Prohlubující se sociální rozdíly ohrožují i naši demokracii

Vynikající kongresové vystoupení nezávislého senátora z Vermontu Bernieho Sanderse hovoří o jednom z klíčových problémů dneška, s nímž se potýkáme i my. Prohlubující se sociální rozdíly ohrožují i českou demokracii.

Nezávislý senátor za Vermont Bernie Sanders zveřejnil na webu video ze svého vystoupení v Kongresu USA, které nazval Ohrožení demokracie. Mluví v něm o hrozbě, kterou představují pro demokracii v USA soustavně se prohlubující příjmové a majetkové rozdíly.

Sanders popisuje, jak se v posledních dekádách ve Spojených státech dramaticky zvyšoval rozdíl mezi nejbohatším jedním procentem a zbytkem společnosti, jak postupně zaniká střední třída, jejímž příslušníkům klesají reálné příjmy. Líčí, jak některé z největších amerických korporací jako Boeing nebo Verizon vůbec neplatí daně, před nimi unikají do daňových přístavů.

Argumentaci, kterou svůj postoj podpořil, je těžké vzdorovat. Pokud je společnost organizována tak, že se neustále zvyšují příjmy nejužší elity, po překročení určitého prahu už disponuje takovými prostředky, že jí jen jejich zlomek zaručí vliv, kterým svá privilegia dále upevňuje a posiluje – na úkor zbytku společnosti.

Sanders uvedl jako příklad bratry Kochovi, kteří vloni zmnožili svůj majetek o miliardy dolarů. Je to majetek, který jim dovoluje zasahovat do tvorby politických rozhodnutí způsobem zcela popírajícím základní premisu demokracie: jeden člověk jeden hlas. Spojeným státům tak dle Sanderse hrozí faktická proměna v to, čím v minulém století bývaly mnohé země Latinské Ameriky: v oligarchii, kterou fakticky řídí úzká elita, v jejichž rukou se koncentruje rozhodující politická a ekonomická moc.

Sanders se ve svém vystoupení obracel explicitně na své republikánské kolegy: „Z morálního hlediska je pro mě šokující, že kolegové z republikánské strany tráví dny vymýšlením dalších úlev nejbohatším a pak se snaží krátit podporu rodinám, které mají hlad, škrtat v sociálním zabezpečení či zdravotním pojištění. Je to ošklivý moment v amerických dějinách.“

Sanders mluví o třídní válce, kterou vede „miliardářská třída“ proti zbytku společnosti. Morální apely tu ovšem nezaberou. Kongres rozhoduje o distribuci majetku ve společnosti takovým způsobem proto, že každý jeden z republikánských senátorů za svoje křeslo vděčí kampani štědře financované právě korporacemi a příslušníky miliardářské třídy. V pravém slova smyslu jsou tak spíše jejich zástupci, nežli zástupci lidí, od nichž dostali své hlasy.

Je štěstím a jistě i určitou nadějí americké demokracie, že se v Kongresu vyskytuje ještě i hlas jako Sandersův, byť se jedná o unikátního senátora z malého a v řadě ohledů výjimečného Vermontu, který navíc jako nezávislý bohužel nereprezentuje žádné širší parlamentně politické hnutí. I demokraté jsou bohužel ve fatální míře závislí na prostředcích korporací a prvilegované elity. Čím dál více tak dnes představují jen mírnější variantu republikánů, nikoli jejich reálnou alternativu.

Sandersova argumentace není nová. Jedno z poučení kruté předválečné krize shrnul tehdy soudce Nejvyššího soudu Louis Brandeis lakonicky: „Můžeme mít buďto demokracii, anebo mimořádné majetky koncentrované v rukou úzké skupiny lidí, ale nemůže mít oboje současně.“ Otázkou samozřejmě je, z jakých důvodů jsme poznání, které se stalo organickou součástí obnovy a prohlubování nejen americké, ale všech západních demokracií, pozapomněli a opustili.

Ani dnes není Sanders samozřejmě ve své argumentaci sám. S mrazivými podrobnostmi popisují americký systém, který charakterizují jako dolarokracii, ve stejnojmenné knize novinář John Nichols a sociolog médií Robert McChasney. Popis prorůstání politické a ekonomické moci a její koncentraci v rukou nejužší elity doplňují analýzou role, kterou v tom ději sehrávají komerční média.

Co se odehrává ve Spojených státech, je možná jen o něco vypouklejším příznakem mimořádně nebezpečných dějů, jichž samozřejmě není ušetřena ani Evropa, a z řady důvodů postihují zvlášť tíživě postsovětské země. Vidíme to sami kolem sebe.

Zatímco pro čím dál větší množství lidí je čím dál složitější protlouct se, politická, ekonomická a mediální moc se koncentruje v rukou lidí, jež vlastně sami běžně popisujeme nikoli jak demokraty, ale jako oligarchy. Přitom je evidentní jak se politické strany, a to včetně těch, o nichž by se – tak jako od amerických demokratů – vzhledem k jejich tradici, rétorice i voličské základně očekávalo, že budou věci řešit, samy stávají v čím dál větší míře součástí skrytě či otevřeně zkorumpovaného systému.

