Ještě jsme ve válce

Kniha „Ještě jsme ve válce“ je zřetelným nástrojem jak ustavit antikomunistický výklad dějin zaměřený nejen proti současné KSČM, ale též sociální demokracii, proti snaze vytvářet spojenectví na levici a hledat alternativu k dnešnímu systému.

Historická paměť a politika dějin patří k často diskutovaným tématům na stránkách Deníku Referendum. Nedávno se mi dostala do rukou kniha „Ještě jsme ve válce“ vydaná občanským sdružením Post Bellum a Ústavem pro studium totalitních režimů v roce 2011 (editoři Jana Fantová a Jan Polouček).

Jedná se o soubor třinácti komixových příběhů zpracovávající vyprávění pamětníků o svých střetech s diktaturami. Těžiště knihy je situováno do 50. let. Pouze dva příběhy tematizují utrpení v nacismu a jeden příběh zobrazuje masakry německého obyvatelstva v roce 1945.

Další dva příběhy, odehrávající se během druhé světové války, jsou o pobytu v gulagu nebo popisují hrdinství českého vojáka na pozadí jeho utrpení v 50. letech, přičemž narativní strategie kombinování osudů v 50. letech se vzpomínkami na hrdinské činy za války chce zřetelně posílit obrázek zrůdnosti režimu v 50. letech chovajícího se ohavně k hrdinům. Pouze dva příběhy se týkají 70. a 80. let.

Publikace zřetelně prožitky 20. století individualizuje. To možná odpovídá současné individualizaci společnosti, a bezpochyby představuje čtenářsky atraktivní přístup, neboť každý se může identifikovat s konkrétním hrdinou, ale vytváří až příliš zjednodušený obrázek 20. století, kde proti sobě stojí spokojený a normální život jednotlivců, do kterého zasahuje drtivá a anonymní moc totalitního státu. Další nebezpečí plynoucí z tohoto přístupu k výkladu dějin je nutná jednostrannost.

Pamětníci mají pochopitelně tendenci se představovat v příznivém světle a není nabídnuta perspektiva jejich vyšetřovatelů, soudců a věznitelů. Někdy si kritičtější čtenář klade otázku, zda nezůstalo něco nedopovězeno.

Například pokud je voják československé armády bojující v druhé světové válce na západní i východní frontě v roce 1951 zatčen, brutálně vyslýchán a vězněn do roku 1960, bylo to jen z jakési zlovolnosti režimu, nebo k tomu byl nějaký z pohledu státní moci racionální důvod, nebo mohlo jít o iniciativu konkrétního jedince ve službách režimu zničit život svému osobnímu nepříteli? To už se čtenář nedozví.

Jindy je kriticky uvažujícímu čtenáři zřejmé, že příběhy popisují trestné činy, za které by byli lidé stíháni v jakékoli době. Příkladem je přepad malého letiště, spoutání přítomných policistů a pokus unést letadlo.

Asi v každé době by byl čin policisty, kterému se podařilo zbavit pout a začal střílet na jedoucí letadlo, přičemž zastřelil dva únosce, považován na normální plnění služební povinnosti. Jinou věcí je samozřejmě drakonická výše trestu dnes nepředstavitelná, případně snahy StB proces manipulovat nebo společenské poměry, které vedly některé lidi k takovým činům.

Druhou problematickou stránkou je, že se kniha zaměřuje jen na určitý výsek příběhů. Je pochopitelné, že by v kontextu 50. let nebylo v dané publikaci vhodné poskytnout hlas mnoha lidem, pro něž bylo toto desetiletí nejšťastnější dobou jejich života, nebo alespoň normálním obdobím, ačkoli je velmi pravděpodobné, že takových byla většina.

Pokud chtěla publikace tematizovat lidské utrpení od roku 1939 do roku 1989, což je plně legitimní, vyvstává otázka, proč například více nezmiňovala osudy nečeských etnik (například Romů), ale našli by se jistě i zajímavé příběhy zůstavších a různě diskriminovaných sudetských Němců.

Je tu také otázka utrpení mnoha českých komunistů, kteří se stali oběťmi stalinizmu, což opět není v knize tematizované, stejně jako osudy mnoha osmašedesátníků, kteří se stali v 70. letech oběťmi neostalinizmu, nemluvě o celkově upozaděnému utrpení lidí během druhé světové války, vedle Židů zejména českých Romů, komunistů a sociálních demokratů.

Třetí mou výtkou je, o čem kniha není a tato výtka platí i vůči soudobému pojetí českého dějepisu. Především si musíme klást otázku, jak kniha pomáhá mladým lidem, pro něž je zjevně určena, porozumět dnešnímu světu a jaké, dnes aktuální, problémy zmiňuje?

