Hříchy čechoslovakismu

V pondělí 28. října jsme si připomněli vznik samostatného československého státu. U této příležitosti se můžeme zamyslet nad historií a vývojem čechoslovakismu.

Čechoslovakismus je chápán jako koncept jednotného československého národa. Jde o koncept, který byl v průběhu existence společného státu fakticky odmítnut českou i slovenskou veřejností a dodnes vzbuzuje jisté rozpaky.

Nechci zde psát historii čechoslovakismu (byť i o té bude řeč), spíše chci při příležitosti výročí vzniku Československa upozornit na jistou nejednoznačnost a pluralitu toho, jak je možné vnímat kategorii „my“ ve chvíli, kdy uvažujeme o národě.

V počátcích československého státu byla koncepce jednoho československého národa důležitým nástrojem legitimizace nového státu v očích světové veřejnosti. Byl to jediný způsob, jak konstruovat většinový národ na území, které nový stát získal.

Slováci díky této konstrukci patřili k vládnoucímu národu, zatímco Němci, kterých bylo o poznání více, se stali menšinou. I z toho důvodu byla tak ožehavou otázkou slovenská autonomie, kterou v meziválečném období požadovala především ľudová strana. Nešlo dost dobře uplatnit autonomii pro Slovensko a nedopřát ji zároveň našim Němcům.

Otázka čechoslovakismu byla řešena v rámci složitého přediva společenských a politických vztahů. Podle Ferdinanda Peroutky byl čechoslovakismus prosazován zejména slovenskými politiky, kteří se mimo jiné obávali slovenské politické nedospělosti.

Slovenský autonomismus byl naproti tomu silně podporován maďarskými politickými kruhy, brzy si ho vzala za cíl Hlinkova ľudová strana, podporovali ji v tom však také čeští lidovci, kteří se obávali vlny poválečného antiklerikalismu a chtěli před ní uchránit alespoň Slovensko. K autonomismu se klonila mimoto i Slovenská národná strana, která však od něj ve 30. letech ustoupila – ve chvíli, kdy šlo podle ní „o bytí a nebytí národa“.

Celkově v meziválečném období měli na Slovensku převahu strany centristické, což však neznamenalo, že by tyto strany podporovaly zároveň myšlenku jednotného národa. Jak zdůrazňují tvůrci slovenského dokumentu o Milanu Hodžovi, tento centristicky orientovaný slovenský agrárník a premiér ČSR nebyl čechoslovakistou.

Někdy se říká, že problém Československa byl v tom, že Češi se s tímto státem ztotožnili a přijali tudíž alespoň implicitně za svou československou identitu zatímco Slováci nikoliv. To však není pravda. Češi se ani zdaleka s čechoslovakismem neidentifikovali, byť by možná byli ochotni něco takového o sobě i prohlašovat. Být Čechoslovákem by totiž znamenalo zahrnout do své kulturní mapy řadu slovenských spisovatelů a osobností vůbec, jakož i tisícileté dějiny Uherska. K tomu však nedošlo.

Novinář Jiří Ješ při jedné příležitosti vzpomínal, jak jim přišlo jako školákům za první republiky nepatřičné, že mají na vysvědčení známku z „československého jazyka“. Sám si ze své školní docházky pamatuji na podobné okamžiky, např. na poměrnou nechuť svých spolužáků učit se o slovenské literatuře apod. U někoho, kdo se cítí být Čechoslovákem, by byly takové postoje nemyslitelné.

V poválečném období přestal být čechoslovakismus politickou otázkou, převážil konsenzus v tom, že Češi a Slováci jsou národy dva. Otázka národnostního uspořádání ožila znovu v roce 1968, kdy byl přijat zákon o federaci. Při svržení Antonína Novotného z čela strany sehrálo určitou roli i jeho ostudné chování vůči Slovákům. Počátek Pražského jara tak lze chápat i jako důsledek momentálně společných zájmů reformních komunistů a nositelů slovenských emancipačních snah.

