Nač potřebujeme jazykovou kritiku

To, jak mluvíme, o nás mnohé vypovídá. Názorně to ukazuje „jazyková kritika“ v pojetí George Orwella, Karla Čapka, či Petra Fidelia.

Mezi jazykem a politikou existují mnohačetné souvislosti. To vychází z komplexnosti jazyka (a ovšem i politiky).

Každý jazykový projev má jednak věcný obsah, jednak řečovou formu. Přesněji řečeno: „obsah“ a „forma“ („co“ a „jak“) jsou dva protilehlé póly, mezi kterými se tam či onde nachází každý aspekt jazyka.

U většiny aspektů hraje podstatnou roli „co“ i „jak“, ale existují i výjimky. Téměř čistě obsahová je třeba pravdivostní hodnota daného výroku. Na ni se zaměřuje web Demagog.cz, který analyzuje tvrzení politiků v mediálních diskusích a třídí je na „pravdivá“, „nepravdivá“, „neověřitelná“ a „zavádějící“.

Přitom se sice uplatňuje i subjektivní pohled analytika (jaké slovo je ještě zavádějící a jaké už je nepravdivé?), ale jen v minimální míře. U každého výroku se navíc objevuje odůvodnění, čímž se riziko subjektivní svévole dále snižuje.

Daní za objektivitu však je, že použité třídění – všehovšudy čtyři kategorie – je velmi hrubé. To vůbec není slabina projektu, ale naopak jasná známka toho, že si jeho tvůrci přesně vytkli cíle a důsledně je naplňují.

Díky tomu Demagog.cz významně zbystřil naši vnímavost pro věcný obsah politických projevů. Ale tomu, „jak“ se politici i další veřejné osobnosti vyjadřují, se zatím mnoho pozornosti nevěnuje.

O krok dál směrem od „obsahu“ k „formě“ jazyka se nachází argumentační hodnota daného tvrzení. I pravdivé výroky se totiž často používají jako argumentační fauly; například když politik při debatě o návrhu nějakého zákona začne zničehonic rozebírat neuspořádaný osobní život svého protivníka.

K argumentačním faulům existuje velmi bohatá literatura v angličtině (začít lze třeba heslem „List of fallacies“ na Wikipedii) i zdroje v češtině (např. Argumentační fauly; anebo už Karel Čapek v Marsyasu). Zatím se s nimi ale pracuje hlavně v různých kurzech a seminářích. Chybí iniciativa, která by se – s podobně širokým dopadem jako Demagog.cz – zaměřila na odkrývání argumentačních faulů v politických diskusích.
Nicméně i argumentační fauly se blíží spíš pólu „co“ než pólu „jak“. Stále zůstává stranou celá rozsáhlá oblast stylizace jazyka.

Styl je všudypřítomný: uplatňuje se nejen v uměleckých dílech, ale v každé promluvě. Styl je komplexní: pro jeho postižení nestačí určit pravdivostní hodnotu nebo argumentační platnost jednotlivých izolovaných výroků.

A konečně: „Styl je člověk sám.“ (hrabě de Buffon) Lhát nebo argumentačně faulovat se člověk může naučit; styl ho ale nakonec vždycky prozradí.

Analýzou stylu (v uvedeném smyslu) se intenzivně zabýval například George Orwell ve svých esejích; v českém prostředí pak Karel Čapek a nověji Petr Fidelius, který pro takový přístup prosazuje označení „jazyková kritika“.

Tu Fidelius ve svých Kritických esejích (2000) charakterizuje jako „úsilí pochopit to, co je řečeno, z toho, jak je to řečeno... Myšlenkové trhliny či ,zkraty‘ se [totiž] mnohdy lépe poznají z toho, jak se autor vyjadřuje, než z toho, co vlastně tvrdí.“

Dodal bych, že vedle myšlenkových pochodů lze z textu leckdy vyčíst i emoce. Například: silácký styl napovídá, že si autor není svou pravdou jist a snaží se o ní přesvědčit hlavně sám sebe; nabubřelý styl zase naznačuje, že se autor těžko sníží k uznání námitek svých oponentů, a proto nemá valný smysl s ním polemizovat. A podobně.

Povaha každé věci zřetelně vysvitne při jejím zneužití. Jazykové kritice proto poskytují vhodnou látku řečové projevy totalitních režimů.

Kupříkladu německý filolog Victor Klemperer analyzoval jazyk nacistické „třetí říše“ (Lingua Tertii Imperii, 1947, česky 2003); a Petr Fidelius ve třech studiích rozebral propagandistický jazyk komunistického Československa (souhrnně Řeč komunistické moci, 1998).

Klempererova kniha je laděná osobně a zaměřuje se mimo jiné na příznačně přemrštěné metafory nacistického jazyka.

Fidelius si udržuje – místy lehce ironický – odstup badatele. Pečlivým zkoumáním duchamorných úvodníků Rudého práva zjišťuje, že nejde o bezobsažné tlachy, ale o texty, které kupodivu přesně odhalují povahu normalizační moci.

Z Orwellových esejů by si každý, kdo se zajímá o veřejné používání jazyka, měl přečíst především „Principy Newspeaku“ (doslov k románu 1984) a „Politiku a anglický jazyk“.
Orwell vždy zdůrazňoval těsné sepětí jazyka a myšlení. Proto do Newspeaku (novořeči), jazyka fiktivní totalitní Oceánie, není možné převést politicky nežádoucí obsahy; co nelze vyjádřit, na to mají lidé postupně zapomenout.

