Kristus Král a demokratická levice

Čím mohou být archaické obrazy „Krista Krále“ a „Božího království“ inspirativní i dnes?

Na uplynulou neděli připadla v liturgickém kalendáři slavnost Ježíše Krista Krále, jeden z mých oblíbených svátků. Slaví se vždy koncem listopadu – v době, kdy se v našich zeměpisných šířkách do všech koutů rozlézá největší temnota.

Je pravda, že nejkratší den roku nastane až za měsíc. Ale ve srovnání se zešeřelým sklonkem listopadu mi prosinec vždycky připadal jako měsíc všech možných světel, skutečných i symbolických: přibývající svíce na adventním věnci, mikulášské průvody, svatá Lucie (i když se u nás neslaví), rozsvícené obchody, Vánoce, Silvestr a občas i třpytění sněhu.

Slavnost Krista Krále připadá na poslední neděli liturgického roku; a pokaždé ve mně vyvolá mnohem silnější pocit konce než 31. prosinec nebo 31. srpen:

Přibouchli temnici,
až zafičelo. Z deváté
truhly si červotoč
hlodá brázdu.

Čas se hroutí sám do sebe a všechna jeho vlákna se sbíhají v jediném bodě. V něm – vskrytu – se ale přeskládají v nový začátek; asi jako když se uprostřed Lynchova filmu Mulholland Drive otevře záhadná modrá krychle, vtáhne do sebe postavy i děj a celý příběh se začne odvíjet zas jinak.

Označení „Kristus Král“ se opírá o prastarou tradici, starozákonní, novozákonní i ikonografickou. Slavnost samu však vyhlásil až roku 1925 papež Pius XI. a její smysl – Kristus stojí nad všemi pozemskými vládci – úzce souvisí s politickými zápasy 20. století.

S výkřikem „ať žije Kristus Král“ například umírali křesťané zabíjení ve španělské občanské válce.

Byli to mučedníci víry vraždění ve jménu nelidské ideologie? Anebo zaslepení pomahači utlačovatelského společenského systému?

Ve 30. letech se většina lidí bez váhání přiklonila k první nebo druhé interpretaci. Kupříkladu George Orwell téměř vždy dokázal spojovat jasné politické postoje s úctou k jednotlivci a s požadavkem „obyčejné slušnosti“ (common decency).

Ale v Holdu Katalánsku Orwell odbývá zabíjení španělských kněží jen kratičkou chladnou zmínkou a s lítostí podotýká, že barcelonští anarchisté při svém ničení kostelů ušetřili Gaudího chrám Sagrada Família.

Dnes, o tři čtvrtě století později, se už od vyhroceného znění obou otázek můžeme odpoutat.

Stavět křesťanství a demokratickou levici ostře proti sobě totiž není zapotřebí. I proto, že jde o skutečnosti různého řádu, zcela odlišné strukturálně i vývojově.

Jejich boj vypukl shodou historických náhod. V 19. století, kdy se začalo rozvíjet hnutí za politická a sociální práva, křesťanské církve sotva byly – jako tolikrát předtím v dějinách –emancipační silou. Spíš jen vedly vleklou ústupovou kulturní válku a na nové podněty reagovaly alergicky.

Dnes je situace přinejmenším v Evropě jiná. Církevní představitelé vyzývají věřící k zapojení do demokratické politiky; a žádná moudrá demokratická strana nebude vypuzovat křesťanské členy nebo odrazovat křesťanské voliče.

To neznamená, že by politika a náboženství měly splývat. Naopak: hořké historické zkušenosti nám Evropanům jasně ukázaly, že oběma těmto oblastem svědčí nejvíce, když si od sebe udržují odstup.

Přitom se ale mohou a mají navzájem inspirovat.

V čem může archaický obraz „Krista Krále“ obohatit současnou politickou praxi? Především v tom, jak problematizuje běžné představy o výkonu moci.

Už Starý zákon líčí vznik izraelského království jako sporný krok: lid si žádá „krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů.“ Hospodin zdráhavě souhlasí, ale s výtkou, že „zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval.“ (První Samuelova, 8, 5–7) Lidé se dobrovolně zříkají osvobozujícího Vládce (vyvedení z Egypta!) a poddávají se útlaku pozemských panovníků.

Mezi Ježíšovými výroky najdeme řadu jasných odmítnutí běžného pojetí hierarchie a vlády: „Králové panují nad národy a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo mezi vámi je největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží.“ (Lukáš, 22, 25–26)

Skutečné království – vyvozuje Ježíš – je království Boží: „Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele.“ (Lukáš 22, 29–30)

Vytrhneme-li druhý citát z kontextu, může nám připadat, že Ježíš kázal jen jakousi mlhavou zásvětní útěchu. To by byla karikatura křesťanství. Biblický Bůh totiž podrývá zaběhané pořádky a zvetšelé představy v celém průběhu lidských dějin.

