Bondy a Blomkamp, dva prorokové budoucnosti

Stanislav Holubec nad filmem Elysium od Neila Blomkampa vzpomíná na druhou polovinu devatesátých let v České republice. Neoliberální kulturní hegemonie podle něho tehdy byla nabourávána jen velmi výjimečně.

Druhá polovina devadesátých let byla mizerné období. Byla snad ještě horší než léta 1991-1993, doba uhranutí české společnosti Klausem, neboť o ministru financí, „kterého nám celý svět závidí“, se dalo důvodně předpokládat, že zevšední společně s prvními podnikateli ve fialových sakách, zatímco intelektuální atmosféra následující poté vypadala stabilní až hrůza.

Klaus se sice už tolik nenosil, ale drtivá většina českých intelektuálů se klaněla volnému trhu samozřejmě doplněnému o morálku, slovo levice a Marx pro ni byly od ďábla a Západ uctívaným zlatým teletem. O západním sociálním státu se ovšem mlčelo. V nakladatelství Akademie věd vycházely tehdy ideologické příručky Paula Johnsona nebo Slovníky filosofických pověr.

Boural se pomník Jana Švermy, o němž Karel Steigerwald psal pohrdlivě jako o soše darebáka a nikdo proti tomu, kromě stalinistů a několika osmašedesátníků, neprotestoval. Nechápal jsem tehdy, jak mohli všichni tak zhloupnout, připadal jsem si jako na obálce jedné z několika mála do češtiny přeložených sociálně kritických knih - Mcdonaldizace společnosti od G. Ritzera: Po Karlově mostě jede hamburger v podobě tanku a jeho cestu lemuje dav slepců, jen osamělý pejsek na něho štěká.

Ostatně i mnozí dnes kritičtí duchové byli tehdy konformní až běda: Václav Bělohradský psal o bombardování Srbska jako „levičácké válce“, byť bylo samozřejmě skvělé, že ji odsuzoval, Jakub Patočka naopak bombardování vyjadřoval podporu a dostával se do konfliktů s anarchisty, kteří chtěli na bránu Temelína umístit transparent proti kapitalismu. Ondřej Vaculík psal na stránkách Literárních novin nechápavě o požadavcích stávkujících učitelů, že „má-li se hned přidat všem, kdo mají podobně nízký plat jako oni, musí se sáhnout na soukromý majetek“. Zkrátka byla to mizerná doba.

O to jasněji zářilo několik hvězd na českém intelektuálním nebi. Byl to především Karel Kosík, jehož rozhovor v Salonu Práva Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda mistrně nazval věci pravým jménem: Žádné havlovské zduchovňování, morální náprava společnosti zkažené komunismem a transcendentno, ale vláda superkapitálu a lumpenburžoazie je podstatou dneška. Dobrý byl ironický Jan Keller ve svém Až na dnu blahobytu, kde sice o kapitálu ještě nehovořil, ale chytří věděli. Výborná byla i Povaha dnešní krize od Oskara Krejčího.

A pak tu byl Bondy. Už počátek 90. let naznačoval v jeho poezii (Ples upírů), že nic nedá nastupující lumpenbužoazii zadarmo. Skutečný zlom přišel ale v roce 1997 jeho románem Cybercomics: Pro mě a těch několik mých generačních druhů, kteří se tehdy počítali k antistalinské radikální levici, byla jeho četba skutečně iniciačním obřadem, jako by onen šaman vystupující na konci příběhu opustil stránky knihy a ukázal nám dveře, kterými ale musíme projít sami.

Kapitalizmus roku 2050, který Bondy nazýval takticky Systémem, byl takový, jaký jsme viděli všude okolo nás vyrůstat: S vykořisťováním člověka a přírody, s růstem nerovností, se všeobecným zhloupnutím masovým konzumem, diktaturou nadnárodních korporací, bezohledně zašlapávající do země jakékoli alternativy. Kniha nevzbudila sice nijak zvlášť velký ohlas, občas se jí nějaký ten kulturní redaktor Lidových Dnes poškleboval nebo nad ní kroutil hlavou, ale pro nás byla světlem na konci tunelu ohlašujícím pád neoliberální kulturní hegemonie.

Na to všechno jsem si vzpomněl, když jsem nedávno shlédnul film Elysium od Neila Blomkampa (2013), který vykazuje s příběhem Cybercomicsu překvapivě shodné rysy. Podobně jako u Bondyho se globální oligarchie stěhuje mimo planetu Zemi, v prvním případě na Měsíc, v druhém na orbitální stanici. Podobně jako u Bondyho je svět budoucnosti přelidněný, zdevastovaný, zotročený a pracující jen na ty nahoře. Hegemonem jsou v obou případech bílé elity a barevní jsou v podřízeném postavení.

Odlišností je, že u Bondyho se vyskytuje jakási revoluční síla tzv. Liga, zatímco u Blomkampa pouze nějaká polokriminální organizace přepravující lidi tam nahoru, neboť na Elysiu mají přístroj léčící všechny nemoci. Odlišný je také konec: U Blomkampa nastává happy end a umělou inteligencí řízené Elysium přijímá do své náruče všechny obyvatele země, v Cybercomicsu je hlavní hrdinka sice zavražděna, ale předává zprávu – varování po „jednom starém bláznovi“ předchozím generacím.

Zatímco u Bondyho je alternativou Systému jedině uspořádání společnosti, které nemá jako svůj hlavní princip akumulaci kapitálu, u Blomkampa je alternativou technologický rozvoj a umělá inteligence, která se přeci už o všechny postará, jakmile ji někdo vysvětlí, že i ti dole jsou „občané“. V roce 1997 byl film Elysium nepředstavitelný, neboť se tehdy v žánru sci-fi točily směšné bláboly typu Den nezávislosti, a můžeme být jen rádi, že se doba změnila. Cybercomics jej nicméně i dnes překonává.

