnáctého a šestnáctého století potom navázal J.S.Bach v Hudební obětině a Umění fugy

V první polovině dvacátého století byly podobně radikální třeba skladby Antona Weberna nebo zmíněné "Finnegans wake". To byla moderna, ta už je ovšem dávnou historií. Co je radikální dnes?

Martin Profant - Praha 7

Křížník Potěmkin Pondělí, 19.Května 2014, 09:32:54

Křížník Potěmkin neoslavuje revoluci, která vyhrála. Pokud bychom uvažovali v rovině ztvárnění historické události, pak by mohl být nejvýše panychidou za poraženou revoluci roku 1905. Ale i tahle téze by vyžadovala hodně interpretačního násilí.
Panství a útlak udržovaný tupým a mechanickým násilím, nezbytnost a marnost vzdoru -- motivy, bez kterých by exelentní formální objevnost a originalita filmu nebyla to, co je. Pochybuji,že by paniku na schodech na nábřeží mohla motivovat přírodní katastrofa, např. horká láva zaplavující město, a že by přitom i ryze formální rozměr filmu neztratil svoji působnost.
Metafory kulhají vždycky, ale ta o Leni Riefenstahlové až příliš. Možná brilantní technika, ale zároven kýč Kraft durch Freude.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 19.Května 2014, 14:54:8

Křižník Potěmkin se sice vztahuje k poražené revoluci 1905, ale jeho vyznění je optimistické a konečné vítězství revoluce předjímá. V závěru filmu Potěmkin čelí celé eskadře válečných lodí, které ho nechají vítězně bez jediného výstřelu proplout na volné moře, protože se námořníci na nich vzbouří. V realitě to tak úplně nebylo, stejně jako se neodehrál masakr na Potěmkinských schodech v Oděse, ale film je oslavou revoluce, ne tryznou. O marnosti vzdoru těžko mluvit.

Tomáš Tožička - Duchcov

Několik poznámek Úterý, 20.Května 2014, 03:39:9

Občan Kane je sice angažovaný, ale Oskara proti němu získal podle mě ještě angažovanější film Jak zelené bylo mé údolí, podle stejnojmenné angažované knihy R. Llewellyna. Dosud patří ke skvostům světové kinematografie a přitom je to silně protikapitalistické a antielitářské.

Celá diskuse o angažovanosti či radikalitě mi připadá poněkud přeexponovaná, tak trochu ve stylu Adorna. Co asi tak řekneme o Verdiho Nabuccovi, či Schillerovo nebo Rossiniho Tellovi? Angažované? Radikální? Popík? Tato a mnohá další díla jsou (minimálně interpretovanou) oslavou revoluce a národního osvobození a přitom na ně dodnes chodí davy a divy a pěvci netouží po ničem jiném, než aby mohly zpívat o cestě ke svobodě... Inu Va, Pensiero :-))

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Angažovanost a umění Úterý, 20.Května 2014, 13:13:56

Pane Tožičko, ono nejde o to (alespoň v mém podání), že by umění nemělo či nesmělo být angažované - totiž angažované v tom smyslu, že se cíleně vyjadřuje k určitým naléhavým společenským, či přímo politickým otázkám a tématům.

Jde o to, že tato angažovanost - pokud si dané dílo má uchovat nárok na uměleckost - nikdy nesmí být p r v o p l á n o v á. Musí být jaksi "ukryta ve stínu", a její myšlenka a idea se musí ukazovat či spíše jaksi "vynořovat" sama sebou, z vlastní logiky daného díla. Divák/receptor uměleckého díla si to "angažované" sdělení musí dokázat vyčíst, objevit pro sebe sám. Jinak to není dialog mezi tvůrcem a divákem, nýbrž "nalejvárna".

Jakožto příklad (a zároveň mezní případ) pozitivně angažovaného umění bych jmenoval třeba film "Ovoce stromů rajských jíme" režisérky Věry Chytilové. Tato dramaticky vášnivá reflexe okupace vlastní země "spřátelenými" vojsky v roce 1968 dodnes uchvacuje svým emocionálním a tragickým nábojem (jedná se tedy o dílo naprosto "angažované"); a přece se jedná i z hlediska čistě formálního o bez jakýchkoli pochyb vysoce umělecký film.

