Jak chápat demokratickou politiku?

Před volbami je dobré uvažovat nejenom o konkrétních politických stranách, jejich kampaních a programu a možných povolebních koalicích, ale také o širších souvislostech žití v demokratickém státě.

Nacházíme se v čase předvolebním, který je vhodný k zamyšlení nad tím, jak vlastně chápat politiku, občana, stát či roli médií. Do diskuse o těchto tématech proto nabízím následujících osmnáct tezí, které považuji pro uvažování o pojetí demokratické politiky za podstatné.  

Kurzívou jsou přitom vyznačeny pojmy, které považuji za zásadní, leč jsem si vědom, že zdaleka ne všichni se na jejich chápání a významu shodnou. Cílem textu není pouze přispět do diskuse o pojetí politiky, chápání veřejného prostoru či roli politiků, ale jde též o pokus tuto diskusi určitým způsobem přerámovat – a to s použitím poznatků a pojmů sociologa a systémového teoretika Niklase Luhmanna.

Diskuse o pojmech a jejich obsahu je mi tak záminkou k podnícení diskuse o vztazích mezi těmito pojmy. Nejde mi proto tak ani tolik o „obsah“ politiky, a už vůbec ne o „hodnoty“, ale spíše o vztah politiky a veřejného prostoru, o vztah politiků a státního aparátu, stejně jako o vztah politiků a veřejných dokumentů či o vztah státního aparátu a veřejných dokumentů.

V posledku bych rád tematizoval i vztah společnosti k sobě samé, politiky k sobě samé a vztah politiků či občanů k sobě samým. Níže nastíněné teze a pojmy proto berte spíše jako popis vztahů – popis, který se snaží problematizovat právě ony vztahy.

Zároveň je třeba mít na paměti, že pokud hovoříme o společnosti, jakýkoli popis nemůže být neutrální, ať už se snažíme o objektivitu, jak chceme (vždy totiž na společnost hledíme z určité sociální pozice), a i popis má proto tendenci být chápán jako předpis.

Já se však nesnažím narýsovat podobu společnosti, pouze tvořím vzájemně usouvztažněné pojmy, s jejichž pomocí, alespoň doufám, budeme schopni o její podobě lépe diskutovat. Mám totiž za to, že o politice ani o politicích nelze mnoho říci bez formulování jejího vztahu k veřejnému prostoru, respektive vztahu ke státnímu aparátu či k veřejným dokumentům.

A nyní konečně oněch osmnáct tezí (protože jsou vzájemně provázány, nejsou odděleny tečkami):

1. základním nástrojem i cílem demokratické politiky je demokratická politika sama; součástí její definice je tedy komunikace takového pochopení člověka, společnosti a politiky, které demokratickou politiku umožňují a předpokládají

2. politika zažehnává konflikty, podobně jako diplomacie zažehnává válku; ačkoli politika i diplomacie se ustavují vztahem k boji, konfliktům, válce, vztahují se k nim tak, že tyto zažehnávají – to je jejich smyslem; způsoby zažehnávání konfliktů však mohou být různé – a podle nich pak lze odlišovat demokratickou politiku od jiných druhů politik: demokracie se točí na pravidlech, na boji o pravidla; demokratické násilí (tj. v demokracii „přípustné“ násilí) je tedy „násilí pravidel“ - a to je něco odlišného od násilí autoritativního (kdy pravidla nejsou předmětem politického boje, ale určuje je nějaký diktátor), neřkuli totalitárního (kde je „povoleno“ i odsouzení k smrti či „totální“ vyloučení ze společnosti: nucené práce, vynucený exil); ani rozsudek smrti však ještě není totéž co „zabití“ jako ve válečném stavu – ten totiž charakterizuje absence pravidel: válka totiž, pokud není zažehnána, směřuje k válce totální; podobně jako diplomacie tím, že zažehnává válku, umožňuje politiku, tak i politika tím, že zažehnává konflikty, umožňuje vznik občanské společnosti a tedy i veřejného prostoru

3. demokratická politika je tedy způsob řešení společenských konfliktů podle pravidel, o které se bojuje právě v politickém boji; základní funkcí politiky v moderní funkčně diferencované společnosti je tedy zažehnávání (řešení) konfliktů: konflikty a boje jsou přeneseny z veřejného prostoru do politické arény, která se tímto ustavuje a vyděluje z veřejného prostoru, který se díky tomu stává místem, kde „panuje“ mír (který je ale zajištěný „násilím pravidel“)