Dokážu si představit, že by mladým lidem pomohla daleko více porozumět světu publikace, která by se zaměřovala například na problematiku rasismu a historického utrpení Romů, případně osudů obyvatel evropských kolonií v 19. a 20. století, a z nich vyplývající dnešní tragické situace zejména afrických zemí.

Nebo by mohly být inspirativní příběhy ukazující problematické stránky politiky dnešní největší světové velmoci – USA, zejména vojenské intervence do zahraničí, které mají také velmi dlouhou a krvavou historii. Ostatně v Čechách žije mnoho Vietnamců a někdo by měl mladým Čechům a Češkám zprostředkovat příběhy jejich rodin z doby vietnamské války, daleko hroznější než vše, co si Češi prožili během 20. století.

Pokud jde o zločiny stalinizmu a nacizmu, proč se nezaměřit na jejich skutečně katastrofické dopady na Ukrajině. V Čechách dnes manuálně pracuje mnoho Ukrajinců přezdívaných pohrdlivě „účka“ a lidé by se měli dozvědět, čím jejich národ během 20. století prošel. Pak by snad měli pro ně více pochopení.

Případně by k porozumění dnešnímu světu přispěly příběhy lidí, jejichž životy zničila kapitalistická ekonomika, ať už se jedná o velkou hospodářskou krizi 30. let, osudy velkých stávek, historie ostrého konkurenčního boje, tragédie lidí, které korporace připravily o půdu nebo střechu nad hlavou apod.

Také by byly zajímavé komixy o lidech, jejichž životy převrátil vzhůru nohama společenský systém posledních dvaceti let, bezdomovců, lidí závislých na automatech, lidských životů zničených dluhy (nebo jak tvrdí pravice, tito lidé nejsou obětí systému ale vlastních chybných rozhodnutí?).

Kniha „Ještě jsme ve válce“ by byla jistě aktuální, pokud by tu byla nějaká stalinistická velmoc, která by se chystala naši zemi ovládnout třeba v součinnosti s domácí stalinistickou stranou. Pak bych byl první, kdo by varoval před snahou omezovat soukromé vlastnictví, zvyšovat moc policie nebo pronásledovat politické oponenty. Nic takového tu ovšem dnes nevidím.

Kniha je zřetelným nástrojem jak ustavit antikomunistický výklad dějin zaměřený aktuálně nejen proti současné KSČM, ale též zastřeně sociální demokracii, proti snaze vytvářet spojenectví na levici a do důsledku proti všem pokusům hledat alternativu k dnešnímu systému.

Poselství knihy adresované každému kritikovi soudobého systému zní: Zavírá vás dnes někdo do gulagů? Mlátí vás policie při výsleších? Vyhazují vás z práce za vaše názory a berou vám majetek? Ne? Tak, to se máte dobře a mlčte!

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Slova odhalující pravdu Čtvrtek, 19.Prosince 2013, 15:44:53

Textů, jako je skvělý článek pana Holubce, je nám velmi zapotřebí.

Vidím kolem sebe, že se situace národního nevědomí pomaloučku mění k lepšímu. Někteří lidé začínají konečně objevovat jaké zlo naši předkové způsobili sudetským Němcům, že ne vše na době komunismu bylo špatně a že první republika nebyla žádnou ideální demokracií, za jakou je dodnes vydávána.

Tu a tam také někdo objeví, že i církve mají ve veřejném prostoru co dělat.

Začíná se také přicházet na to, že konané zlo (komunistické) není o nic větším zlem než zlo nabízené (volná ruka trhu).

Lze už také na misky vah položit oběti nespravedlivých procesů z dob komunismu a oběti bezohledného kapitalismu, jakými jsou zničené životy gamblerů, postřílení podnikatelé, mladí lidé propadlí drogám, lidé zbavení ve jménu nedotknutelnosti majetku střechy nad hlavou, lidé zemřelí na následky hamižnosti podnikatelů s alkoholem, zoufalí nezaměstnaní beroucí si život, ženy nucené k prostituci, lidé propadlí hazardu, atd, atd.

Veliký dík, pane Holubče, za slova, která odhalují pravdu.

Jiří Vyleťal

Jiří Janeček - Brno

... Čtvrtek, 19.Prosince 2013, 22:40:26

Přiznám se, že samotný název toho díla je dost divný... Je to myšleno jako tak, že jsme my (společnost) (dvacet let po "podepsání příměří") ve válce proti "totalitě"? To je fakt celkem úlet...
Nic proti narativnímu okořenění historie.. Když jsem chodil na ZŠ taky jsem se spokojil s besedou s účastníkem SNP či s paní, která prošla jako dítě KZ Mauthausen a nezajímaly mne moc argumenty tehdejších vojáků wehrmachtu či dozorců (dnes jsem dokonce schopen uznat, že kdybych se narodil jindy a jinde, klidně bych mohl být dozorcem v Treblince nebo střílet děti v Babim Jaru; otázka je, jestli k takovému postoji mají dospět všichni osmáci v republice?)...