Jako "mezní" příklad jsem tento film uvedl proto, že právě Chytilová se ve svých filmech velice často vysloveně utápěla v čistě formalistických vizuálních experimentech, značně na úkor pravého uměleckého sdělení. A dokonce i to "Ovoce stromů...) začíná a dlouhou dobu se utápí v těchže čistě formálních vizuálních výbojích - a až ve druhé části se režisérka nechala sama strhnout (a ukrotit) niternou silou ideového sdělení.

To "Zelené údolí" bohužel neznám, nemohu se k němu vyjádřit.

A ještě ten "Potěmkin": tady k určité diskrepanci mezi jeho nespornou formálně vizuální kvalitou a mezi jeho "angažovaností" skutečně existuje, jsou tu v každém případě přítomny určité ideologické elementy, které - přinejmenším pro střízlivě hledícího pozorovatele - působí nemálo rušivě. Je ovšem možné, že v éře revoluční to mohlo působit přece jenom poněkud jinak.

-----------------------------------

A ještě k tomu "radikálnímu umění", jak o něm píše pan Kubička: musím přiznat, že jsem se nad tímto termínem také poněkud zarazil; ono to totiž opravdu tak trochu působilo dojmem, jako by autor článku rozlišoval pouze dvě kategorie umění: umění radikální (to jedině správné), a umění angažované (kýč).

Ale zdá se, že autor měl tímto termínem na mysli především to, že to "radikální" umění má na rozdíl od onoho angažovaného kýče právě to specifikum, že si je vědomo svých vlastních kořenů, to jest kořenů pravého umění vůbec - a proto se nenechá chytit do pasti jakékoli laciné prvoplánovosti.

Sn_mek_004

Jakub Vaníček - redaktor, Modlíkov

drobnost Středa, 21.Května 2014, 19:10:48

Jen taková drobnost k předchozímu disk. příspěvku: tak jak je to tedy s tím dělením? Píšete, že autor domněle rozlišuje mezi jediným správným a kýčovitým - a v následujícím odstavci je najednou angažované umění kýč. Že by tedy přece jenom pes a hůl?

Dál by mě docela zajímalo, jestli je tady schopen někdo označit jakékoliv literární dílo z poslední doby (tedy tak zhruba z posledních tří let, kdy se ang. umění vynořilo a kdy na něj začaly nalétávat první eskvadry nahnilých rajčat) za angažovaný kýč. Nabízím horké alterantivy: Kozelka, Těsnohlídek, Dryje, Rops, Hakl atd. -- Já bych si fakt moc jist nebyl, podle čeho se bude rozlišovat, kritérium platné pro ang. umění je asi něco na způsob třaslavého pudinku - takže se prostě začne od kýče, případně se vzpomene na prvoplánovost, a nakonec se kategorie zruší tím, že se z ní učiní opak toho, vůči čemu se prvně vymezovala.
Upřímně, nevěřím na dělení mezi angažovaným a radikálním, požadavek radikality nechť je inherentní každému dílu. Podle mě tu jde především o to vytvořit teoretický problém, což samozřejmě není nic hanebného; někdo se bude pokoušet psát navzdory (či snad na rubu), jiný trénuje slovník angažovaného agenta provokatéra a třetí hloubí teoreticky. Všichni tři ale vděčí především ang. umění za to, že se mají od čeho odpíchnout. Sláva tomu, kdo si vzpomněl na AU!

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 22.Května 2014, 12:35:47

Nemyslím, pane Vaníčku, že by záležitost byla až natolik komplikovaná: psal jsem o tom, že autorův text opravdu budí dojem, že on rozlišuje pouze mezi dvěma druhy umění (tj., že vidí pouze dva základní druhy umění): umění angažované, které zásadně tenduje ke kýči či je kýčem, na straně jedné - a na straně druhé umění radikální, které kýčem není, protože je schopno jít ke svým vlastním kořenům, je schopno se té tendenci ke kýčovitosti vyhnout.