Stojí za zmínku, že federativní uspořádání mělo podle dobových průzkumů jednoznačnou podporu u obou národů, což neplatí o pozdějším rozdělení z roku 1992, kdy si naopak většina příslušníků obou národů přála zachování společného státu.

K československému národu se u nás nebylo možné v době komunismu oficiálně hlásit. Pro srovnání: v Jugoslávii se v 80. letech hlásilo asi 1,2 milionu obyvatel k jugoslávské národnosti. Přesto však nebylo možné žít v jednom státě a ke společné identitě alespoň nenakročit. Například když Dominik Tatarka píše o demokratickém národě, který má Husa, Chelčického a Fučíka, jako by tím implicitně československý národ připouštěl.

Dnes už je něco takového sotva myslitelné, proto si mohu se Slovákem povídat o tom, že on nám závidí naše skladatele filmové hudby a já jim hudební a taneční folklor. Už není přijatelné, abychom obojí považovali za „naše“.

Rozdělení Československa přispělo jistě k vzdalování obou národů. Politici sice slibovali, že občané rozdělení ve svém životě ani nepocítí, nebyla to však pravda. Mimo jiné se snížila i četnost osobních kontaktů v příhraničí, například zatímco dříve bylo běžné chodit na taneční zábavy z moravských obcí do slovenských a naopak, dnes už to běžné není.

I tak zůstalo v mnoha lidech povědomí čehosi společného, jenže v nových podmínkách to lze jen obtížně pojmenovat. V létě tohoto roku jsem se setkal na Slovensku s člověkem, který procházel pěšky Cestu hrdinů SNP (tj. turistická cesta vedoucí přes celé Slovensko).

Během společného povídání se mi zmínil o tom, že jeho dva (slovenští) kamarádi krátce před tím zrealizovali svůj dávný sen přejít pěšky bývalou republiku od Aše do Nové Sedlice – tj. do nejvýchodnější obce na Slovensku. Trvalo jim to údajně 32 dní.

Někdy může být zajímavé sledovat komentáře k videím na serveru youtube. V lecčems to zde připomíná imitaci politizující hospody. Patří k tomu i vzájemné popichování mezi Čechy a Slováky – lze tu setkat s šovinismem, nevraživostí i jejich opakem. Leccos tu ovšem nemusí být takové, jaké se na první pohled zdá.

Například ze slovensky píšícího mluvčího, který ostře kritizuje Beneše a čechoslovakismus, se může vyklubat slovenský Němec. Jiný pisatel, který zde česky nadával na Slováky, byl zase Maďar, což bylo ostatními záhy odhaleno.

Dovolím si uvést jiný příklad z youtube, který je podle mého soudu zajímavější. Pod video o účasti slovenských jednotek ve válce proti Sovětskému svazu napsal jeden diskutující: „Lenže bez Čechov by sme nemali žiadne tanky, žiadne zbrane ani uniformy a proti Sovietom by sme mohli bojovať len klackama. To že sme sa oddelili od Čechov a pridali sa na stranu nacistov je najčernejšie škvrna v dejinách Slovenska. Za Tisov režim by sme sa mali hanbiť.

Tento komentář obdržel velmi mnoho negativních hlasů, což by snad nebylo až tak překvapivé. Zajímavé je spíše to, že nejvíce kladných hlasů získala odpověď, která svým způsobem symbolizuje rozporuplnost moderních dějin středoevropského prostoru vůbec: „Pravdu máš, ale hanbiť by sme sa nemali! To bola doba taká, aká bola. Skús sa vžiť do role tých vojakov (jedným z nich bol i môj dedo), ktorým bolo rozkázané ísť do boja proti nepriateľovi (vtedy rudej armáde). Čo mal asi robiť podľa teba? Česi a Slováci sú a budú vždy jeden národ, jedna krv, jedna rodina a zem!

