Kultura a církevní restituce

Církevní restituce se netýkají jen nemovitostí, ale i cenných uměleckých děl. S jejich vydáváním je spjatá celá řada otázek, na které by se rozhodně nemělo zapomenout.

Diskutuje se – a zřejmě ještě dlouho bude - o církevních restitucích. V tisku se objevují články o prvních případech chabého vydávání nemovitostí, také už ale o vydávání národního bohatství v podobě obrazů a soch, uložených v Národní galerii.

Umělecké předměty jsou vesměs ponechány v relativně jištěných prostorách galerií, o historické skvosty však žádají dokonce farnosti. Některé smlouvy o ponechání restituovaných děl v Národní galerii jsou podle sdělení hromadných sdělovacích prostředků uzavírány na dobu určitou.

Co bude pak? Má se umožnit státu, aby si později pronajímal tyto exponáty za úplatu? A co když se, jako za první republiky, dostane některý církevní řád do finanční tísně a bude chtít vzácný obraz prodat (viz Dürerova Růžencová madona) za desítky milionů korun a stát nebude mít jako v citovaném příkladu potřebné částky na nákup? Prodají se pak umělecká díla do zahraničí?

A bude možno originály, nikoliv kopie, v kostelích zabezpečit proti zlodějům či vandalům? Tyto otázky by se neměly přecházet, protože jde o majetek mnohdy výrazně přesahující cenu nemovitostí.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Janmachacek_bw

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Nazí jsme na svět přišli Pondělí, 23.Prosince 2013, 11:16:32

I nesmrtelná umělecká díla jsou nakonec jen pomíjivé věci.

Co by se stalo, kdyby třeba i celá Národní galerie shořela na popel? Výjimečné umělecké dílo je zajisté nenahraditelné, ale byl by snad takový požár ve sbírce umění horší, než když v opuštěné nádražní boudě uhoří skupina bezdomovců? Není snad každý člověk nenahraditelný? A stejně nakonec všichni umřeme.

Bohatství vytvořené našimi předky se zmocňuje našich životů. Bohatství nás svazuje a zatemňuje nám mozek. Jako otroci rodinných gruntů se vzdáváme hledání vlastních životních cílů a žujeme pro udržování a rozmnožování majetku, pro reprodukci a akumulaci kapitálu. Nebyli bychom svobodnější, kdybychom se vzdali veškerého děditství, jak žádá Komunistický manifest?

Na první pohled je zřejmé, že vidíme-li jakoukoliv hodnotu v civilizaci, nemůžeme odvrhnout děditství kulturní. Je ovšem pravda, že všechny znalosti, dovednosti a zkušenosti člověka umírají s ním, pokud je ještě za života nepředá, že po smrti už je po něm zdědit nikdo nemůže. Také je pravda, že k největším výdobytkům naší civilizace patří schopnost nehmotné kulturní dědictví zapsat na hmotné nosiče, předat budoucím generacím například formou knih. A stejně tak je pravda, že i kulturní dědictví nás svazuje, že navazujeme-li na civilizaci vybudovanou našimi předky, vzádváme se možnosti začít úplně od začátku úplně jinak. Je to volba, které se nemůžeme vyhnout: buď zvolit cestu, a tím pádem ztratit všechny ostatní, anebo nikam nedojít. Základem jakékoliv rozvinuté civilizace je základní volba volit, vyměnit svobodu váhání za možnost postupu někam, vybrat si jednu cestu, po té jít, a na každé křižovatce znovu vybírat jednu cestu a vzdávat se všech ostatních. Nakonec tak, jako přijímáme vědecký pokrok, myšlnekové a kulturní výdobytky předchozích generací, bude možná přece jen správné přijímat i hmotné dílo předků.

Má mít svůj dědičný majetek, hmotný i nehmotný, svou civilizaci, lidstvo? Mají se stejně dědit rodinné tradice? Mají mít dědičný majetek, přecházející z jedné generace majitelů, akcionářů, manažerů a zaměstnanců na druhou, firmy? Mají mít takový dědičný majetek církve?

Kulturní dědictví lidstva předáváme příštím generacím ve veřejných školách. Je to dědictví nás všech, proto je rozdáváme všem.

Jak je to s uměním v Národní galerii? Patří všem, nebo ne? Mohla by Národní galerie něco ze svých sbírek někomu odprodat?

Soudím, že cokoliv, co je přípustné prodat soukromému sběrateli, je přípustné i darovat církvi. Možná to není spravedlivé, ale možná se tím v konečném důsledku církve, zejména ta katolická, pro nás obětují: Spíše projde velbloud uchem jehly, než bohatý do nebe, církevní restituce zbavují světský stát majetku, který nás všechny dohromady zbytečně tíží.