Musím ale přiznat, že mně je zase poněkud záhadné Vaše tvrzení, že prý "angažované umění se vynořilo během posledních tří let"???

Co se toho "uměle vytvořeného teoretického problému": takto bych to skutečně nehodnotil, autor textu podal solidní a fundovanou analýzu určitých základních problémů umění, na tom opravdu nespatřuji nic zavrženíhodného.

Sn_mek_004

Jakub Vaníček - redaktor, Modlíkov

Čtvrtek, 22.Května 2014, 13:15:43

Pane Poláčku, děkuji za vysvětlení, já tam četl trochu i apriorní postoj, tak jsem reagoval. Tři roky jsem psal proto, neb to podle mě jsou asi tři roky, co se diskuse o současném ang. umění přenesly ze stránek několika literárních časopisů do širšího prostoru - a vygradovaly pak do oné zlopověstné akce proti Jaromíru Typltovi.
No a když bychom měli být pozorní, jistě přičteme textu R. Kandy i jistou apodiktičnost. Podle mě nejde o analýzu, ale o programové vymezení, jakkoli se podle autora textu radikální umění takovému vymezení vzpouzí. Tato apodikce je ale zatím stanovena jen teoreticky, proto jsem psal o teoretickém problému.
Umělecké dílo má právě i rovinu významu a ta si nejspíš vyžaduje popis, stanovisko, ze kterého se interpretuje, nemůže být jen neustálým poměrem protikladných sil ustalování a podvracení. Jakpak se takto dynamický model převede do provozu, recenzní praxe atd.?

Martin Profant - Praha 7

Příliš široký pojem Čtvrtek, 22.Května 2014, 15:11:48

Roman Kanda pracuje s pojmem "angažované umění" příliš široce. Na jedné straně ho používá jako poeticko-manifestační sebeoznačení určité skupiny -- jen v této souvislosti obstojí charakteristika angažovaného umění jako "antihry" a "demystifikujícího rubu" či o nedoceňování pohyblivé hranice mezi uměním a mimouměleckým .Zároveň ale o angažovaném umění jako umění, které se v nějaké věci angažuje.
To nedrží pohromadě. Křižník Potěmkin, Brechtovu báseň Budoucím anebo Turgeněnovy Lovcovy zápisky vytvořili autoři, kteří se jejich tvorbou neodiskutovatelně angažovali. A nejméně Brecht a Turgeněv by v okamžiku vzniku řečeného díla asi nedokázali psát dobře o neangažovaně. Vždy se přitom jedná o radikální umění, určitě ne o kýč.
Vztah formy a obsahu zanesla únavná scholastika úvah marxistických kritiků ve třicátých letech. Proto působí tak úlevně a lákavě odpovědi, které činí z obsahu záležitost formy (od těch ukotvených v revitalizaci Hegelovy estetiky po intuitivní jako v Kandou citovaném Becketově výroku). Stačí se ale podívat o pár příspěvků výše, k Jiřímu Kubičkovi, abychom viděli, jak vitální je obsahové čtení díla. Obsah a angažovanost jsou suverénní volba autora, a také jeho riziko.

Pane Kando, promiňte, že neorganicky vstupuji na Váš článek Čtvrtek, 22.Května 2014, 19:29:25

který je mimo moji odbornost ale jako starému diskusnímu partnerovi Vám a Vaším čtenářům chci něo sdělit.
Tak už to od censury páně Patočkovy (nižší instance jsou v tom jistě nevinně) schytal nejen pan Sláma., jehož články byly zakázány, ale i já a kupodivu nikoli za drsný styl mé diskuse s mnoha neparlamentními vyjádřeními, ale i za velice hladký vědecký článek. Slíbil jsem redakci že se s tímto nevšedním zážitkem pochlubím, kde budu moci a už jsem to rozeslal poměrně širokému okruhu svých nikoli bezvýznamných známých.
Tím méně o to mohu okrást diskutéry na tomto článku: Takže:

