Není jediná cesta

Marek Řezanka upozorňuje na nedostatečnou debatu, která se u nás vede k fiskálnímu paktu. Pozastavuje se také nad tím, proč se jeho odmítání považuje za postoj namířený proti Evropské unii jako takové.

Není nad to, když si prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák zanotuje s místopředsedou Českomoravské konfederace odborových svazů Václavem Píclem. Ten se vyslovil, že se ČMKOS vyjadřuje dlouhodobě kladně ke stanovisku o přistoupení k fiskálnímu paktu. „Přijali jsme snahu vlády přistoupit k smlouvě o stabilitě.

Je tu vůbec někdo, kdo ještě hájí zájmy pracujících? Jak je vůbec možné, že se v České republice nevede debata, co to ten tzv. fiskální pakt je – a co znamená pro střední a nižší vrstvy populace, nejenom v českých luzích a hájích?


Místopředseda ČMKOSu Václav Pícl, foto Jakub Poláček, Mediafax

Možná je to proto, že v době celosvětové krize lidé, kteří jsou na hraně zbídačení, rádi zapomenou na jakékoli sociální výdobytky – hlavně, že jim dá někdo práci. Je jedno, za jakých podmínek, je jedno, jakou cenu za to zaplatí. Hlavně, že budou schopni přežít. Na tuto kartu vsadil Andrej Babiš – a zatím lze říci, že je na koni.

Je ovšem smutné, pokud by na toto vidění světa měla přistoupit odborová konfederace. Té by mělo jít o víc, než o drobky pod stolem. I z této perspektivy bude zajímavé sledovat dubnový sjezd, na němž se zvolí nové vedení odborů. Bude to cesta „fiskální stability“ v podobě Václava Pícla, nebo se dočkáme nějaké alternativy od Josefa Středuly?

Na to si budeme muset ještě pár dní čekat. Na co bychom ale čekat neměli, je veřejná diskuse, kde by se otevřeně začalo probírat, co fiskální pakt znamená pro lidi v České republice i mimo ni. Zda jde skutečně o spásný nástroj, na němž může projekt Evropské unie stát pevně, nebo zda je to nejkratší cesta k prohloubení sociálních problémů v Evropě, jež by mohly vyústit v rozpad Unie.

Je třeba se ptát, zda ideologie fiskálního paktu je jedinou možnou, nebo zda k ní existují další varianty. Pokud ano, potom je nutné hledat, proč se o těchto variantách nemluví – a proč se všichni tváříme, že kdo se staví proti fiskálnímu paktu, staví se nutně proti Evropské unii. Vypadá to, že buď se vydáme neoliberální cestou – potom budeme těmi pravými Evropany, nebo jsme odpůrci Evropské unie. Takto ale věci nestojí. Proč se například nemluví o transatlantické dohodě? (Více na johanisova.blog.ihned.cz.)

Válka v zemích bývalé Jugoslávie, bombardování Bělehradu, současná krize na Ukrajině. To vše jsou selhání projektu, jenž měl evropský kontinent před válkami uchránit. Je otázkou, zda ještě dostane příležitost tyto chyby napravit, nebo zda je odsouzen ke svému zániku (třebaže snad jenom dočasnému). Jedno je ale jisté. Máme dvě možnosti.

Vybudovat prostředí sociálně stabilní, jež bude spravedlivěji přerozdělovat zdroje a bude šetrné k životnímu prostředí, nebo se přiklonit k asociální politice preferující maximalizaci zisku nadnárodních firem, jež nikdy nebude brát ohled ani na životní prostředí, ani na zájmy většiny lidí.

Můžeme posilovat integrační proces, nebo dát zelenou různým separatismům. Můžeme mlčky sledovat, jak mapa Evropy hnědne, nebo se pokusit tento vývoj zvrátit. Máme na vybranou. Ale v takovém případě potřebujeme aspoň někoho, kdo bude o těchto věcech a souvislostech mluvit, kdo bude ochoten hájit naše sociální práva a kdo nám dá – třeba malou – naději, že naše budoucnost nezhnědne ani nezčerná.