Osmdesátá pátá oslava názorů na Milana Kunderu

Milan Kundera s námi nemluví a jeho knihy nevycházejí česky. No dobrá, skousneme to, už je to dlouho. Ještě, že si o něm aspoň můžeme něco chytrého myslet.

Českými médii se krátce po sobě přehnala dvě důležitá literární jubilea. Zatímco to první, hrabalovské, se celkem pochopitelně točilo kolem spisovatelova díla a místy zajíkavě láskyplného vzpomínání, psaní Milana Kundery opět zůstalo ve stínu dálkové psychoanalýzy a připomínání knih starých přes třicet let, k nimž se přidali noví pamětníci a recyklované historky.

Jaký je? ptáme se. Proč mlčí? Mlčí takhle na všechny? Stydí se za to, co udělal? A fakt to udělal? Ví o tom, že píše knihy, které jsme sice všichni četli, ale až teď tu o nich mnozí zjistili, že jsou vlastně celkem blbé? Měl by být vůbec slavný spisovatel? Neměl. Stejně už není náš. Ještě, že aspoň Nagano nám nikdo nevezme.

Milan Kundera jako by neměl nárok na stejné zacházení jako ostatní literáti. U nich se s příkladnou dikcí sečtělého člověka rozebírají tvůrčí návyky, jako v kolik se vstává a jde se na věc, jak dlouho se na té židli sedí, skladba stravy, ideální je přitom spartánská, někdy ženy, jestli ho ruší od práce, ale když se na to pan spisovatel ušklíbne, jelikož je Sparťan, tak se to nechá. A vyšťourá se to až potom.


Milan Kundera jako by neměl nárok na stejné zacházení jako ostatní literáti. 

Tazatel se taky zajímá, která kniha je jeho nejoblíbenější, jestli by v ní třeba něco přepsal a – to je nesmírně důležité už od doby, kdy to otravovalo Virginii Woolfovou, a pak stejnou měrou všechny ostatní – jestli jsou historky v jeho knihách vlastní. Čili je-li trochu masovým vrahem, básníkem, sekretářkou, vilným dědkem a tak podobně. Milan Kundera stále píše, a tak by teoreticky bylo mnoho, co rozebrat.

Přestože žádný z jeho posledních románů nevyšel česky, ani jeden z nich nebyl publikován v kečuánštině, případně jiné řeči, jež by mohla odvážnému recenzentovi působit nepřekonatelné obtíže, kdyby se, nedej bože, při příležitosti spisovatelových narozenin rozhodl, že si ho přečte. Ale u Kundery je prostě důležitější, co si o něm myslíme my.

A my si toho myslíme spoustu. Nemít názor na Milana Kunderu není v inteligentní společnosti možné stejně, jako kdysi nebylo možné nemít názor na Michala Viewegha. Je přitom důležité neprošvihnout jemné nuance, v nichž se onen názor proměňuje s rozvojem naší vyspělé demokratické společnosti. Na Viewegha už se nenadává, tomu se úspěch přeje, ačkoliv jeho čtenář je pořád malinko blbec bez vkusu, o tom žádná.

Milan Kundera je takovou Ivetou Bartošovou českého intelektuála, a tím se panu Kunderovi za toto přirovnání rovnou omlouvám, ačkoliv mě trochu uklidňuje, že by nejspíš nevěděl, jak moc se má urazit. Vzdělanec prostě Kunderu nečte. Taky nemá co, protože číst ho anglicky nebo francouzsky je líný.

Na druhou stranu, je pravděpodobné, že Kunderu kriticky nečte ani ten, kdo ho od střední školy, kdy ho dostal befelem v hodině literatury, považuje za nejzářivější klenot moderní české literatury a obviňuje jeho kritiky z předpojatosti a čecháčkovství, které si nedovede vážit kvality našich spoluobčanů v zahraničí.

I zde ale schází elementární snaha použít vlastní mozek. Snad bychom tedy prozatím vystačili s prostým každoročním otiskováním eseje báječně poctivého a kultivovaného literárního kritika Milana Jungmanna, protože po něm už se k většině výtek na Kunderovu adresu dá dodat jenom málo. Je přitom typické, že čím lepší je kritik, tím vstřícnější je posudek.

Vyhledávač Kunderovské paradoxy zvědavému čtenáři zpřístupní na prvním odkaze. Mimochodem, končí těmito slovy:
Pro mě je /Kundera/ naopak důležitým, mimořádně osobitým rozvinutím jedné vypravěčské tradice české literatury, což mu těžko může někdo upřít. Vidět jen jeho oblíbené stereotypy a odbýt je pohrdavou nálepkou „odborníka na písemné soulože“ je svědectvím neúcty ke kultuře „jiné víry“, k jinakosti myšlení a životního pře svěd čení. S každou „jinakostí“ je však třeba se vyrovnat na seriózní úrovni.

Šestaosmdesáté narozeniny, bohužel, nemají dostatečný švuňk na to, aby se kolem nich v novinách mnoho nadělalo. Ale třeba se do té doby najde odvážný čtenář – nemusí to být ani kritik, vážně – který si přečte Pomalost, nebo Totožnost či onu čerstvou Oslavu bezvýznamnosti v některém z evropských jazyků a napíše, jak se mu to zdálo.

No a pak přijde chytrolín a řekne něco břitkého o tom, že to stejně nebylo nic moc, což se, ostatně, dalo u Kundery čekat. A pak se rozebere, že s námi pan Kundera další rok nemluví. Prostě tak normálně, aby měl čtenář přehled, jaké jsou nejnovější identifikátory dobrého vkusu.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Martin Profant - Praha 7

Divné zvíře, tenhle český intelektuál... Sobota, 12.Dubna 2014, 10:56:14

Zatímco o Kunderovi jako spisovateli něco málo vím -- to jest četl jsem nějaké jeho knihy a eseje, bio- a bibliografie, diskuse a memoárové zmínky; zda ho ruší při práci ženy mě jaksi nikdy nezajímalo, a tudíž ani nevím, že se to nemám kde dočíst -- to species Intelektuál český mi zůstalo doposud utajeno. Respektive jsem se domníval, že je to totéž jako intelektuál žijící v českých zemích, popř. převážně mluvící a píšící česky. Ale tak tomu zřejmě není, protože to byl Intelektuálem českým i Milan Jungmann a to text ZV vylučuje. Nemohla by autorka místo o nudně ynámém Kunderovi napsat něco o této tajemné fauně?

Petrasek Milan - penzista

Jinakost myšlení a životního postoje M. Kundery Neděle, 13.Dubna 2014, 14:09:20

zůstává i v tomto století utajena.
Kundera by mohl podotknout:
Praha - most mezi západem a východem - zůstává obsazena sebestředným obyvatelstvem..........podotkl bych.