Kanálové vpusti proti hovadným projektům

Příjemcem sociálních dávek jsou v našich poměrech majitelé ubytoven. Jejich ožebračení nájemci se pak živí všelijak, někdy i krádežemi kanálových vpustí. Na mnohem větších krádežích, korupčích a defraudační kauzách se ale Romové nepodílejí.

Anna Šabatová, ombudsmanka, v rozhovoru pro magazín Lidových novin upozorňuje, že podle ní k nejpalčivějším problémům patří to, „jak jsme nechali přiživovat se na státním rozpočtu, na dávkách, majitele ubytoven“. Tomu se říká bytová lichva, jejíž obětí jsou ponejvíce Romové, a má s ní zkušenosti každé město.

Život na ubytovně je díky sociálním dávkám na bydlení v rámci pomoci v hmotné nouzi poslední stanicí před bezdomovectvím, čehož využívají právě majitelé ubytoven. Za jednu místnost o šestnácti metrech čtverečních se čtyřmi postelemi, stolem a čtyřmi židlemi účtují měsíčně tak říkajíc „co to jde“, tedy aby odsáli sociální příspěvek v plné výši; v poměrech, které znám, to bylo osm tisíc za měsíc.

Příjemcem sociální dávky je tedy majitel ubytovny, v poměrech, o nichž mluvím, skutečně ověšený zlatými řetízky a vyzdobený zlatými prstýnky na každém prstě. Nehorázné na tom dále je, že takový člověk - v poměrech, o nichž mluvím, to byla ženština - s vámi mluví, jako by byl zachránce Romů: Kam by jinak šli, pane starosto, vy snad pro ně máte ubytování?

Veřejnost zpravidla ví jenom to, že Romové jsou příjemci různých dávek, a proto na ně nevraží. Ožebračení lidé z ubytoven se pak živí všelijak, někdy i krádežemi kanálových vpustí, litinových poklopů atd., čímž pochopitelně padají do dalšího zavržení, takže jakákoli krádež je rovnou dílem cikánů.


Ve velkých korupčních kauzách, které zaplňují stránky novin, Romové nefigurují. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Lidové noviny od doby, kdy vyměnili šéfredaktora a část redakce, často v dlouhých článcích investigativně rozplétají různé korupční a defraudační kauzy, popisují spletité úniky milionových sum, k nimž přiřazují příslušná jména odpovědných osob a podniků. Bývá to až nuda, ale já to čtu docela pečlivě a velice mě baví, jak nikdo z těch vykuků, co různě tzv. kontrolují ty finanční toky, není Rom, není Cikán.

Pečlivou četbou všech těch kauz jsem se dobral poznání, že Romové, když už o nich takhle opravdu hloupě mluvíme a píšeme, na veřejném rozpočtu jenom paběrkují, jejich sociální dávky vzhledem k jejich sociálnímu postavení ve společnosti nestojí ani za řeč, a skromnějších lidí ani není.

My přeci na veřejných rozpočtech parazitujeme daleko dovedněji, protože máme dostatek vlivných lidí, kteří mají možnost peníze tzv. vytvořit, a pak je pohodlně spotřebovat, aniž by z nich byl jakýkoli užitek, akorát že se někdy trošku přiživíme i my. Tisíce hovadných projektů, a jak dobře naceněných!

Proti tomu se mi kanálové vpusti zdají celkem čestně ukradené, protože zjevně, a o zavrženíhodnosti není pochyb, což si jistě uvědomuje i zloděj. Jak čisté proti kanálování našemu. Tím ovšem tyto způsoby neobhajuji, ani je nezlehčuji, pouze porovnávám zjevnou a skrytou míru společenské škodlivosti.

Čas od času se na mě obrátí Rom, pan Gábor, který má malou firmičku, pět šest lidí na výkopové a stavební práce. V našem městě se uvedli dobře, když pro ČEZ Energo nebo pro koho kopali výkopy pro kabely. My v naší přeopatrnosti na všechny práce v ceně nad sto tisíc korun děláme aspoň neoficiální výběrové řízení, oslovíme tři čtyři firmy a vyhodnotíme jejich nabídky.

Což ovšem už musí mít nějaké formální náležitosti, které pan Gábor nezvládá, i když o to lépe a levněji kope. Jenže kvůli těm formalitám tu příležitost nedostane. A tak i k nejprostším pracím se dostanou jenom zasvěcení, jejichž největší dovedností často bývá „zařídit ty papíry“. A toho my si velice považujeme a to se také skvěle platí. A kdo v tom umí zdárně chodit, je král, přestože ta agenda sama nemá hodnotu ani jedné kanálové vpusti.

Na rozdíl od pětadevadesáti procent společnosti si myslím, že pokud chceme, aby Romové, jimž říkáme cikáni, našli ve společnosti uplatnění, musíme se sami do normální společnosti vrátit: Aby, když přijde pan Gábor žádat na obec o práci, a ona ta práce je, starosta mu ji mohl za obecně přijatelných podmínek prostě zadat. Takový kapitalismus by byl prospěšný nám i cikánům. Pokud by tohle, co je tak přirozené, starosta dneska udělal, zavřou ho.

Nejen cikáni nám, ale také my cikánům se musíme přiblížit, protože oni v mnohých ohledech jsou normálnější než my, a když je jim nejhůř, prostě ukradnou kanálovou vpusť.

Na jednom školení, co se s nimi roztrhl pytel, protože to je taky úžasný byznys cikánů prostý, odlehčeně bavil právník ředitele škol údajnou lstivostí cikánů: Aby se dobrali sirotčích důchodů, cikánky nahlašují jako otce svých dětí nejstarší cikány, co už brzy zhebnou. – Kdybych na tom školení byl, nevydržel bych neříct, šak že to my můžeme dělat taky. A přivedl bych toho vtipného právníka k úvaze, že pokud to tak dělají pouze cikáni, není to svědectvím o naší morálce, ale spíše o jejich bezvýchodné situaci.

Blíží se nám komunální volby. Kandidovat sice budu, ale státi se znovu starostou? Bojím se živelných pohrom a pohrom sociálních. Osobně se mi v té věci podařilo jen velice málo, skoro nic, a stát – ten je na tom ještě hůř. Většina sociálních programů ztroskotává na byrokratismu – ony už svým úřednickým jazykem, terminologií a spletitými podmínkami vylučují jakoukoli praktickou účinnost, a také lidé kolem nich drží si sofistikovaný odstup od toho, proč u toho jsou.

Jsem rád, že máme alespoň ombudsmanku, která si tento problém uvědomuje lépe, než jsem ho já popsal. A pak ještě jednoho si velice považuji – Anna Šabatová o svých předchůdcích mluví s uznáním, čímž mimoděk svůj úřad blahodárně vyjímá z prostředí našeho běžného politického provozu, v němž každá nová garnitura musí tu předchozí zatratit.