Jak moje babička krotila kapitalismus

Navzdory době lze inspirativní příklady aktivního občanství nalézt všude. Často i v nejbližším okolí.

V1

Petr Jedlička

12.02.2010 08:00

Hanka Beránková, Ondřej Vaculík a ještě kdosi si tu nedávno stěžoval, že máme v Deníku Referendum málo inspirativních a pozitivně laděných textů. Monika Šatavová psala dokonce o vesnici, kde zpoza všech plotů vyskakují psi. Já se tentokrát opravdu snažil. Po tom všem dolování, hádání a rozkrádání, které přinesl uplynulý týden, jsem hledal něco skutečně podnětného. A pak jsem si vzpomněl, že jeden z občanských zápasů s poměrně slušným koncem proběhl i v mojí vlastní rodině.

To bylo tak: Psal se rok 2002, Vladimír Špidla sestavoval vládu a mojí babičce došel první zásilkový katalog. Babička bydlí na sídlišti. Chodit moc nemůže, je sama, ale má televizi, ve které vídává zejména seriály a reklamy. Možnost kupovat na dobírku ji proto potěšila. Vybrala, objednala a nachystala si peníze.

Za týden dorazila hromada věcí a s nimi – dopis s certifikátem: „Vážená paní A. S., jménem takové a takové firmy vám blahopřeji. Stáváte se výherkyní našeho slosování o MILION korun! Aby vám mohla být výhra vyplacena, doplňte prosím na přiloženou kartu vaše osobní údaje, přidejte dvě fotky a všechno odešlete spolu s příštím objednávkovým lístkem. Se srdečnou gratulací a pozdravem, generální ředitel XY v. r.“

Babička málem vylétla z kůže. Celou dorazivší hromadu zaplatila, aniž by polovinu z ní kdy chtěla, a začala obvolávat rodinu. Toť se ví: Se zásilkovou službou a jejími triky neměl nikdo z nás zkušenost, tak jsme jí to hned nerozmlouvali, jen jsme mírnili nadšení. To, že nic nevyhrála, by stejně uznat nechtěla. Nakonec jsme se babičce složili na další objednávku, neboť v katalogu byly i pěkné věci, a říkali si: „Když nedostane výhru, pochopí, že ji jen vodí za nos.“

Za týden byla babička opět obklopena věcmi a chlubila se dalším dopisem: „Jako věrnému zákazníkovi vám náleží nejen výhra MILION korun, ale i poukaz na dovolenou v ceně STO TISÍC do místa dle vašeho výběru. Až si zvolíte destinaci, dejte nám prosím s dalším objednávkovým lístkem vědět. Srdečně, atd.“ Tentokrát jsme byli už k babičce bolestně upřímní. Posmutněla, všechno odkývala, vyprovodila nás. Dlouho se potom o zásilkové službě nemluvilo.

Teprve po měsících si sestra všimla, že babiččin byt se začíná plnit cizími předměty. Byly tu nejrůznější kalendáře, plastové sošky, krouhače i odpařovače, zdravotní zařízení a obrazy. Všechno to viselo po stěnách, leželo na křeslech či válelo se v koutě. Už dříve malý panelákový byt se ještě více smrskl.

Než jsme celou věc prodiskutovali a po rodinném zařizování dorazili na obhlídku všichni společné, bylo už pozdě. Babička se přímo topila v krámech. Museli jsme zakročit.

Diplomatičtější část rodiny na babičku co nejšetrněji uhodila. A ona se přiznala. Donesla špalík výherních certifikátů, kopec dopisů a paklík účtenek – samozřejmě, že objednávat nepřestala. Koupila si snad všechno, od zázračných pyramid až po miniaturu bourbonské gilotiny. Několik zásilkových firem si zřejmě navíc vyměnilo (či prodalo) její osobní údaje, a tak jich v posledku obesílala osm.

Za necelý rok utratila veškeré úspory, prodala historické pendlovky a zadlužila se u sousedů. To vše kvůli náchylnosti podléhat reklamě a napodobeninám blahopřání k výhrám, jež měly vždy dole drobným písmem napsáno: „Vzor certifikátu XYZ, platný až podle výsledku losování z toho a toho dne“.

To ale není konec příběhu. Moje babička má polovinu krve italskou a jen tak se nevzdává. Když jsme jí dlouze a trpělivě vysvětlili, čeho se stala obětí, sedla ke stroji a napsala dlouhý kritický dopis na adresu všech firem, s nimiž měla co dočinění. Zpátky jí přišly nové katalogy. Poslala tedy druhou várku, tentokrát ostřejší.

V odpověď dorazilo ujištění o omylu a nabídka dalších výher, mimo jiné i několika automobilů. Na ni babička reagovala proudem urážek a pohrůžkou soudy. A když jsme si zjistili, zda je takovýto způsob podnikání právně napadnutelný (není), poslala ještě jednu korespondenční sérii čistě s kletbami.

Od plic si tehdy předsevzala, že každého známého i neznámého od podobné zlodějiny odradí. A jak řekla, tak udělala. Začala se znovu šourat na dlouhé obchůzky se psem, s každým se zastavovala a do několika týdnů celé sídliště štěbetalo, jakže to s těmi výhrami vlastně je.

Dodnes platí, že pokud babička uvidí některý ze známých katalogů v něčí schránce, hází nemilosrdně jej do sběru, případně jejich potenciální oběti důrazně varuje. Nabízel jsem jí spolupráci se Sdružením obrany spotřebitelů, ale prý je už stará. V domě tak alespoň vyvěsila na nástěnku: „Katalogům X, Y, a Z nevěřte! Vyhrát nemůžete, pošlou jen šmejdy! Můžu dokázat. A. S.“ A podle pošťačky se příslušných materiálů nosí na naše sídliště vskutku čím dál míň.

Lákadlům zbožní nabídky podléhá babička stále. Nedávno například potvrdila teorii o falešných potřebách, když si nabrala z dlouhé chvíle ve frontě před pokladnou do košíku se sladkostmi i balení kondomů – jahodu a banán. Když ale narazila na tu část systému, která jí přišla bezprostředně škodlivá, začala se bránit. A svými možnostmi začala bránit i okolí. Když může sedmaosmdesátiletá důchodkyně, proč ne kdokoli jiný?