Vážený pane Hellere, děkuji za Váš text do Deníku Referendum, ale tentokrát ho bohužel
nezveřejníme. Srdečně zdraví Jaroslav Bican

O té nerealizovatelné komunistické utopii
Josef Heller
V posledních několika dnech jakoby se roztrhl pytel s články které omílají známou frázi buržoasní ideologie o nerealizovatelné utopii komunismu, zlé, zvířecí lidské přirozenosti apod. Korunu tomu nasadil autor, jehož brilantních politologických analýz jsem si vždy vážil a kterého dobře znám – prof. Oskar Krejčí, když v jakési upoutávce na svou knihu řekl k problému příčin pádu minulého systému, že se hlásí k dvěma teoriím příčiná, z nichž jedna je geopolitická. O druhé řekl:“ Jde o teorii, že sametová revoluce byla reakcí na fakt, že se nepodařilo naplnit představu, že po znárodnění hospodářství vznikne nový socialistický člověk. Tedy člověk, který bude kolektivistický, bude mít značnou empatii vůči problémům ostatních a bude pracovat pro společnost, ne pouze pro osobní zisk. V této vizi je zabudována chybná představa proměny podstaty člověka v reakci na sociálně-ekonomickou změnu. K takovéto změně člověka podle mého názoru dochází, nicméně ve zcela jiných časových řádech, než původně předpokládal socialistický ideál.“ (Smrt našeho socialismu,lži a tajnosti roku „89“, rozkrádání za Klause.Parlamentní listy 20.5.2014)
Dospěl jsem k názoru, že i když jsem tyto věci tady na DR v diskusích často a obsáhle vysvětloval, bude, vzhledem k této „bídě filosofů a politologů“, asi účelné to shrnout i explicitně v článku.
Nejprve bych chtěl připomenout něco, co jak stále ještě doufám, je zejména pro starší generaci banalitou, ale co se v současných diskusích ztrácí. Je to fakt, že se prognóza komunismu nezakládá na nějakém morálním rozhořčení nad křivdami kapitalismu a celé předchozí vykořisťovatelské společnosti, jejímž byl kapitalismus vrcholem, dokonce i z hlediska humanismu a demokracie, ale především z hlediska ekonomické efektivity. Marxismus chladnou hlavou analyzoval dlouhodobý trend vývoje ekonomiky od vzniku člověka a dokázal ho pomocí vědecké abstrakce rozfázovat (nejprve člověk bezprostředně ovládá své síly a prostředky, ale je drcen obrovskou převahou přírody), pak v různé míře tuto převahu přírody snižuje díky rozvoji výrobních sil, ale upadá do područí svých mechanismů společenských (vlastnictví, stará dělba práce, nerovnost ekonomická i ve společenské správě, duchovní atd) Kapitalismus je v tomto smyslem vrcholem toho, co může vykořisťovatelská společnost nabídnout, a marxismus jeho úlohu v dějinách výrazně oceňuje. Žádná lidská přirozenost přirozeně neexistuje – soukromovlastnická psychóza a motivace neexistovala v prvobytně pospolné společnosti a není tudíž věčná. Ty řeči o přirozenosti (dříve o dědičném hříchu) jsou jen účinnou zbraní vlastnicky i mocensky privilegovaných tříd odvádějícími pozornost od toho pro ně nepříjemného, co ovšem lidé tušili de facto od počátků vykořisťovatelské společnosti. Objektivním a zneužitým základem tohoto nesmyslu je fakt, že základní mechanismy deformující člověka ( i neprivilegovaného) mají ty tisíciletí se vyvíjející společenské formy společné – tj. soukromé vlastnictví výrobních prostředků, které ovšem vyrostlo na základě dělby práce (snad není nutno rozvíjet jaké – velmi významné bylo oddělení velkých skupin zabývajících se řídící a řízenou prací).
Marxismus (a nejen on) odhalil, že základem rostoucí moci člověka nad jeho přírodními determinacemi a faktorem rozvoje jeho civilizace a především ekonomiky byla společenskost lidské práce, vyšší a vyšší míra organizovanosti a propojení této práce. I to mělo etapy – nejprve naprosto bezprostředně společenská práce v prvobytné komuně se později rozdělila a částečně individualizovala, ale užívání společenské práce bylo v každém vyšším řádu a zdokonalovalo se – hromadné nasazení fyzické práce v zemědělství či při stavbách a na druhé straně nezbytnost spojení této práce mas a individualizované protovědecké a řídící práce jiných složek společnosti (původně zejména kněží) v celospolečenském měřítku.
