Stav společnosti vytváří podhoubí pro agresivitu

Rozhovor s Václavem Malým, biskupem římskokatolické církve, o společenské atmosféře nahrávající anticiganismu, stoupající nesnášenlivosti a o tom, jak se k ní staví katolická církev.

Kostl_n

František Kostlán

09.10.2013 08:00

54839_mediafax_michal_kalasek

Václav Malý patřil k předrevolučním disidentům. Na biskupa byl vysvěcen v roce 1997. Foto Michal Kalášek, Mediafax

Václav Malý je vytížený muž, jeho odpovědi jsou stručné, leč jednoznačné. Ptali jsme se jej na to, co říká změně společenské atmosféry, která nahrává anticiganismu, obzvláště v předvolebním období. A také na to, zda by se katolická církev neměla více než dosud zabývat společenskými tématy, například i rasismem a xenofobií. V evropském kontextu zvyšujícího se napětí je Václav Malý stále optimistou. „Věřím stále v soudnost většiny v evropských společnostech, že zamezí odpovědnými volbami, aby navrch získaly populistické a fašizující strany,“ řekl Václav Malý.

Pane biskupe, celým svým životem jste se vždy stavěl za lidská práva. Co říkáte společenské atmosféře, v níž na síle nabírá nenávist vůči druhým v podobě anticiganismu?
Společnost je stále atakována chmurnými ekonomickými prognózami, sílí sociální nejistota, procesy proti korupčníkům nejsou dotaženy, bují předvolební manipulace To vše vytváří podhoubí pro agresivitu a zaměření na jeden snadný, zřetelný a srozumitelný cíl - nesnadné soužití s jednou menšinou - s Romy.

V předvolebním období nabírají protiromské demonstrace a pochody obzvlášť na síle. Dávno však nejde jen o extremisty, k nim se přidávají frustrovaní běžní lidé, kterým přestávají vadit extremistické postoje, včetně násilných „způsobů řešení" problémů ve vzájemném soužití. Co s tím?
Této zjitřené nálady využívají nevzdělaní a hrubí extrémisté, kteří strhávají s sebou „spořádané“ občany. Z demonstrací se stávají pogromy. To je na pováženou. Příčinu vidím rovněž v nekonání místních samospráv, které nechtějí kousnout do kyselého jablka. Probudí se teprve tehdy, když se situace vyhrotí. Totéž platí i o policii. I část „spořádaných“ občanů podléhá iluzi, že lze vzít spravedlnost do vlastních rukou.

Nesnášenlivost vůči druhým narůstá v celé Evropě. Tento trend v extrémní podobě ústí do rasistických vražd Romů v Maďarsku (neonacisté), vražd migrantů v Německu (neonacistická NSU) či teroristického útoku proti zastáncům multikulturalismu v Norsku (Breivik). Začíná tento trend v Evropě ohrožovat demokracii jako systém? Může natolik prorůstat do politiky, že v Evropě nabudou moci více než dosud strany populistické či rovnou fašizující?
Věřím stále v soudnost většiny v evropských společnostech, že zamezí odpovědnými volbami, aby navrch získaly populistické a fašizující strany. Ovšem je třeba být bdělý a náznaky rostoucího vlivu nesnášenlivých jedinců a skupin nepodceňovat.

Nesnášenlivost vůči druhým se, jak známo, nezastavuje před ničím, pokud je již nastartován její pohyb a nachází příznivé podmínky pro zapouštění kořenů. Zvláště v poslední době lze v internetových pseudodiskusích číst i nenávistné poznámky na adresu věřících lidí. Nenastala už chvíle, kdy by se katolická církev měla mnohem více hlasitěji než dosud vymezit vůči nesnášenlivosti namířené proti Romům i vůči nesnášenlivosti jako takové?
Proti posledním extrémům se postavilo několik biskupů, kteří vedou církevní správu v oblastech napětí. Pracuje též už dlouhá léta několik kněží ve prospěch Romů - setkávání na farách, návštěvy jejich obydlí, vzdělávání, charitní činnost apod. Celospolečensky není jejich činnost příliš viditelná, ale přesto velmi záslužná. Aniž nekriticky hodnotím dílčí činnost církve v této oblasti, chci jen poznamenat, že drtivá většina katolíků svojí snahou žít v duchu evangelia čelí nesnášenlivosti a vyvolávání nenávisti.

Jedna z občanských iniciativ měla dost hloupý nápad (od něhož nakonec upustila), že naruší svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi techno hudbou. Důvodem k tomu měl být protest proti "narůstající moci katolické církve". Někteří lidé začínají chápat například způsob restitucí a politický příklon ke Klausovi v době jeho prezidentování jako společensky nevhodné. Nezískala by katolická církev větší prestiž právě tím, že by se stala součástí občanské společnosti a vyjadřovala se spíše k tématům společenského charakteru, mimo jiné i k rasismu a xenofobii?
Jsme jako společnost na poloviční cestě ke zralé a dobře fungující občanské společnosti. Pořád se učíme. To platí i o věřících. Souhlasím, že máme dluhy v jasných vyjádřeních vůči některým negativním společenským jevům.

Václav Malý je známý předlistopadový disident, jeden z prvních signatářů Charty 77. V roce 1978 se stal jedním ze 17 zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. To, byla důležitá iniciativa, která mapovala politické procesy vedené komunistickým režimem proti politickým odpůrcům, a zveřejňovala výsledky svého konání prostřednictvím zahraničních médií, především Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

K tomu bylo třeba odvahy, jelikož za to už se zavíralo natvrdo. V roce 1979 byl bez soudu sedm měsíců vězněn, obviněn byl za podvracení republiky. V lednu 1979 byl zbaven státního souhlasu, oficiálně proto nesměl vystupovat jako duchovní. Pracoval jako topič a zeměměřičský figurant, podílel se na tvorbě katolického samizdatu. V roce 1981 byl mluvčím Charty 77.

Od roku 1988 byl členem Československého helsinského výboru, který se zabýval dodržováním lidských práv u nás. Po listopadu byl činný v Římskokatolické církvi, kde dnes zastává místo pomocného biskupa a biskupského vikáře na Arcibiskupství pražském.