Demokracie a „to podstatné“

Podle Zdeňka Vyšohlída má řešení krize na Ukrajině aspekty nejen ekonomické: jde také o roli mezinárodního práva a rozpor mezi utilitou a mravností. Autor připomíná, že i myšlenky Friedricha Nietzscheho a Karla Kosíka jsou v této souvislosti relevantní.

Svět kolem se mění: systémy starého světa se rozpadají, co platilo, přestává platit. To, čemu jsme rozuměli, se přežilo – a my se teprve vžíváme do toho, co nastává a čemu (ještě) nerozumíme.

Dnes nás zaráží, že se vytratila „diskursivní hegemonie“, tj. „většinově sdílený režim řeči“ (Václav Bělohradský, Společnost excesů a povolnosti, Právo 27. 2. 14) Veřejná rozprava (také žurnalistika) chřadne: argumentace platí stejně málo jako veřejné mínění; s jedním ani s druhým už nelze počítat.

S čím je třeba počítat a na co je třeba brát ohled, je prospěch, ještě větší úspěch. Jen to má váhu! Co naopak ztratilo vážnost, je slušnost, spravedlnost, dobro (idea idejí, pozdější národy mluvili o bohu nebo božstvech, jak připomíná Weizsäcker). Hranice toho, co platí za slušné nebo pravdivé, se nejen rozvolňují, ale stávají se nezajímavými a nedůležitými!

Argumentace ve veřejném prostoru“ nic neplatí; „veřejné užívání rozumu“ skoro nikoho nezajímá, asi proto, že je nezbytně „staromilské“. Jiné ani být nemůže! Ani když se kriticky staví k byvšímu a tradičnímu, nedělá to, aby je negovalo, ale aby zachránilo, co je v něm zdravé (dobré pro zdraví). Veřejné užívání rozumu nemá za cíl negovat, ale oživovat a uchovávat tradici.

Veřejné užívání rozumu oživuje a uchovává to, co v postmoderním nadšení sám V. Bělohradský zpochybňoval, když pravdu (Nietzsche ji chápal jako to, co život potřebuje) přirovnával ke kusu špeku v pasti na myši: uživuje a uchovává „civilizační statky“ a „zápas o reprezentaci celku“.

Veřejné užívání rozumu tak samo sebe uchovává a oživuje. Tak „se realizuje člověk“. Dějinně se utváří. Srv. Karel Kosík, Dialektika konkrétního, s. 165 až 167. „První základní premisou dějin je skutečnost, že je tvoří člověk, druhou stejně základní premisou je nutnost, aby v tomto tvoření existovala kontinuita. Dějiny jsou vůbec možné jen proto, že člověk nezačíná vždy znovu a ze začátku, nýbrž navazuje na práci a výsledky minulých generací. Kdyby začínalo vždy znovu…, nehnulo by se lidstvo z místa a jeho existence b se pohybovala v kruhu periodického opakování absolutního začátku a absolutního konce.

Tato souvislost praxe lidstva, „nazývaná substancí, objektivním duchem, kulturou či civilizací… vytváří historicky dosažený ‚rozum‛ společnosti, na každém jednotlivém individuu nezávislý, a proto nadindividuální, ale reálně existující jen skrze činnost a rozum individuí.

Společenská substance „v podobě materializovaných výrobních sil, jazyka a forem myšlení je nezávislá na vůli a vědomí jedinců, ale existuje jen skrze jejich činnost, myšlení a řeč“. – Existuje tak, aby mohla promlouvat nejen „jedním jazykem“, ale takřka „jedním hlasem“?

Skutečnost
Postmoderní módou je vychvalovat pluralitu: více jazyků, více pravd.

Myslitelé jako Friedrich Nietzsche nebo Karel Kosík neopěvují uspěchaně „pluralitu pravd“; uznávají však, že život (také individuální) potřebuje něco trvalého, o co se může opřít. „Zpředmětněná a objektivovaná praxe lidstva je přetrvávajícím a fixovaným elementem lidské skutečnosti a v této podobě vzbuzuje zdání reálnější reality, než je sama praxe nebo jakékoli lidské jednání.

Praxe „přetrvává každé individuum a je na něm nezávislá“, je to „sociální substance“, která překračuje (je pod- či za- a nad-) „konečnost individuálního života“. Je za a nad „nahodilostí a fragilitou individuální existence“, konstatuje Karel Kosík. „Ve srovnání s omezeným rozumem a nerozumností empirického individua je tato substance skutečným rozumem.

Co je rozumné, je skutečné. A co skutečné, je rozumné, tzn. má rozumné vysvětlení, kterému lze věřit; jen řečenému lze věřit a jen řečené lze považovat za pravdivé. (Je třeba připomínat, že Kosíkova filosofie praxe klade hegelovský důraz na řeč a jazyk.)

Řeč, které věřím
Praxe je jednota víry a řeči. Je za- a nad- individuálním bytím, životem jednotlivce. Nestojí a nepadá s ním – ale není možná bez jeho entusianismu, citu a víry, bez jeho postoje ke skutečnosti: Praxe předpokládá jedince a jeho orientování se v reálných životních situacích a potřebuje naše „hodnocení ‚věřím, že to a to tak je‛“.

To je „podstatou ‚pravdy‛“, dočteme se ve Vůli k moci. Nietzsche je fanatikem víry. Že důvěřujeme „rozumu a jeho kategoriím“, vážíme si logiky. „Dokazuje to jen zkušeností potvrzenou užitečnost logiky pro život: ne její ‚pravdu‛.“ Také Nietzsche předpokládá, že v životě je prakticky nemožné odhlížet od role jazyka a řeči (řečeného).