Položme si otázku, proč vlastně čechoslovakismus historicky neuspěl. I kdybychom k tomuto konceptu chtěli být kritičtí, přesto mu nelze upřít jisté racionální jádro. Ve střední Evropě se pod vlivem německého národního hnutí prosadil názor, že hlavním znakem národa je jazyk. Prvotní obrozenecké úsilí proto bylo zaměřeno na záchranu jazyka.

Čeština a slovenština jsou si natolik blízké, že je rodilí mluvčí intuitivně vnímají spíše tak, jako by oba jazyky byly navzájem sobě nářečími. Mezi meklenburskou němčinou a bavorskou němčinu je patrně větší rozdíl. Každopádně v československém prostoru nebyla mírná jazyková rozdílnost ani na překážku komunikace, ani žádný z jazyků nebyl ohrožen ve své existenci.

Vztah mezi národem a jazykem ovšem také není úplně jednoznačný. Nemusíme pro příklady chodit daleko. Srbové, Chorvaté a jihoslovanští Muslimové měli jeden spisovný jazyk, avšak jeden národ se z nich nestal a po občanské válce si rozdělili nejen své území ale i svůj jazyk. Rakušané mají společný spisovný jazyk s Němci a víceméně jen shodou okolností se z nich stal jeden národ. Může za to zákaz velmocí a Adolf Hitler.

Velmoci zakázali Rakušanům připojit se k Německu a Adolf Hitler jim dodal pádné důvody, proč se od Němců raději distancovat. Lužičtí Srbové mají dvě spisovné varianty jazyka, které si nejsou blíže než čeština a slovenština, nikoho však ani nenapadne, že by šlo o dva různé národy. Snad i z toho důvodu, že Lužických Srbů je jen šedesát tisíc. Jak tedy odpovědět na otázku, co čechoslovakismu chybělo? Jsem přesvědčen, že odpověď je velice prostá.

Československý národ postrádal jedinou věc: podstatné jméno. Chybělo podstatné jméno pro označení příslušníka tohoto národa. Tím se lišila naše situace od rozdělených národů jako Němci, Italové, nebo částečně i Lužičtí Srbové. Kdyby Češi spontánně odedávna označovali sami sebe za Slováky, nebo naopak Slováci sebe za Čechy, pak by to bylo jednoduché. Výraz Čechoslovák je však novotvar, což je na první poslech zřejmé.

Naše uvažování je determinováno jazykem. To, čemu chybí podstatné jméno, to pro nás vlastně ani neexistuje. Bez vhodného podstatného jména postrádá národ opodstatnění, což je každému národovci naprosto „jasné“. Myslet národ bez přirozeného podstatného jména, toť intelektuálně nadmíru náročný úkol.

Historie nezná kdyby, přesto bych však rád uvedl pro ilustraci jednu spekulativní historickou alternativu. Co by se stalo, kdyby Maďaři nevyvrátili Velkou Moravu? Lze si představit, že za takových okolností by mohl v našem prostoru zakotvit stát a národ obývající přibližně pozdější československé území.

Hlavní město by bylo nejspíš někde na dolním toku Moravy a mělo by kolem dvou milionů obyvatel, zatímco Praha by byla obyčejným městem provinčním. Příslušníci tohoto národa by si možná říkali Moravané, možná Slováci a možná ještě jinak. S jistou mírou nadsázky můžeme říct, že Čechy a Slováky stvořili maďarští nájezdníci, kteří zničili jejich první „společný“ stát.

Pro případné příznivce čechoslovakismu se v této myšlence nabízí jistá útěcha, která snad ani pravověrné Čechy a Slováky nepohorší. Před více než tisíci lety žili předkové Čechů a Slováků asi sedmdesát let ve společném státě. Ve dvacátém století si to zopakovali na téměř stejně dlouhé období. Za tisíc let třeba zase bude alespoň na sedm desetiletí existovat nějaký další československý stát.