Činil tak v minulosti – „vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil“ (Lukáš 1, 52) – a činí tak právě tady a teď.

Nemusí jít jen o přímočarou vylučovací strukturu ne A, ale B („avšak vy ne tak“). Některá klíčová biblická místa mají složitější strukturu A, a přece B.

Například Izajášův trpící služebník – pro křesťany předobraz Ježíše – sice byl „tak opovržený, že jsme si ho nevážili“, přitom však „byl proklán pro naši nevěrnost“ a díky své spravedlnosti nakonec „zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny“ (Izajáš 53, 3–5, 11).

Když Ježíš před svým ukřižováním nechá vojáky, aby ho vyhastrošili do nachu a klaněli se mu, strpí bez odporu to, co mocní tohoto světa snášívají ze všeho nejhůře – výsměch. A přece (v tom tkví pointa scény) jedině on je skutečný Král. Zdání a skutečnost, maškaráda a niterná pravda se stýkají.

Struktura A, a přece B neurčuje jen popisy Ježíšova utrpení, ale například i podobenství, ve kterém sám přirovnává Boží království (přesněji: kralování) k hořčičnému zrnku: „Když je zaseto do země, je menší než všechna semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“ (Marek 4, 31–32)

Ve skrytu tmavé půdy – stejně jako v temnotě končícího listopadu – se rodí to nejcennější; ještě tu není, a přece už tu je. Tento moment vyjadřuje dynamiku naděje. A kdykoliv takový okamžik nastává, nadchází Boží království. Ať už se tak stane v „politice“, „náboženství“, „kultuře“ nebo v kterémkoliv jiném z chlívečků, do kterých jsme si rozparcelovali Boží stvoření.

A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 26.Listopadu 2013, 17:07:4

Zajímavý článek, pane Soukupe. Zase jsem se dověděla něco nového, co ještě neznám.
Ta zmíněná struktura "A, a přece B" je patrně jeden z paradoxů typických pro křesťanství.
Ostatně i papež František prý něco podobného použil jako své osobní motto: "miserando atque eligendo” (politováníhodný, a přesto vyvolený). Aspoň jsem o tom někde nedávno četla.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Úterý, 26.Listopadu 2013, 23:12:4

děkuji za zájem. To "a přece" mě (jistě ne jako prvního) trklo, když jsem se probíral biblickými místy souvisejícími s tématem.

Papežovo motto jsem zatím jen zaregistroval; teď jsem se díky Vašemu popudu trochu porozhlédl, co vlastně znamená.

Pochází z kázání sv. Bedy Ctihodného o povolání celníka Matouše (Matouš 9, 9 ).

Klíčová věta kázání zní takto: „Vidit ergo lesus publicanum et quia miserando atque eligendo vidit, ait illi Sequere me.“

Ve zveřejněném českém překladu takto: „Ježíš spatřil celníka, a když na něj pohlédl s láskou a vyvolil jej, řekl mu: Následuj mě“. (Viz http://www.doo.cz/59-zpravy/posledni-zpravy/1298 - tam i další komentář k papežovu znaku.)

Neumím bohužel latinsky; ale překlad "miserando" jako "s láskou" se mi moc nezdá ("misereor" je "smilovat se").

Z toho, co jsem k významu věty našel, mi připadá nejzajímavější tento anglický blog: http://wdtprs.com/blog/2013/03/what-does-the-popes-motto-really-say-the-latin-motto-explained.

Autor blogu překládá druhou část věty takto: "...because he saw by having mercy and by choosing, He said to him, Follow me’ ”.

Tedy něco jako "jelikož na něj hleděl se slitováním a vyvolením". Sám Ježíšův pohled (chápu-li to správně) Matouše lituje, ale zároveň ho už vybírá mezi apoštoly.

"Celník" byl pro Židy Ježíšovy doby zloděj a kolaborant; abychom aspoň trochu pochopili, co se tady děje, musíme si tedy představit Matouše jako kombinaci - dejme tomu - Radovana Krejčíře a Emanuela Moravce.

A takovémuto člověku Ježíšův pohled říká: "Vím jaký jsi, lituji tě - A PŘECE si tě vybírám mezi své nejbližší."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Soukupovi Středa, 27.Listopadu 2013, 16:21:24

Tvary "miserando" a "eligendo" jsou myslím gerundium, což patrně znamená něco jako v češtině přechodník přítomný. Netvrdím to s jistotou, protože už si to z gymnázia pamatuji jen matně.
Překládat to jako "s láskou" není příliš vhodné. Věta by možná mohla znít takto:
"Dívá se Ježíš na celníka a protože vidí, jak je politováníhodný a zároveň vyvolený, říká mu: Následuj mě!"
Místo "politováníhodný" by se dalo možná použít "opovržený". Napadá mě, jak složité je přeložit některá slova do češtiny. Podobně název Hugova románu - "Les miserables" se překládá většinou jako "Bídníci". Bídník může být padouch, ale bídník je také člověk, kterým lidé opovrhují, přičemž je těžké určit podíl jeho viny na tom opovržení. Je zkrátka těžké rozlišit, zda si za své opovržení může sám nebo zda je v tom nevinně. Proto možná Ježíš říká: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 27.Listopadu 2013, 19:12:23

