Malá česká vyrovnání

„Kdo ovládá minulost, ovládá i současnost“ aneb měli bychom méně řešit minulý režim a po všech stránkách se zaměřit na ten současný.

Únor, květen, srpen, listopad… a pak prakticky kdykoliv mezitím, když se naskytne nějaká vhodná příležitost – tak často slýcháme nebo vídáme projevy nějakým způsobem upozorňující na nesamozřejmost naší demokracie, na její křehkost a na to, jak snadno bychom o ní mohli přijít.

Česká společnost se až příliš často a ještě pořád obrací k minulým bojům, což svědčí o dvou věcech – o faktické neschopnosti se dívat dopředu, ale raději dozadu, a také o tom, že ani dvacet pět let od listopadu 1989 nedospěla česká společnost do stádia odstupu od své minulosti, která je ještě pořád využívaná k bojům o současnost.

Komunista není člověk
Jedním z oblíbených terčů je nepřejmenovaná česká komunistická strana a vhodnou záminkou poněkud zabedněné vystupování některých jejich členů v čele s Martou Semelovou.


Česká společnost se až příliš často obrací k minulým bojům. Foto FB Mariana Jurečky

Samo o sobě je téměř ritualizované pohoršování se nad jejími výroky asi na stejné úrovni jako pohoršování se nad výroky Václava Klause ke změnám klimatu – všichni ví, jak na otázky na to nebo ono téma odpoví, a stejně se na ně ptají. Jak minulý týden napsal Ondřej Slačálek, lidé jako Semelová dávají českému antikomunismu přesně to, oč si žádá – důkaz, že „ve stínu čekají na moc“.

Status komunistů jako jakéhosi podivného, spíše trpěného skanzenu, který by si někteří hlasitější antikomunisté snad museli vymyslet, kdyby neexistoval, však ve svých důsledcích přechází až do poněkud mrazivé dehumanizace.

Naposledy se s ní předvedl Ivan Motýl v internetové verzi Týdne, v perexu jeho textu se konstatuje: „Každý den v Česku umře asi deset komunistů, takže deset straníků vypustilo duši i v úterý, v den slavného výročí takzvaného Vítězného února. Na trvalé udržení demokracie v českých zemích ale kupodivu nestačí ani tahle denní porce smrti.“ 

Komunisté tedy nejsou jen někdo, s kým se nejde do vlády, s kým se nemluví nebo kdo „ve stínu čeká na moc“, aby nastolil staré pořádky, ale také někdo, kdo nemá status člověka a bylo by nejlépe, kdyby vlastně co nejrychleji vymřel, aby uvolnil cestu k plnému demokratickému vývoji. Ostrakizace je nicméně minimálně částečně pro komunisty výhodná – nic moc se od nich nečeká a jejich elektorát to dost možná ještě víc semkne a potvrdí identitu.

Pro antikomunismus jako strategii delegitimizace levicových myšlenek a témat (nikoliv v mnoha ohledech oprávněnou kritiku nedemokratického režimu před rokem 1989 a jeho praktik) je to pochopitelně strategie rovněž výhodná – jednak pro akt delegitimizace samotné, ale i pro zatažení všech možných (zřejmě nejen) levičáků do debaty, v níž musí nejprve tuto delegitimizaci překonat.

Mediální vyrovnání?
V úterý 25. února se facebooková stránka České televize pokusila poněkud neotřelým způsobem o připomenutí událostí února 1948. Správci facebooku si hráli na obsazení stránky jakýmsi Akčním výborem a několik hodin bombardovali diváky statusy, které využívaly mobilizační rétoriku podobnou té předlistopadové.

Pěkným příkladem je jeden z posledních: „Sledujeme vaše komentáře. Velmi dobře tedy víme, kteří z vás nepřejí pracujícímu lidu! Myslete na budoucnost svých dětí a přidejte se na stranu revoluce. Hlaste nám jakékoli protistátní jednání, či akce rozvracečů! Odpůrce rozdrtíme! Dnešek je vítězstvím československého pracujícího lidu! Slavme!

I když na to vedení České televize zřejmě někdy zapomíná, cílem média veřejné služby by skutečně nemělo být, ještě pokud možno lacině, pobavit diváky. Pěkné, nehysterické a zajímavé projekty připomínání historických událostí vytváří například Český rozhlas, aktuálně projektem Znovu 89, v létě minulého roku zase projektem připomínající srpen 1968 a Pražské jaro.

Na rozdíl od štvavých článků, jejichž rétorika si, i když s poněkud jiným slovníkem, s tou předlistopadovou v ničem nezadá, představují právě tyto projekty cestu nejen k mediálnímu vyrovnání se s minulostí, ale i vyrovnání se s minulostí jako takovým.

Proč konečně nezaujmout nějaký smířlivý, pluralistický a svého druhu dospělý postoj s patřičným nadhledem? Proč se konečně nepřestat rýpat v minulosti jako něčem, co naprosto fundamentálním způsobem určuje současné debaty, a sami se stát aktéry takových debat? A poslední otázka je namířena zejména do „vlastních“ řad – proč se nestát tím, kdo jednoduše odmítne debaty na téma „zlo komunismu“ s tím, že jde vlastně o uzavřenou kapitolu?