Proto hned dodává: „Že tu musí být mnoho víry; že je v naší moci soudit; že postrádáme, pokud jde o podstatné hodnoty, jakoukoli pochybnost: - to je předpokladem všeho živého a jeho života. Je tedy nezbytné, abychom něco měli za pravdivé – nikoli, aby něco bylo pravdivé.“ To je Nietzsche (Der Wille zur Macht, Nr. 507).

Bez řeči, která v bytí člověka, tj. v praxi, má nezastupitelnou a podstatnou úlohu, by nebylo možné myslet dějinnost ani tradici, kontinuitu myšlení či kultury… „Historicky dosažený ‚rozum‛ společnosti“ předpokládá, co lze říct, vědět, věřit a tradovat.

My Evropané jsme dědicové tisíciletí evropského ducha; jako takoví jsme vyrostli z křesťanství,“ přiznává Nietzsche a dodává: Právě proto, že naši předkové byli křesťané, vyznačující se bezohlednou křesťanskou počestností, kteří své víře ochotně obětovali majetek i krev, ba právě proto, že „i my – děláme totéž“!

Proč? Kvůli čemu?“ ptá se Nietzsche. „Snad kvůli naší nevíře? Pro nevíru, ať už jakéhokoliv druhu? Nikoli, přátelé…,“ akcentuje filosof osobní emocionálnost a vůli, aby připomněl nejistotu doby, to, že mnohé „Ne“ a „Snad“ nemohou zcela zakrýt „Ano“ rozhodné osobní vůle. Své současníky Evropany přirovnává filosof k námořníkům před vyplutím na širé moře:

… a když musíte na moře, vy vystěhovalci,
tak také vás k tomu žene – víra…


(Die fröhliche Wissenschaft, Nr., 377)

Společnost excesů a filosofický optimismus
Soudobou společnost charakterizuje Václav Bělohradský (Právo 27. 2. 14) jako „společnost excesů“. S trochou nostalgie připomíná roli „veřejného užívání rozumu“, boj o „civilizační statky“ a „veřejné zápasy o reprezentaci celku“… Mluví o konci „starodemokracie“; sugeruje tak představu úpadku, rozkladu demokracie.

Pravda, veřejný prostor nepřeje kultivovanému jazyku; ani politici nepřispívají svým kultivovaným argumentováním veřejné rozpravě. Všechno tak trochu jako by přispívalo zábavnímu průmyslu. Ale to podstatné se neztratilo: rozum sám neutrpěl a nezanikl. To není nekonkrétní horlení!

Rozum je to co se uplatňuje skrze činnost a rozum individuí, resp. „skrze jejich činnost, myšlení a řeč“, jak říká Karel Kosík. A uplatňuje se v interakci, komunikaci. Tak se zakládá cosi jako společné dílo, a to díky rozumné řeči, kterou praxe předpokládá, ba „skrze“ kterou se uskutečňuje.

Demokracie, kterou prý Lenin charakterizoval „třídně“ jako demokracii vždy jen pro někoho: pro svobodné občany, ne otroky, ta se možná rozkládá, protože „třídu“, jak ji chápal Marx, jak se zdá, nahrazuje „oligarchie bez podstaty“; na místo „substanciálního společenství, které má své znaky a rituály, svou historickou podstatu, ustavenou v dlouhém trvání zájmů“ (Bělohradský) nastupuje „současná oligarchie bez podstaty, po které ve veřejném prostoru zůstávají jen vyhaslá loga“. Ale veřejné užívání rozumu, jakkoli postrádá účinnost, nepřestává být otevřenou možností, schůdnou cestou; místo třídy vymezené ekonomicky může kdykoliv nastoupit společenství věřících.

Protože rozum je neslučitelný s umanutou hloupostí, nevěřím v rozklad demokracie nebo v rozklad veřejného užívání rozumu. Politická loga blednou ve světle rozumné řeči a nemohou mít trvání, aby iniciovaly něco podobného odvážnému vyplutí na moře, o němž se poeticky rozepsal Friedrich Nietzsche.

Úvahy myslitelů, jakými byli Friedrich Nietzsche nebo Karel Kosík, jsou dobrým důvodem, abychom věřili v možnosti veřejného užívání rozumu: v sílu řeči a rozumu. Bez této víry nezbývá než mlčet a rezignovat - anebo odkazovat na tzv. „ekonomické zájmy“. Ekonomické zájmy ale nejsou ničím nerozumným! Avšak ani rozvíjení úvah o rozumu jako jediném tématu filosofie (Jürgen Habermas) nemůže být nekonkrétní!

Soudobý krymský konflikt nelze řešit jen se zřetelem k soudobým hospodářským zájmům; když Jiří Dolejš v diskusi na DR připomíná, že „nakonec bude účet (možná i s náklady na hospodářské sankce, pokud k nim dojde) vystaven občanům. Na to mysleme, než se dáme do nekonkrétního horlení“, je třeba o účtu a nákladech uvažovat velmi obezřetně a rozumně. Na druhé straně ani úlet do abstraktních výšin „idejí“ rozumnému řešení nepřispívá.

Kdo četl Dialektiku konkrétního, ví, že konkrétní je dialektika „Ekonomie a filosofie“ a „Filosofie a ekonomie“. Pokud se tyto úvahy někomu zdají být příliš komplikované, pak zřejmě preferuje jednoduché „konečné řešení“?

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Karel Lippmann - středoškolský učitel

Pondělí, 10.Března 2014, 08:27:4

Přidám jeden varovný citát: "Ve světě, kde úspěch je dán časem, který se ušetří, myšlení má jen jedinou vadu, ale vadu nenapravitelnou: že se jím čas ztrácí" (J.-F. Lyotard).