Když půst, tak půst, když koroptvička, tak koroptvička

Odříkání může přinášet pocit uspokojení, má-li smysl. Ve společnosti prosáklé konzumem smysl rozhodně má. A to nikoliv proto, abychom půstem zvyšovali požitek.

Jirka

Jiří Silný

16.02.2010 08:00

Související

Tradiční křesťanské postní období začíná zítra popeleční středou a trvá až do Velikonoc. Za titulek dnešního sloupku mi posloužil výrok sv. Terezy z Avily. Ta moudrá žena míní, že všechno má svůj čas a že k plnosti života patří na jedné straně přijímat s radostí to dobré, co je k mání, a na straně druhé umění uskromnit se a něčeho se vzdát. Nebezpečná myšlenka.

Naše kultura bývá někdy označovaná jako hédonistická, tzn. uznávající za nejvyšší dobro slast a požitek a uznávající také právo si požitky opatřovat. Zdá se, že je to názor, který sdílí opravdu hodně lidí, a že tak naše konzumní společnost funguje, že to okamžité uspokojování tužeb, slibující požitek třeba i na dluh, je motorem růstu. Není však zřejmé, zda jde opravdu o hédonismus, nebo spíš o nějakou formu kolektivního šílenství.

Nejsem si jist, jestli se dá slast pojídání pečené koroptvičky po skončení půstu srovnat s uspokojením, které přináší každodenní konzumování hormonálních kuřat, skleníkové chemické zeleniny a europiva, které se podobá, jak praví jeden vtip o americkém budweiseru, milování v kánoi (obojí je zatraceně blízko vodě). Když se dostaneme k dilematu, zda více pochybných, nebo méně kvalitnějších požitků, můžeme postoupit k epikurejství, které je rafinovanější a volí raději kvalitu, ale pochybnost, jestli je to opravdu ono, zůstává. Nemyslím ostatně, že se sv. Tereza postila jen proto, aby jí pak lépe chutnalo.

Nemyslím ani, že v naší kultuře jde především o požitky. Při vnuceném a nutkavém konzumentství jde spíše o slibování požitku a jeho simulaci z požívání všelijakých náhražek. Nejde jen o takové náhražky, které místo přirozené chuti nabízejí produkt z chemické továrny, ale především ty, které místo svobody nabízejí auto a místo identity módní oblečení. Ten systém není vytvořen primárně kvůli rozmnožování slasti běžných konzumentů, ale kvůli rozmnožování zisků akcionářů. Ti úspěšní pak mohou, jak to i v minulosti tzv. elity dělávaly, své slasti nacházet v epikurejském konzumování vybranějších produktů a zážitků. Ale zdá se, že si ti dnešní moc neví rady, alespoň podle toho, co se tak člověk doslechne o zábavách bohatých v Toskánsku nebo na Štrbském plese. Není co závidět, musí to být otročina, nejprve hromadit a pak okázale a za každou cenu utrácet peníze, bez ohledu na rozum nebo svědomí.

Jak ukazují četné výzkumy, od určité úrovně materiálního zabezpečení, není pocit štěstí v žádném vztahu k dalšímu růstu bohatství. Rozhodně neplatí čím bohatší tím šťastnější. Štěstí, pocit uspokojení, vědomí naplněného života není v protikladu k zakoušení slasti, ale je podstatně obsažnější. Kapitalistický systém, který nás nutí konzumovat stále víc se stále menším požitkem, a který nesmyslně hromadí neproduktivní bohatství, které vyždímal z nejchudších, působí nejen devastaci životního prostředí ale i devastaci vnitřního, duchovního prostředí. Rezignace, pocit bezvýchodnosti, různé formy závislosti, ztráta vůle a schopnosti dávat svému životu směr a smysl představují vnitřní ekologické škody, stejně jako přistoupení na logiku totalitního trhu, který všechno mění ve zboží, a to včetně těla.

Odříkání v podobě cvičení, přísné diety a hladovění nebo plastických operací je společensky přijatelné, když slouží k připodobnění zevnějšku vzorům nabízeným televizí a obrázkovými časopisy. Důvodem je, že těla odpovídající současnému módnímu kánonu mají větší šanci na trhu vztahů a uznání. Někdy se to zvrhne ve snahu o totální kontrolu nad tělem, končící smrtí hlady nebo jindy zas vytvořením postavy, oplývající svalovinou podobně jako ta již zmiňovaná kuřata z masových chovů.

Zato náboženské nebo politické formy odříkání se dnes jeví jako podezřelé výstřelky. Je to pochopitelné, protože odmítnutí nadměrného konzumu, odpoutání se od tržního koloběhu nebo dokonce ochota z nějakého ideálního důvodu strádat narušují systém.

Náboženská askeze má podobu cvičení v sebeovládání, ovládání těla duchem, ovládání negativních tíhnutí duše, očišťování s cílem přibližování se ideálu dokonalosti nebo získávání zásluh. Zvlášť důležité jsou asketické prvky v náboženských proudech silně dualistických, které chápou tělo jako méněcenné nebo jako zdroj pokušení, nebo vnímají celý materiální svět jako iluzi odvádějící od pravé skutečnosti. Umrtvení tzv. negativních sklonů může nabýt až forem zmrzačení; přehnaný důraz na kontrolu vyžaduje vysokou míru egocentrismu, a to negativní, co bylo vyhnáno dveřmi, vrací se často oknem ve formě fanatismu.

V moudřejších formách, představuje ale dobrovolné odříkání svobodu, která usnadňuje život. Odříkání může vést ke zjednodušení, k soustředění na podstatné, na to, co je autentické a hodnotné. Rozumná askeze může usnadnit nalezení sebe sama a vlastní cesty k druhým lidem, zatarasené často obstaráváním a honbou za chimérami.

Zdrženlivost může však mít i politický rozměr, jak ukazují např. politické hladovky nebo bojkoty určitých produktů, spojených s porušováním lidských práv. Odmítání sladit cukrem vypěstovaným otroky na plantážích byla např. jedna z forem boje proti obchodu s otroky v Británii v předminulém století.

Odhady říkají, že dnes ve světě asi 800 000 milionů lidí hladoví. Shodou okolností přibližně stejný počet lidí trpí nadváhou. Není to samozřejmě tak jednoduché, že kdyby ti tlustí jedli méně, zbylo by na ty hladovějící. I ti obézní patří ve svých společnostech často k chudším vrstvám, které se živí nekvalitní stravou a nadbytkem kalorií často kompenzují jiné nedostatky. A hladovění chudých je spíš důsledkem špatně rozděleného bohatství a nedostatečné distribuce než nedostatku potravy obecně. Přesto platí, že omezování konzumu tam, kde se plýtvá, je cesta racionální i etická. Dobrovolná skromnost a ochota ke sdílení představují progresivní politický koncept i užitečné duchovní cvičení, při kterém život neztrácí, ale získává na kvalitě.

Sdružení křesťanských nevládních organizací Ecumenical advocacy aliance zve letos k různým formám půstu, které mají jak konkrétní, tak symbolický význam:

  • Půst od jídla jako znamení solidarity s lidmi, kteří hladoví.
  • Půst od fosilních paliv (dát přednost chůzi, bicyklu nebo veřejné dopravě), a pomoci tak redukovat skleníkové plyny.
  • Půst od konzumu, tím, že 17. února nebudeme nic nakupovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Manning5

Tomáš Imrich - Konstruktér, Suchdol nad Lužnicí

Úterý, 16.Února 2010, 10:54:19

Dobrý den, velmi rád čtu Vaše sloupky pane Silný, nemám co bych k nim dodal. Chtěl jsem Vás jen upozornit na drobný překlep 800 000 milionů, mělo být spíše 800 milionů, Uznávám, ale že naše okolí ničíme, jako by nás tady byly ty tisíce miliard.