Politický systém by měl respektovat místní demokratické tradice

Miroslav Hudec se vrací k debatě o změně volebního systému v ČR. Před možnými změnami varuje, z posledních let máme negativní zkušenosti se snahou zavádět do různých oblastí hospodářského a společenského života prvky, které u nás nemají tradici.

Snaha měnit u nás volební pravidla i politický systém je téměř tak stará jako existence moderního českého státu. Prakticky stále stejné jsou i uváděné důvody. Už od dvacátých let se ozývaly námitky proti poměrnému volebnímu systému, že vede k roztříštěnosti parlamentu na navzájem znesvářené skupiny a skupinky, že se obtížně sestavuje vládní většina, že i samo vládnutí je obtížné, že se to pak musí řešit nesystémově (známý systém Velké pětky, přechodně dokonce Šestky).

A samozřejmě už tehdy existovala kritika korupčního chování politických stran, hovořilo se o zbytečném tříštění sil (kvalitní politici proti sobě v různých politických stranách), o poškozování národního zájmu, jemuž je nadřazován zájem stranický atd. Například v publikaci Libora Vykoupila „Český fašismus na Moravě“ se lze dočíst:

„Mezi některými politickými činiteli probíhaly (v roce 1926 – pozn. M. H.) úvahy o oktroji ústavy, který by vytvořil podmínky k přeměně parlamentu v akceschopný orgán. Uvažovalo se nad různými variantami, jako bylo nahrazení poměrného volebního řádu většinovým, nebo zavedení prémiového systému, který by zvýhodnil nejúspěšnější strany na úkor nejslabších… Podle nového systému by snad bylo vhodné rozdělit mandáty tak, aby polovinu získala vítězná strana…a teprve druhá polovina by se dělila podle počtu hlasů.

Asi nepřekvapí, že nejsilněji se v boji za změnu volebního systému a v tažení proti systému politických stran angažovali čeští fašisté. V programu Národní obce fašistické bylo zrušení systému pluralitní parlamentní demokracie na předním místě.

A nezní nám až příliš povědomě další programový požadavek na přeměnu parlamentu na těleso, jež by mělo být „výkvětem nejlepších lidí v počtu co nejmenším“? Opozice byla prohlašována za zbytečnou, připuštěna by byla kritika, ovšem jen „čestná a konstruktivní“.

Fašisté naštěstí v té době neměli dostatek sil, aby mohli změnu politického systému prosadit, i když nebyli zcela bez sympatií minimálně části veřejnosti, které se (stejně jako dnes!) líbila radikální rétorika, radikální kritika politiky a radikální návrhy řešení.

Satisfakcí jim proto musela být pomnichovská Druhá republika, která provedla redukci politických stran na pouhé dvě a dalšími zásahy do demokratického systému zavedla v zájmu větší národní jednoty něco, čemu by se snad dalo říkat mírně řečeno autoritativní (a postupně čím dál autoritativnější) demokracie. Co se pak stalo s politickým systémem po roce 1948 není snad nutno rozvádět.

Po zmíněných zkušenostech ani není možno být dost obezřetným při úvahách o možných změnách volebního či dokonce politického systému. A po vesměs negativních zkušenostech minulých dvou desetiletí se snahou implantovat do různých oblastí hospodářského a společenského života prvky, které nemají v zemi tradici, varoval bych se obdobných pokusů v oblasti politické. A že třeba většinový volební systém u nás tradici nemá, je zřejmé.

Je tudíž dost riskantní pokoušet se experimentovat s ním a doufat, že by u nás fungoval tak jako v zemích, kde tradiční je. Navazujme raději na demokratické tradice vlastní, které určitě nevznikaly náhodně, ale vyrůstaly z místních podmínek a v souladu s nimi. Svědčí o tom ostatně i fakt, že zmíněné úvahy o přeměně volebního sytému na většinový nakonec nebyly za celé období První republiky realizovány.

Oproti tomu už některé zásahy do volebního systému, k nimž došlo po roce 1989 a které zvýhodňují větší strany a větší volební kraje (v menších někdy nestačí k získání mandátu ani deset procent voličských hlasů!), stanovují pětiprocentní hranici pro vstup do Poslanecké sněmovny a další změny, jsou prohřeškem proti této domácí tradici a mohou být skrytou příčinou toho, na co si kritici stěžují a proč to chtějí stále měnit.

Paradoxně to ale chtějí měnit stejným směrem, který se podle mého přesvědčení neosvědčil. Není řešením další posilování prvků většinových, ale naopak, odbourání těch, které se do něj dostaly v minulosti, navíc účelově, ve snaze ještě více zvýhodnit tehdy silné politické strany. Slovo tehdy je klíčové. Třeba ODS, kdysi nadšená zastánkyně takových zásahů, by již nejspíš takové změny nepodpořila, protože by ji mohly už nadobro vymazat z politické mapy.

Pro dnes silné strany, které mají šanci protlačit pochybné změny silou, by takový vývoj měl být varováním! Nakonec je to i důkaz, že většinový systém u nás může působit spíše destruktivně. Ani ty velké politické strany, na rozdíl třeba od Velké Británie, nemají takové množství kmenových voličů, aby pro ně větší volební neúspěch neznamenal katastrofu a téměř zánik a následně destabilizaci politického systému jako celku.

Její náznaky jsou ostatně patrné už v současnosti, připomeňme si jepičí život řady politických subjektů, které vznikají a zanikají jak na běžícím pásu. Přitom lze jen tušit, co je jejich cílem kromě získání politické moci, jaký je jejich obecný politický program, pokud ho vůbec mají a pokud to není jen souhrn líbivých populistických frází, jimiž přesto vždy znovu a znovu dokáží uhranout naivnější část voličstva.

Ještě tak nejlépe lze ty cíle odhadovat podle osobní a politické historie konkrétních osob (neodvážím se v tomto případě použít slovo „osobnost“), které ty subjekty ad hoc zakládají a dle potřeby zase odkládají, jako se odkládají špinavé ponožky nebo z módy vyšlé oblečení.

Kontrola takových subjektů veřejností (a někdy i vlastními členy) je proto skoro nemožná, a ty pak mají sklon dělat si, co je napadne, co vyhovuje jim a nikoliv veřejnému zájmu. Divme se pak růstu všeobecné nespokojenosti, ústící ve stále sílící dojem, že vinen a špatný je sám demokratický systém, že je k ničemu, že musí být nahrazen něčím jiným, lepším.

Elementární smysl pro spravedlnost napovídá, že pravidla hry nemají být v něčí (ne)prospěch, že jejich tvůrci se mají snažit, aby byla přísně neutrální, aby poskytovala rovné šance všem hráčům na politickém hřišti, slabším i silnějším, dovednějším i méně dovedným, hráčům reprezentujícím jak většinové, tak i menšinové názory a zájmy ve společnosti. A myslím, že nelze budovat demokracii bez elementárního smyslu pro spravedlnost.