Tohle všechno znásobil kapitalismus, který dle Marxe původně vstupuje do dějin výrobních sil pouze spojením práce (včetně spojením duševní a fyzické) na jednom místě, pod vedením jednoho vlastníka (Marx toto období označuje jako pouze formální podřízení práce kapitálu). Vývoj moderní výroby snad nemusím popisovat –společenskost práce se zvyšovala i přes stále intenzivnější vykořisťování a periodicky se dodneška přelévá přes omezující bariéru a logiku soukromého vlastnictví (nemluvíme o individuální malovýrobě). Vědecko-technická revoluce (se všemi dalšími etapami) jen zdánlivě vytvořila všeobecně atomizovanou práci (zlikvidovala velké kolektivy industriálních dělníků atd.). Ve skutečnosti se i ve věku computerů a sítí tato celospolečenská propojenost práce individuí ještě zvýšila (viz globální sítě a propojenost vysoce kvalifikované práce v celosvětové měřítku - a to jsme zde více méně pořád ještě z na začátku). Kapitalistické výrobní vztahy prokázaly obrovskou přizpůsobivost a schopnost se napínat na maximum společenskosti diktované výrobními silami – ale zabránit ničivým krizím a blokaci obrovského tvořivého potenciálu v lidech nedokázaly a budou končit. Zabije je masová přeměna formy práce na kognitariátní a tudíž definitivní vyčerpání stimulačního potenciálu vztahů kapitalismu – to si prostě vynutí jinou organizaci a rozdělení práce a navíc změna charakteru práce na tvořivou přináší obrovskou motivaci pro lidi kapitalismem odmršťované či vykořisťované, navíc charakter práce dá novému proletariátu do ruky zbraně, které její předchůdci v industriální éře neměli (snad není nutné rozvádět, co může kapitalistům provést počítačový génius – tanky nevyjedou, rakety nevyletí, vznikne zmatek ve finančních tocích atd.))
. Tudíž- jako mnohokrát v dějinách- se i část dnešní vládnoucí třídy bude muset přizpůsobit a mohou vzniknout nové, efektivnější a z hlediska potřeb lidí funkčnější vztahy – předbíhám – celospolečensky organizované zaměstnanecké vlastnictví (dnešní formy jsou jen první vlašťovky s dětskými nemocemi). Marxismus tohle odkryl a vyplynuly z toho konsekvence v politice, dělnické a později komunistické hnutí apod., které nakonec přece jen dokázalo v části světa kapitalistickou slupku prorazit, i když s mnoha nepříjemnými až tragickými důsledky (ale taky s pozitivními).
Ale – i při své genialitě a mohutném předbíhání doby byli klasikové limitováni dobovým stavem a i jejich prognóza měla díry. 1) přecenili moment uchopení politické moci, včetně donucovacích mechansmů (ale u nich neměly tu podobu, co v realitě protosocialismu, i Lenin v r.1917 před revolucí byl jiný než potom) a schopnost industriálního fyzicky pracujícího proletariátu udržet si kontrolu nad vývojem do té doby, než se upevní základy celospolečenského vlastnictví, 2) ačkoli viděli starou společenskou dělbu práce jako hlavní mateřské znaménko nové společnosti a mají v tomto smyslu postřehy, které umožňují znalci přijít na to, proč zkrachoval minulý systém, podcenili jeji vliv – a to skutečnost, že proletariát díky svému spojení s roztříštěnou fyzickou prací (roztříštěnou do dílčích kolektivů) nebude při dnešní nutné pracovní době dané industriální úrovní výrobních sil schopen přímo převzít speciální řídící a duševní funkce nutné pro realizaci celospolečenského vlastnictví a že se vrstvy pro výkon těchto funkcí vybavené (řídící a duševní pracovníci) zformují do nového typu privilegovaně vlastnící třídy a proletariát od faktické moci a rozhodování odříznou.