Celá slavná pasáž z americké Deklarace nezávislosti, která říká, že všichni lidé jsou si rovni a jejich Stvořitel je obdařil nezcizitelnými právy na život, svobodu a usilování o štěstí, se tudíž do Newspeaku dá přeložit jediným slovem: crimethink („zločinné myšlení“).

V eseji „Politika a anglický jazyk“ Orwell ukazuje i další podoby manipulace s jazykem, například nadužívání cizích slov a složitých konstrukcí.

Na to je potřeba dávat pozor i dnes. Když čtu v textech na Deníku Referendum donekonečna opakované výrazy „neoliberalismus“ nebo „primitivní antikomunismus“, leckdy si vzpomenu na Orwellovu kritickou poznámku o „latinských slovech, která se snášejí na fakta jako hebký sníh, rozmývají obrysy a zakrývají všechny detaily.“
Tím nechci říct, že by se tyto výrazy neměly používat (to by bylo hloupé), ani že žádní levicoví komentátoři nevědí, co přesně je neoliberalismus (to by bylo nespravedlivé). A už vůbec netvrdím, že podobné prohřešky jsou typicky levicové.

Jazyková kritika je totiž nestranná. Orwell sám uvádí ideologicky různorodé příklady zneužívání jazyka; a pravice má samozřejmě i dnes svá klišé. Ale chyby protivníka jsou vždycky až příliš snadno viditelné; proto je moudřejší začít s kritikou u sebe.

Orwellovský důraz na sdělnost se dnes v Británii prosazuje například v Kampani za jednoduchou angličtinu (Plain English Campaign). Jejím cílem je, aby všechny „veřejné informace byly zcela jasné“ – tak jasné, aby je každý dokázal pochopit po jediném přečtení.

Taková kampaň by prospěla i Česku; zdejší veřejné instituce na srozumitelnost svých projevů dbají o dost méně než britské. Je to dáno i kulturou: zatímco anglosaská tradice upřednostňuje spíš přímočarý styl, tradice středoevropská (německá, rakouská, česká) preferuje složitost.

Středoevropanovi proto Orwellův důraz na jednoduchost může připadat až přehnaný. James Miller upozorňuje na zajímavý rozdíl mezi Orwellem a Theodorem Adornem, čelným představitelem Frankfurtské školy. Tento německý filozof se narodil ve stejném roce jako Orwell (1903) a jako levicový antistalinista mu byl blízký i politicky.

V názorech na jazyk se však od Orwella ostře odlišoval; „jasnost, objektivitu a hutnou přesnost“ pokládal Adorno za pouhé „ideologie“, které si z pohodlnosti „vymysleli... redaktoři a poté autoři.“ Naopak kdo píše těžko srozumitelným stylem, má podle Adorna naději, že kapitalistický výrobní systém z jeho textů nenadělá spotřební zboží pro masové čtenáře. (James Miller, Is Bad Writing Necessary?
 

Orwellovská kritika odhaluje prostou skutečnost pokrytou pozlátkem řečí. Jazyková kritika však může postupovat i opačně: vykutávat bohatství zanesené zjednodušujícími slovy.

Skvělou ukázku poskytuje rozbor slova „pouhost“ od Karla Čapka (z cyklu Kritika slov). Stojí za to ho zde ocitovat celý:

Tohoto slova užívá se obyčejně v adjektivu ,pouhý‘, jež znamená v kritické terminologii jakýsi citelný a tajemný nedostatek. Vy například jste ,pouhý‘ intelektualista; nebýti toho, byl byste snad ,pouhým‘ realistou nebo ,pouhým‘ romantikem. V každém případě vám něco schází, patrně vždycky to druhé. Vaše nevíra je ,pouhý‘ materialism, vaše víra ,pouhý‘ dogmatism, a z toho dilematu vás nezachrání ani ,pouhá‘ skepse. Můžete být ,pouhým‘ odborníkem nebo ,pouhým‘ diletantem; co si zvolíte? – Myslete si, že by už Adam v ráji se obrátil nespokojeně k Hospodinu, pravě: ,Co jsi to stvořil? Vždyť ve tvém ubohém ráji je kámen pouhým kamenem, tygr pouhým tygrem a lilie polní pouhou lilií polní. A Eva? Pouhá žena. A ty sám? Bůh je pouhý duch.‘ Tu by se Hospodin zmátl v rozpacích. Teprve po chvilce (po několika tisíciletích) by si vzpomněl, že mohl kverulantovi odpověděti asi toto (bohužel nejlepší odpovědi nám napadají už příliš pozdě): ,Adame, Adame! Kámen není pouhý kámen; je to zbraň, mezník, stěna domu, kámen úrazu, budoucí socha – vše, co z něho uděláš. Tygr není pouhý tygr; tygr je mládě, otec, kožišina, lesní bůh nebo dobrodružství v džunglích. Adame, nikde a v ničem nestvořil jsem nějaké pouhosti; všechno je mnohostranné a slibné, plné možnosti a kliček. Adame, vina je ve tvých očích; z mého tygra jsi udělal pouhé zvíře, z mé hmoty pouhý materialism, z mé skutečnosti pouhý realism – ubohý Adame!‘“

Tento text (upomínající na eseje G. K. Chestertona) ukazuje na další podstatný úkol jazykové kritiky: odporovat zplošťování světa.