Deník Referendum Domov

Edward Said, klasik postkoloniální kritické teorie, si povšiml, že Romové jsou jedinou skupinou, o které je povoleno – bez rizika zpochybnění a námitek – říkat cokoli. Zakladatel moderní lingvistiky Ferdinand de Saussure zas poznamenává, že málokterý předmět poznání vyvolává více předsudků, iluzí a fantazií než jazyk.

František Bublan, sociálnědemokratický senátor, se na nedávné schůzi horní komory Parlamentu České Republiky rozhodl oba postřehy ilustrovat v praxi, když k „romskému tématu“, kterým si zastupitelé zpestřovali první den 16. senátní schůze (27. listopadu 2013), mj. doplnil:

Oni [tj. Romové] taky nemají v tom slovníku budoucnost. Oni nemají budoucí čas doslova. Je to pro nás nepochopitelné, ale oni skutečně žijí ze dne na den a také to tak vnímají.

Tento pozoruhodný výrok čtu následovně: 1. Jazyk Romů nevyjadřuje budoucí čas. 2. Protože jazyk Romů nevyjadřuje budoucí čas, nejsou Romové schopni kognitivně reprezentovat (vnímat) budoucnost. 3. Protože Romové nejsou schopni kognitivně reprezentovat budoucnost, nejsou schopni plánovat své (zvláště ekonomické) aktivity (žijí ze dne na den).

Jinými slovy, František Bublan tímto výrokem zastává radikální verzi tzv. jazykového relativismu – jazyk determinuje myšlení a myšlení determinuje chování – a aplikuje ji na Romy.

Začněme východiskem Bublanova výroku, tj. tvrzením, že jazyk Romů nevyjadřuje budoucí čas. Toto východisko je – v kontextu České republiky, o který zjevně jde – fakticky nesprávné. Většina variet romštiny, včetně všech těch, kterými se mluví v Česku, gramatickou kategorii budoucího času má a běžně ji používá. Romské futurum se v české romštině (ať už jde o romštinu centrální nebo olašskou) tvoří přidáním sufixu a k tvaru prézentu, například kerel „dělá“ → kerela „udělá, bude dělat“.

Pokud jde o češtinu Romů, které by se Bublanův výrok také mohl týkat, nejsou ani v tzv. romském etnolektu češtiny (a zde je třeba připomenout, že zdaleka ne všichni čeští Romové mluví češtinou etnolektní) doloženy žádné odchylky v tvoření a užívání budoucího času.

V lepším případě tedy František Bublan projevuje svou nekompetenci v romistice (a pak je otázka, proč se k jejím tématům veřejně vyjadřuje), v horším případě pak vědomě konstruuje chybné východisko ze závěru, ke kterému chce dojít.

Ačkoli bohaté a mnohostranné souvislosti mezi jazykem, myšlením a kulturou zcela jistě existují, už mnohokrát se ukázalo, že naivní a zkratkovité závěry toho typu, které veřejnosti předložil František Bublan, jsou více projekcí vlastních předsudků a fantazií než čímkoli jiným.

Pokud na okamžik přistoupíme na Bublanovu tezi, že romština budoucí čas nevyjadřuje a že tato strukturní vlastnost jazyka nějak souvisí se „způsobem života“ Romů, pak se nutně musíme ptát, jak je tomu u jiných skupin, které mluví jazyky bez futura. Zajímaly by mě proto Bublanovy postřehy o myšlení, kultuře a životním stylu například Finů (finština na rozdíl od romštiny budoucí čas od přítomného skutečně gramaticky nerozlišuje).

Zábavné v této souvislosti je, že docela nedávno, v březnu tohoto roku, proběhla (i českými) médii zpráva o výzkumu amerického ekonoma Keithe Chena, který dochází k přesně opačnému závěru než František Bublan: Mluvčí jazyků bez jasného gramatického značení budoucího času jsou s výrazně nižší pravděpodobností ohroženi nejen zadlužením a nižšími příjmy v důchodovém věku, ale i alkoholismem, nikotinismem a obezitou.

Jako by jasné gramatické rozlišování mezi přítomností a budoucností ztěžovalo vnímání soulehlosti těchto dvou časových domén, a znemožňovalo tak mluvčím takových jazyků efektivní plánování jejich životů. Není snad třeba dodávat, že závěry Chenova výzkumu jsou mezi lingvisty považovány za kontroverzní, byť jsou – na rozdíl od Bublanova výroku z říše nevědomosti a fantazie – podloženy rozsáhlým a statisticky testovaným empirickým výzkumem.

Celé vyjádření senátora Bublana bychom na pozadí toho, co na adresu Romů toho dne v Senátu chrlili někteří jeho kolegové, mohli považovat za vstřícné, byť paternalistické (například „Náš přístup je někdy trošku jednostranný, omezený, je to práce na desetiletí, než se nám podaří skutečně pochopit, co je to integrace, a tu romskou populaci integrovat do naší společnosti tak, aby nebyla narušena jejich lidská podstata.").

Bublanovo cvičení z jazykového relativismu navíc bledne ve srovnání s rasistickými fantaziemi senátora Stanislava Juránka, který chvíli před Bublanem mj. tvrdí, že „romský mozek“ (doslova „co mají v sobě a co je pro ně naprosto přirozené") okamžitě vypočte složitý násobek (376 x 4312), ale není schopen si poradit s jednoduchou rovnicí obsahující abstraktní proměnnou (3 + x = 5).

I výše uvedený Bublanův výrok je však podle mého názoru společensky nebezpečný a rozhodně nemá potenciál přispět k integraci této politicky slabé a sociálně marginalizované menšiny. Místo fundovaného poznání jinakosti romské kultury totiž přispívá k umělé exotizaci Romů, k jejich konstrukci jako nezměnitelně odlišného a nepochopitelného „oni“.

Nejvíce mě znepokojuje, že senátor Bublan toto romské „oni“ dává do explicitního kontrastu s etnicky majoritním „my“ – když říká „je to pro nás nepochopitelné", logicky nemůže myslet všechny občany republiky, včetně Romů, a jistě nemá na mysli pouze členy Senátu, ke kterým se přímo obrací – právě na půdě ústavní instituce našeho občanského (!) státu. Skutečně v Parlamentu reprezentuje jen etnické Čechy?

Je zřejmé, že ve společnosti, kdy se i v zásadě „vstřícní“ členové politických elit uchylují k podobným předsudečným, neinformovaným a vydělujícím výrokům, nemají Romové důvod vidět svou budoucnost příliš růžově.


Internetové zdroje: