O Národní divadlo

Národní divadlo slaví 130 let od svého otevření. Podle jeho ředitele je třeba divadlo lépe zorganizovat a vytvořit v něm podmínky pro náročnou inscenační tvorbu, ale to ještě neznamená, že lépe zorganizovaný provoz musí nutně vyjít levněji.

Národní divadlo v Praze slaví 130 let od svého definitivního otevření. Tehdy to byla velkolepá událost, řečnil F. L. Rieger a další politické veličiny, slavnostně zazněla Smetanova Libuše.

Od té doby jsou dějiny Národního divadla spojeny s dějinami národa a dodnes inscenace na jevišti Národního divadla vzbuzují vášně a funkce i osoba jeho ředitele je na veřejnosti projednávána s větším politickým podtextem než vedoucí pozice ve veřejnoprávních médiích nebo na univerzitách.

Je to dáno tím, že Národní divadlo je institucí státní, je financováno přímo ze státního rozpočtu, nerozhoduje o něm samosprávný orgán a je tím jaksi za svoji činnost odpovědno celé veřejnosti. Na druhou stranu si s ním zrovna vládnoucí politická garnitura může dělat co chce.

Sami ovšem cítíme, že celá veřejnost je množinou o tolika různých prvcích, že se tu průnik najde jenom velmi omezený, většina veřejnosti se o divadlo, ať už Národní nebo jiné, ve skutečnosti nezajímá a zná tak nanejvýš historickou budovu zvenčí. Což ovšem neznamená, že jím není ve své kulturní paměti ovlivněna.

V ranní Mozaice Českého rozhlasu Vltava se odehrál rozhovor se současným ředitelem Janem Burianem, kolem jehož jmenování a následujícím odvolání ministrem v demisi Balvínem a opětovném jmenování na zákrok předsedy vlády se strhl v létě jeden z konfliktů naší nejsoučasnější současnosti. 


K dalším počítám profesuru Martina C. Putny, neúčast rektorů některých univerzit na Hradě 28. října, nečekanou žádost ministra Peciny o vyjmutí objektů na Pražském hradě z restitucí, padesát profesorských jmenování, ležících na stole ministra školství, jenž neví, co s nimi, a jiné kousky, které se v projevu mocenské zvůle dotkly našich posvátných symbolů.

Už jsem tu psala, že Jan Burian je k výkonu funkce ředitele kompetentní, problematiku Národního divadla má promyšlenou a stojí zato vyslechnout, co říká. V Mozaice Jan Burian řekl, že Národní divadlo bylo založeno jako vícesouborové divadlo v jedné, tehdy k tomu účelu postavené budově. Dnes má těch budov pět a s tím i nehoráznou provozní starost.

Opera se hraje ve třech z těch pěti budov – v historické budově na nábřeží, ve Stavovském divadle a v budově Státní opery, původně Novém německém divadle. Balet se provozuje ve dvou budovách, a pokud budeme za svého druhu balet považovat i Laternu Magiku, pak ve třech. Činohra se nehraje jen ve Státní opeře, jinak všude.

V Kolowratu se v komorní podobě uvádí jak činohra, tak opera. Sestavit ferman pro takové fungování je nadlidský výkon a je evidentní, že mnoho energie uniká přesuny, převozy, přechody, neustálým stavěním a bouráním scén a tak dál.

Jan Burian v rozhlase řekl, co si málokterý kulturní činitel v poslední době dovolí, totiž že Národní divadlo je třeba lépe zorganizovat, že je nutno v něm vytvořit dobré podmínky pro náročnou inscenační tvorbu a to že ale neznamená, že lépe zorganizovaný provoz musí nutně vyjít levněji. 

Jinými slovy – že neustálé reorganizace za účelem ušetřit přinášejí obvykle jen horší fungování a slabší výsledky, než byly ty, kterých divadlo dosahovalo alespoň v poměrném klidu předchozího uspořádání.

To, že zrovna Národní divadlo je v českých dějinách tak významný sebeidentifikační prvek, není možno přiřknout nějakému zvláště vyvinutému českému smyslu pro divadlo, v tomto ohledu jsme na tom asi stejně jako většina malých kultur evropského kontinentu. Bonmot, že zatímco v Praze se stavělo Národní divadlo, v Budapešti stavěli parlament, je pouhým bonmotem.

Význam divadla souvisí spíš s hegelovskou estetikou, podle níž je drama nejvyšším uměleckým žánrem právě proto, že předvádí na jevišti v objektivizované podobě život společnosti.

V Německu, které je, ať se nám to líbí nebo ne, zrcadlem českého národně identifikačního procesu, se o divadlo jako veřejnou, státem podporovanou instituci vedl filozofický spor, v němž vynikl a vešel ve známost zejména Friedrich Schiller svým tvrzením, že „zážitkem pospolitosti umožňuje divadlo člověku uskutečnit své lidství v jeho celistvosti“ a tím je společnosti nade vši pochybnost prospěšné a zasluhuje si podporu státu.

Koho to zajímá, může si o tom přečíst nesmírně zajímavou studii od Alice Staškové v Divadelní revue 2./2012, nechci ji vykrádat ani opisovat. Jenže v roce 1945 byl uzákoněn zákaz divadelního podnikání a divadla byla postupně znárodňována, tento proces dostávání divadel pod vliv státu byl zakončen v březnu 1948, kdy byl vydán Divadelní zákon a Národní divadlo se po zřizovatelské stránce přestalo lišit od kterékoli jiné divadelní scény.

Termín Národní divadlo se stává pouhým symbolem, divadlo v Plzni nebo v Ostravě či v Ústí nad Labem jsou úplně stejně národní jako to pražské. Však také po převratu některá z těch divadlech slovo národní do svého názvu vrátila.

Jak ale zacházet se symbolem, jak ho přimět k životu?

Přes všechna rezidua jakési posvátnosti, která v národě přetrvávají, je celkem dokázáno, že přílišná pieta vede k umělecké opatrnosti a ta většinou oslabuje estetický výsledek. Umění nesmí být opatrné a zejména ne k vlastnímu národu. Divadlo má za úkol „stavět svět do otázky“ (Václav Havel) a dobře víme, že otázky nejsou vždy příjemné.

Pokud se ovšem společnost shodne, že jeden takový reprezentativní divadelní dům chce podporovat zvýšenou měrou, pak by ta investice měla jít do nejlepších uměleckých sil, které by soustavně pracovaly na tom, aby české Národní divadlo bylo rovnocennou součástí evropského divadelnictví, vedlo s ním svůj umělecký dialog.

Pokud jde o publikum, bylo by krásné, kdyby v Národním divadle bylo zvědavé s každou premiérou na něco nového a nikoli na něco starého. Přičemž „něco nového“ nečiní z uměleckého díla jeho výstřednost, ale prostě něco, co člověka samotného doma nenapadne.

Není nic krásnějšího v divadle než vidět, jak situaci, která byla stokrát zbanalizována, zahrají herci nově, svým jednáním vloží do textu nový smysl. K tomu přeji Národnímu divadlu hodně sil a štěstí a po mnoha letech naprosté závislosti na státu dobře promyšlený způsob jisté samosprávné nezávislosti při zachování veřejné podpory. Protože divadlo jako způsob uměleckého uchopení reality je ničím jiným nenahraditelné.