A nejen to – že při nedokonalosti protosocialistické formy nekapitalismu (i když to klasikové vysloveně neplánovali, byla nakonec založena na státním vlastnictví realizovaném prakticky pouze řídícím aparátem)) budou chybět ekonomické mechanismy, které by roztříštěné složky řídícího aparátu i duševních pracovníků učinily zainteresovanými na celospolečensky efektivním rozhodování o výrobních prostředcích i užití živé práce, včetně velmi kvalifikované.
Řídící aparát se sice stal vlastnicky privilegovanou třídou (vůbec nešlo o privilegium osobní spotřeby !!!!, kam se tato spotřeba hrabala na dnešní vládce) díky své profesi, ale nebyl dost homogenní. Musel nahrazovat tu nedostatečnou vlastnickou suverenitu i homogennost homogenností politickou, násilnou apod. To však nestačilo – jednotlivé články mozaiky řídícího aparátu (podnikové štáby, štáby nadpodnikových institucí, nadstavbových institucí, nejvyšší řídící sféra apod.) sledovaly především logiku dílčích funkcí, které jim byly svěřeny (splnit plán na podniku a dostat prémie – ať to stojí, co stojí a bez ohledu na skutečnou potřebnost dané výroby atd. A tuto logiku vnutili i dělníkům,takže neexistoval subjekt zainteresovaný na optimálním celospolečenském propojení dílčích funkcí, neexistoval ani propojovací mechanismus kromě těžkopádných a subjektivistických direktiv – trh byl deformován. A to všechno mělo i politické průvodní rysy nedemokratičnosti, byrokratismu atd.
Shrnuji – řídící aparát nebyl vykořisťovatelskou třídou, i když některé jeho složky byly neproduktivní a žily z nadpráce ostatních (ale to i dělníci v nepotřebných podnicích apod.).Byl třídou nedokonale na společenském zájmu zainteresovaných správců. Ale to stačilo na odcizení práce i lidí od systému. Neprivilegovaní se necítili být motivováni k práci, iniciativě, hospodárnosti, aktivitě při správě společnosti apod. Tím pádem podlehli té „staré přirozenosti“ a začali sledovat jen bezprostřední momenty své obživy a spotřeby a z toho hlediska do nich automaticky pronikla buržoasní ideologie a začali si dělat iluze o kapitalismu. To se projevilo především v nízké ekonomické efektivnosti, kde v soutěži protosocialismus s kapitalismem prohrál. Nakonec prohrál systém jako celek, podstatné části bývalé vládnoucí třídy aparátu přeběhly do rolí buržoasie a vytvořily oporu návratu ke kapitalismu – vývoj světa se zauzloval a kapitalismus nebrzděný konkurencí zesílil své negativní tendence (neoliberalismus, války).
Jedna laciná poznámka - krize kolem Ukrajiny ukazuje názorně, jaká hloupost je rezignace před lidskou přirozeností a tím i před kapitalismem, který začíná svět ohrožovat přímo smrtelně.
Tohle ale nevypovídá nic ani o přirozenosti lidí, ani o realizovatelnosti komunistické „utopie“, naopak – problémy, které ji zrodily, trvají dál a už víme, která cesta není správná a která jedině zbývá – je to zaměstnanecké vlastnictví a účinnější propojení dílčích funkcí (především trhem, ovšem ekonomicky regulovaným, a to ne svévolným aparátem, ale volenými spoluvlastníky z podniků i odjinud). Bohužel – to je dnes poznání pár intelektuálů, které odmítají přijmout lidé prosycení buržoasní či stalinskou ideologií, marxismu neznalí. A především – není to o přijímání přes jednotlivce a osvětu. Aby nové poznání bylo „jiskrou, která hned zažehne oheň“, musí tu být, jako v době Marxova a Engelsova Manifestu, podhoubí v podobě zainteresovaného třídního subjektu. Trvá historická objektivně daná role proletariátu, který sebe nemůže osvobodit tím, že se jen vyšvihne do role vládnoucí a vlastnící třídy – to už nejde – ale jen tím, že zruší své okovy (soukromé vlastnictví a starou dělbu –tu zejména!!!) a tím zruší sebe sama, ostatní třídy a osvobodí celou společnost. Industriální proletariát měl jen na tu vedlejší větev, ale vzniká nová podoba proletariátu –vědecký, znalostní, kognitariát a ten to už dotáhne do konce. Věčné odvolávání se na „zvíře v nás“ je jen pohodlnou výmluvou pro ty kdo si to nechtějí rozházet ani na jedné a na druh straně


Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Teorie a praxe Pátek, 23.Května 2014, 13:31:52

Pane Vaníčku, s tím problémem vztahu teorie a praxe máte dozajista pravdu; ale to je jmenovitě v oblasti umění vždycky velký problém, porozumění uměleckému dílu a jeho hodnocení je vždycky záležitost primárně zcela individuální, subjektivní, niterná, kdy daný jedinec musí jaksi "dešifrovat" umělecké sdělení tvůrce. V tomto ohledu nějaká teorie opravdu příliš nepomůže (stejně tak jako, dovolme si ten příměr, fotbalovému útočníkovi veškerá znalost fotbalové teorie v aktuálním okamžiku sotva pomůže v tom, jestli dokáže či nedokáže trefit soupeřovu branku).

Úloha teorie spočívá v podstatě v tom, aby naši vnitřní pozornost fokusovala určitým směrem; v daném případě se jedná právě o to, abychom se nenechali oklamat zdánlivě naprosto pozitivním vyzněním daného díla ohledně jeho (politické) angažovanosti, a abychom toto dílo hodnotili v prvé řadě podle autenticky uměleckých kritérií.


-------------------------------------------


Pan Profant, obsah a forma: ano, Kandova formulace svádí k závěru, že on obsah ztotožňuje s (povrchní) angažovaností, zatímco pravé, autentické umění s formou. Nemám ale pocit, že on by opravdu popíral obsažnost či obsahovost umění, jemu se jedná právě jenom o to upozornit na tu (častou) prvoplánovost (politicky) angažovaného sdělení, čili na "obsah".

Petrasek Milan - penzista

Stimulační potenciál kulturního růstu Sobota, 24.Května 2014, 22:39:42

....definitivní vyčerpání stimulačního potenciálu vztahů kapitalismu – to si prostě vynutí jinou organizaci a rozdělení práce a navíc změna charakteru práce na tvořivou přináší obrovskou motivaci pro lidi kapitalismem odmršťované či vykořisťované...(J.H.)
Tato vize se zakládá na autohypnotické ilusi o lidské výkonnostní schopnosti, na víře ve vytváření výkonnostních inovací v jejichž stupňování a potřebnost již nikdo nemůže upřímně věřit.
Jednou z nich je marxismus-hellerismus a jeho vize vítězství nad zvířetem v nás.
Je to krásná, stará, romantická, ale otřelá představa evropské a nejen marxistické Bildungsbourgeoisie .......bych připomenul.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kulturní optimismus Neděle, 25.Května 2014, 18:50:34

Totiž, ono naprosto není vyloučené, že to "definitivní vyčerpání stimulačního potenciálu vztahů kapitalismu – to si prostě vynutí jinou organizaci a rozdělení práce" - že tato nutnost systémové změny skutečně nastane.

Jenže: k tomuto dějinnému přelomu nedojde žádným prostým "dějinným automatismem", a už vůbec ne jenom jakousi změnou vlastnických vztahů ze soukromovlastnických na (soukromo)družstevní, jak si to představuje (pseudo)marxismus-hellerismus.

Jestli k této systémové přeměně má dojít, pak jedině tehdy, když m y s a m i si dáme práci s tím, nějaký ten nový, lépe fungující a lépe motivující systém vymyslit a vytvořit. A to bude v každém případě velice obtížný úkol - nesrovnatelně obtížnější, nežli pouze zakládat jakási výrobní družstva.