Existuje-li nějaké kulturní děditství národa, které Národní galerie nikomu prodat nemůže, je samozřejmě nepřípustné, aby je kdokoliv soukromě vlastnil, takové děditství nás všech patří nám všem, stejně jako abeceda a malá násobilka. Nic, co patří všem, co nemůže být soukromě vlastněno, nelze nikomu vydat.

Nabízí se otázka, zda lze technicky soukromě vlastnit něco, co z hlediska vyššího principu mravního patří všem. Podle některých teologických představ Bůh všemohoucí, spravedlivý a milosrdný, nemůže dopustit nespravedlnost, a proto když na ulici jen tak pro legraci vytáhnete z kapsy nůž a vrazíte jej do náhodného kolemjdoucího, sjede s nebe blesk a spálí vás na popel dříve, než stačíte svůj ohavný čin dokonat. Mnohokrát bylo experimentálně dokázáno, že tato teorie není pravdivá. Stejně tak dědictví všech je nepochybně možné ukrást; dokonce může starý zloděj předložit spolehlivé doklady, že už někdy v minulosti takový majetek všech ukradl a legálně jej vlastnil, dokud ho někdo jiný neukradl jemu. Co bylo ukradeno, musí být zloději vráceno.

Co s tím?

Možná by pomohl starý pohanský obřad. V některých primitivních kulturách, které nepřípustnost děditství braly vážně, bývalo zvykem majetek nebožtíka naskládat k němu na hranici a spálit. Neshodneme-li se s církvemi a náboženskými společnostmi na tom, která umělecká díla jsou kulturním dědictvím všech a nelze je vlastnit soukromě, snad by bylo nejlepší snést všechny sporná díla do katedrály svatého Víta, uspořádat tam jejich poslední výstavu, pak celou katedrálu polít benzínem a zapálit.

Všichni si při tom pěkně zazpíváme u táboráku a půjde se nám do budoucnosti, na velký pochod, vstříc světlým zítřkům, líp. Lehčeji, bez zbytečné zátěže národního kulturního dědictví.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Tak to klobouk dolů, pane Macháčku, Pondělí, 23.Prosince 2013, 21:23:4

absurdita si žádá ironii.
Antonín Peltrám se v článku věnuje otázce, jak budou zabezpečena umělecká díla přejdou-li do soukromých rukou, a do jaké míry se pak stanou méně přístupná pro věřejnost. A Vy , pane Macháčku, ukazujete tento problém v obecnější rovině: převodem národního kulturního dědictví do soukromo církevních rukou se umenší naše národní kulturní dědictví, a jednou z cest, jak se s tím vyrovnat, je znevážit toto dědictví, ale tím i kořeny, na kterých naše národní kultura spočívá. Vrátit se o století či i víc nazpátek k tomu, co tu už jednou bylo. Národ neschopný poučit se z historie je nucen opakovat stejné chyby.

Michal Horáček v minulém Hyde parku tvrdil, že se nám tady uprostřed Evropy žije mnohem lépe než v jiných končinách světa. Trochu jsem nedávno nahlédla do Indie a musím to potvrdit. Život je tam tvrdší. V globálním světě jsme enklávou, žije se tu lehčeji, jenže tím vyčníváme z průměru, a to nemůže vydržet. Přijdeme o sociální stát, který je ve světovém měřítku výjimečnou enklávou. Ukrajuje se z něj pod nejrůznějšími záminkami, jakými jsou teď například církevní restituce.

Jan Konvalinka - biochemik

Narodni kulturni pamatky Úterý, 24.Prosince 2013, 11:55:26

Problem, ktery popisuje pan Peltram, neni vubec novy, nevznikl s cirkevnimi restitucemi a cesky pravni rad ho resi. Uz dnes je v Narodni galerii i v jinych muzeich spousta exponatu soukromych nebo nestatnich subjektu, obvykle zapujcenych zdarma. Narodni kulturni pamatku lze prodat, ale nelze ji vyvezt za hranice bez souhlasu ministerstva kultury, to uz plati davno.
A obecne, na zoufalem stavu nasich pamatek, hlavne tech mimo turisticka centra, je videt, ze statni vlastnictvi opravdu neni zarukou dobre pece.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

S tím soukromým vlastnictvím mi to není moc jasné... Úterý, 24.Prosince 2013, 17:14:24

Náboženské společnosti mi tak nějak z podstaty připadají dost veřejné, kromě asi nějakých divných kultů... No to je fuk. Každopádně je podle mne zajímavá otázka, zda je lepší opravený soukromý dům, než chátrající veřejná ruina.
Samozřejmě chátrající veřejný dům je úplná tragédie... a i těch je tu pár vidět :-)