Dokonce jsme se nedávno dočkali divadelní adaptace tohoto posledního velkého Bondyho románu. Zatímco z tvorby našeho autora se hodí dnešnímu establishmentu jeho nepochybně humorné a čtivé paměti Prvních deset let, které jsou dokonce převedeny do podoby kýčovitého filmu, Bondy Cybercomicsu, Týdnu v tichém městě, nebo esejů o globalizaci bude snad jednou většinou těch, kteří nezapomněli myslet, objeven.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

kulturní pesimismus ? Pátek, 21.Března 2014, 18:45:19

Cybercomics (1997) od Egona B. jsem četl a když pominu jazykový aspekt, tak ideově jde o poněkud bezvýchodnou distopii s prvky kyperpunku a lehce protknutou marxstickým žargonem spojených s rolí Ligy. Docela čtivé - otázkou je cose podařilo autorovi říci k východiskům pro budnocunost.
Strugačtí v stalinském SSSR byli řekl bych před lety stejně bezvýchodní - kulturní pesimismus z 80. let zřejmě přežívá. -a optimismus se přestěhoval ze sci-fi do fantazy či kulturní mytologie. Třídní boj nahradila magie a meč, což nemá moc přímý vztah k neoliberálním pověrám jako spíše k postmoderně..
Přitom zdroj kulturního optimismu by se mohl najít v průniku faktu, že jsme navzdory pádu bipolarity přežili riziko jaderného holocaustu z brežněovovy éry a pokračuje rozvoj vědy jako klíčového civlizačního nástroje, který pomůže překonat globální ekologické ohrožení lépe než hlásání konzumní askeze, která zaměňuje postindustriální éru s bukolickou selankou. Třeba....

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Od "socialismu pro nejprivilegovanější" k "socialismu pro 90%" Neděle, 23.Března 2014, 12:24:26


Od devadesátých let minulého století, kdy vítězilo přesvědčení, že dějiny pozdněkapitalistickým uspořádáním skončily, se psychologické rozpoložení Starého vyspělého světa výrazně změnilo.

Optimismus slábnul už od konce 90. let a optimistům současného uspořádání rozkopal bábovičky přelomový rok 2008 ...

Od té doby krize mnohokrát skončila ...
... a zároveň neskončila ...

Mimo jiné i proto, že monetární řešení narazilo na své limity - komerčním bankám může emisní banka dávat klidně za nulu, ale když trvá stagnace a riziko nesplácení, tak komerční banka samozřejmě nepokračuje v trendu se snižováním těch svých, navrstvených, nasedimentovaných úroků ...
… jak by odpovídalo oné skoro-nule od emitora peněz (míněno peněz "money-proper", fiat money ... většinu z úplně všech peněz generují samy banky jako dluhové peníze out of air).

Další vlna optimismu je tu dnes.

Myslím, že tento optimismus přetrvá za jistých okolností.

Je třeba si uvědomit, že dnes už nemáme k dispozici robustní soukromozhodnocovací konjunktury, které by po krizi umazaly předtím v krizi vytvořený veřejný dluh z nadměrečných veřejných, často deficitních fiskálních impulsů, které navíc po r. 2008 už žádná monetární politika nenahradí.

Navíc se státy Starého vyspělého světa v rámci záchrany bankovního sektoru v letech 2008-2009 samy nevratným způsobem zadlužily navíc ...

A pokud s rolí silných konjunktur závislých na robustním soukromém zhodnocování nelze počítat (kdy státy se dokonce často ani neodváží povypínat veřejné výdaje, kterými si pomáhaly z „krizové jámy“, natož aby zvýšily zdanění za účelem umoření předtím vzniklého dluhu) musí být využita okolnost, pokud se vysoké fiskální multiplikátory kolem jedničky stanou trvalým stavem věcí, takže absolutní přírůstky veřejného dluhu budou trvale moci koexistovat se střídavě stagnujícím a propadajícím se podílem nakumulovaného veřejného dluhu na společenském produktu (HDP).

Studené nebo horké POLITICKÉ revoluce by měly razantně (víc než jen „poseversku“) omezit "přetékání" výsledků společenského zhodnocování na agregátní úrovni do vytloukaných rent oligarchie v současném uspořádání, kde je daňové břemeno velmi přesunuto na společenskou většinu.


Cirkulační mechanismus je třeba uzavřít jako zpětnovazební nekonečný proces společenského zhodnocování jako výslovný sociál ...
... nejen tak jako je tomu bývalo v minulosti nebo i dnes, protože ke společenskému zhodnocování dochází UŽ tehdy, kdy se kumulovaný veřejný dluh jako společenský náklad SÁM propadá vůči společenskému produktu, což se v posledních letech ve vyspělém světě neděje, protože i sám podíl veřejného dluhu na HDP rostl (absolutní přírůstky veřejného dluhu nikoho nezajímají - natolik jsou už považovány za samozřejmost).

Měl by se postupně (jako dominující - ne jediný) ustálit takový mechanismus zhodnocování, kde generování "závodů ke dnu" nikoli sílí, ale slábne, kde dichotomii a trade-off soukromého zisku ze soukromého kapitálu na jedné straně a mzdy (nebo příjmu OSVČ, který nabízí a disponuje jen pracovní silou, i kdyby kvalifikovanou) na druhé straně, nahradí vzájemně se posilující vztah přebytku reálného příjmu společenské většiny nad jejími reprodukčními náklady a daňových výnosů za situace vysokých daňových úlev soukromému kapitálu a nadkriticky daňově zatížené společenské většině (respektive celé široké veřejnosti) ...