V souvislosti s tou zmíněnou volbou krále u židovského národa, který byl předtím bez panovníka, mě ještě napadá, že Kosmas (ano, on to jistě byl) možná obšlehl (a trochu pozměnil) tento biblický příběh a převedl jej do báje o Libuši a Přemyslovi. Za Libušina panování si Čechové údajně také stěžovali, že jsou ostatním národům na posměch, a sice proto, že jim vládne žena. Žádali knížete. Kněžna je nejprve varovala (jaká je čeká přísnost a co všechno to pro ně bude znamenat atd.atd.). Ale když na tom přesto trvali, tak viděla, že se nedá nic dělat.
Možná si v duchu myslela : Kdo chce kam, pomozme mu tam :-)

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Kolaříku, Středa, 27.Listopadu 2013, 22:06:26

děkuji za povzbuzení. O křesťanských tématech budu určitě psát dál; a to dost možná častěji než jednou za deset článků.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Středa, 27.Listopadu 2013, 22:14:51

děkuji mnohokrát za všechny souvislosti! Podle toho anglického blogu, který cituji, jsou skutečně tvary "miserando" a "eligendo" gerundia, a to v ablativním (způsobovém) významu.

To by skutečně v češtině mělo být něco jako "přechodník přítomný". Tedy "pohlédl slitovávaje se a vybíraje". Rozumím tomu tak, že oba tvary se nevztahují k celníkovi, ale k Ježíšovu pohledu.

Ale napíšu nějakému latiníkovi a zeptám se.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Tak mi kamarád potvrdil výklad, Čtvrtek, 28.Listopadu 2013, 23:29:5

že "miserando atque eligendo" se vztahuje k Ježíšovu pohledu (což mně připadá zajímavější), nikoliv k celníkovi; že (cituji jeho výklad) "Ježíšovo vidění tkví právě v tom, že se slitovává a vyvoluje."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 29.Listopadu 2013, 21:33:41

Ono je při překladu z latiny někdy dost obtížné se v tom zorientovat, určit co je přísudek, podmět, předmět a co se vlastně k čemu vztahuje. Zajímavé tady ovšem je, že láska je ztotožněná se slitováním. To je asi pro křesťanství typické, ne?

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Kolaříku, Sobota, 30.Listopadu 2013, 14:44:17

jestli tomu správě rozumím, tak latinská verze je originál - úryvek z kázání sv. Bedy Ctihodného. Ten těsně sleduje a "doříkává" vyprávění evangelia (psaného - jak správně říkáte - řecky; ovšem opírajícího se o původní aramejská Ježíšova slova a ústní vyprávění o nich). Samotná slova "miserando atque eligendo" (resp. jejich ekvivalent v řečtině) v evangeliu nejsou - to je právě Bedův přídavek.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Sobota, 30.Listopadu 2013, 14:57:26

láska a slitování není totéž (ani v křesťanském pojetí), i když spolu úzce souvisejí.

Slitovat v nejvlastnějším smyslu se může jenom Bůh: "Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno." (kniha Moudrosti, 11, 23)

Dokonale milovat může také jen Bůh; ale my se to od něj máme učit: "Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska... Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. " (1. list Janův, 4, 8.12)

Co znamená milovat? Samozřejmě také (ale nejen) slitovávat se. Podrobněji viz tzv. "Velepíseň lásky" (1. list Korintským 13, 1-13).

A ještě k obratu "pohlédl s láskou": je to prostě nepřesný překlad "miserando... vidit". Proč vůbec vznikl? Napadlo mě, že se do toho překladateli zamotal úplně jiný evangelijní příběh, totiž ten o setkání Ježíše s bohatým mladíkem. V něm se píše (tentokrát přímo v evangeliu): "Ježíš na něj láskou pohleděl." (Marek 10, 21)



Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Astronomické doplnění Středa, 1.Ledna 2014, 20:49:46

V Orientaci Lidových novin (28. 12. 2013) čtu ve sloupku Jana Veselého, že SLUNCE VEČER ZAPADÁ čím dál později ne až od zimního slunovratu (21. prosince), ale už od sv. Lucie (13. prosince) - proto "Lucie noci upije, ale dne nepřidá." Naopak SLUNCE RÁNO VYCHÁZÍ čím dál později ještě dlouho po slunovratu! Tedy: už od Lucie jsou večery čím dál světlejší; ale ještě dlouho po slunovratu jsou rána čím dál temnější.

Jelikož ráno spíš spím (a tu tmu tedy zaspím) a večer spíš bývám vzhůru, je tohle evidentně další důvod, proč mi prosinec připadá jako "měsíc světel".