Ovšem bez principiální proměny systému přerozdělování, tak aby se společnost vrátila k spravedlivé distribuci příjmů, jež současné tendence obrátí, nemáme šanci demokracii udržet. V médiích vlastněných příslušníky miliardářské třídy k tomu ovšem půjde připravovat půdu stěží. Nalezení mechanismů, které udrží a rozšíří prostor pro nekomerční média, se tak dnes, v situaci, kdy se strana předního českého oligarchy stává u nás stranou nejsilnější, jeví jako otázka životního významu.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Děkuji panu Patočkovi Pátek, 28.Března 2014, 10:58:11

za aktuální a důležitý článek. Růst sociální "nesouměřitelnosti" (Keller) je je skutečně trvalá a rostoucí hrozba dneška.
Je možná náprava? Šlo by o několik teoreticky jednoduchých opatřeni, ale prosadit je je politicky nesmírně obtížné, právě pro onu moc s bohatstvím spojenou.
Především je nutné prosadit spravedlnost do zdanění: zavřít daňové ráje a zamezit obcházení a zneužíváni daňových zákonů. Určité kroky v tomto směru dělá Německo a nad i ČR.
Zadruhé je známa a ojediněle používána daň z půdy - ve smyslu daně z renty, kterou majiteli poskytuje obsazený prostor (nad určitý nezbytný limit a mimo společensky a ekologicky prospěšné užívání). Jde především o městský prostor, kde renta stále roste bez jakékoliv zásluhy majitele. Americký Lincoln Institute of Land Policy se trvale věnuje této problematice a jeho zprávy jsou k dispozici na internetu. Tato daň ve výši několika procent z ceny půdy má blahodárný účinek na hospodářský život (jak vyzkoušeli např v Kalifornii).

Zdeněk Jehlička - Praha

autor článku Pátek, 28.Března 2014, 20:17:13

to vyjádřil nechtěně přesně: jsou to "zástupci lidí, od nichž dostali své hlasy". Nejsem si proto tak docela jist, že je "štěstím a jistě i určitou nadějí americké demokracie, že se v Kongresu vyskytuje ještě i [osamocený] hlas jako Sandersův". Zato chápu, že "je to ošklivý moment [nejen] v amerických dějinách.“

Bohumil Trávníček - Brno

Děkuji za článek, Sobota, 29.Března 2014, 19:27:33

který vlastně jinými slovy popisuje to, co jsem napsal ve svém eseji Svoboda a ismy: http://denikreferendum.cz/clanek/13030-svoboda-a-ismy (ten citát L. Brandeise měl být mottem mého pojednání, ale redakce ho nezařadila, nicméně zmiňuji ho v diskusi pod článkem).

Této tématiky se dotýká často také americký ekonom J. Stiglitz, který napsal, že v dnešních USA už spíše než "jeden člověk = jeden hlas" platí, že "jeden dolar = jeden hlas".

Dedemokratizace se obával už poválečný západoněmecký ekonom L. Erhard, když varoval před doktrínou "laissez-faire" (= defacto odstraňování státních regulací), kterou nakonec prosadil anglosaský svět ve formě neoliberalismu.

A stalo se to, co předpovídal: parlamenty se staly do značné míry formálními institucemi, závislými více na zájmech megakorporací než voličů. Pak demokracie stále více funguje jen "de iure", ale nikoliv "de facto". Nebezpečné je to v tom, že si toho mnoho lidí nevšimne. Zejména ne ti, kteří se stávají "elitami", tj. ze systému profitují a tudíž ho vnímají jako dobře fungující.

Neoliberálové (u nás V. klaus) se nejvíce mýlí v tom, že trh může fungovat bez státní regulace. Ač to možná vypadá paradoxně, opak je pravdou. Je to tak jak psal Erhard: Nedohlíží-li silný demokratický stát na hospodářskou soutěž, dojde záhy k silnému pokřivení trhu vznikem velkých monopolů a kartelů, protože trh tlačí ke vzniku těchtů subjektů prostě jen tím, že jsou pak konkurenceschopnější vůči ostatním. Tím "volný trh" defacto zákonitě ničí sám sebe a paradoxně jeho existence je možná jedině díky státní regulaci, která účinně působí proti tomuto trendu a vyvažuje ho.
Kdo však toto dnes chápe? Chápe to třeba V. Klaus, horlivý zastánce volného trhu?

V Erhardových stopách jde, řekl bych, i dnešní politik CDU Willi Wimmer, který nedávno poskytl velmi zajímavý rozhovor, kde se okrajově i tohoto tématu dotýká (např. když pochybuje o nezávislosti Obamovy politiky): https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=faL4zRUdQTA
překlad zde: http://www.blisty.cz/art/72695.html

Tématu se dotýká i dokumentární film o finanční krizi Inside Job: http://old.stream.cz/uservideo/605120-www-zlo-cz-inside-job

Konečně, k velmi výraznému podvazování demokracie dochází současným systémem "fiat peněz" jak na to upozorňuje film America: Feedom to Fascism: http://en.wikipedia.org/wiki/America:_Freedom_to_Fascism
https://www.youtube.com/watch?v=O6ayb02bwp0 (bylo by cenné opatřit ten film českými titulky).

A jak na to také upozorňuje Edward Griffin, viz např.: https://www.youtube.com/watch?v=KXI8dixDeGQ (zde i s českými titulky).

K obrovské nerovnosti a dedemokratizaci totiž přispívá i současný finanční systém, který je dafacto propracovaným systémem masového legálního okrádání většiny menšinou (defacto feudálního) a využívaní nahromaděného bohatství k ovládání politiků.

V principu jde o to, že banky půjčují peníze, které nemají (nejsou podložené žádnou hodnotou, ani zlatem ani prací), z nich si účtují úroky (za půjčení peněz, kterí nikdy neměly!). Vrací se jim pak peníze, které již podložené jsou (nejčastěji prací), není-li dlužník schopen peníze "vrátit", zabavuje se mu reálný majetek (jako platba za virtuální peníze).






Filip Šimeček - Brno

Pravice Pondělí, 31.Března 2014, 15:20:19

Zajímalo by mě, jak by na takový text reagoval pravicově smýšlející člověk, vezmeme-li v úvahu, že pravice chápe chudobu dolních 99% jako individuální rozhodnutí svobodných jedinců:)