4. demokratická politika je věc veřejná – je věcí celé společnosti a může se jí účastnit každý člověk –, a proto musí být založena na veřejně přístupném a srozumitelně vyjádřeném uspořádání sociálního prostoru – tedy na ústavě státu

5. základem ústavy je, kromě popisu strukturace sociálního prostoru a popisu uspořádání státu, který tuto strukturaci zajišťuje, i projekt emancipace člověka, ztělesněný v listině základních práv a svobod, což implikuje, že účelem demokratického státu je i úsilí o uskutečnění tohoto projektu

6. ústava je podrobněji artikulována dvojím způsobem: jednak ve formě obecně platných zákonů a vyhlášek, a dále ve formě sektorově, tematicky či územně vymezených programů, strategií a plánů; souhrnně budu těmto dvěma artikulacím říkat veřejné dokumenty, které vyjadřují a kódují společenskou vůli

7. demokratická politika je takovou formou vyjádření společenské vůle, jejímž základem je hlas každého člena společnosti, který může do věcí veřejných mluvit – hlas občana

8. politická svoboda znamená, že občané se mohou svobodně vyjadřovat, sdružovat a delegovat svůj hlas buď na své zástupce (hlas veřejnosti, vyjádřitelný např. formou petice, delegovaný na zástupce veřejnosti či vyjádřený v odpovědích na referendum), na organizace a sdružení (které mohou mluvit hlasem svých členů a/nebo sympatizantů) anebo na politiky, kteří se mohou sdružovat do politických stran a hnutí

9. hlasy občanů, ale také kauz, problémů a společensky významných témat zesilují a filtrují veřejná média: noviny, televize, rozhlas, webové portály; tato veřejná média jsou zodpovědná za kvalitu veřejného prostoru (právě proto, že mají moc vybírat, umocňovat a filtrovat hlasy, které se zde ozývají) a za artikulaci společensky významných témat (čili i za artikulaci společenské vůle): probíhá zde několikerý výběr (výběr hlasů, výběr témat, výběr forem sdělení, výběr použitých výrazů, vybírá se zkrátka to, co může být do veřejného prostoru vpuštěno)

10. základní funkcí politika je odpovědnost: odpovídá totiž na hlasy, které se ozývají ve veřejném prostoru – a to tak, že se vyjadřuje k veřejným dokumentům a k tématům ve veřejném prostoru; politik má odpovědnost za to, co z veřejného prostoru přenese na politickou scénu; politik tedy vtahuje kauzy, témata či problémy z veřejného prostoru do prostoru politického a jako jeho „aktér“ má zodpovědnost za podobu tohoto prostoru, za jeho vymezení a za pravidla fungování tohoto prostoru

11. je třeba si uvědomit, že politický prostor se řídí jinou logikou nežli prostor veřejný: je to logika boje, binární logika vítězství a porážky (byť i jen dočasné), anebo spíše dominance a marginalizace, což je něco dosti odlišného od logiky plurality, která je určující charakteristikou prostoru veřejného; i tak je třeba politický prostor považovat za dílčí součást prostoru veřejného: je to jakési hřiště, kde probíhá boj podle pravidel, o něž se bojuje právě na tomto hřišti; bojuje se zde ale i o vymezení tohoto hřiště; důvod existence tohoto hřiště je přitom funkční (protože moderní společnost je funkčně diferencovaná): není totiž účelné, aby se boj rozšířil na celý veřejný prostor (i když i k tomu občas dochází) – neustálý boj totiž vyčerpává všechny zúčastněné

12. druhou funkcí politika je výkon jeho mandátu: i ten spočívá v několikerém výběru – vybírá totiž, které hlasy vyslyší a jakým způsobem jejich poselství uchopí: zda se pustí do realizace konkrétních politik, zákonů, strategií či plánů (což je druhý výběr: vybírá si totiž, čemu se bude ve své práci věnovat, zač bude bojovat, kde a jak bude působit na státní aparát), anebo zda své schopnosti napne ke změně, vytvoření či zrušení některých veřejných dokumentů (třetí výběr);

13. výkon mandátu souvisí s politickou zdatností, tj. s tím, jak dobře umí politik v politickém prostoru bojovat (získání dominance, ustát úsilí o vytlačení z politického prostoru); výkon mandátu ale úzce souvisí i s odpovědností politika: jakmile totiž politik přestane odpovídat hlasům ve veřejném prostoru, anebo tomu, co je obsaženo ve veřejných dokumentech, ztrácí svůj mandát; i přesto však může být zdatný politik v politickém prostoru schopen zůstat a nadále jeho podobu ovlivňovat: ovšem pouze za cenu změny charakteru politiky, která tímto přestává být demokratická

14. stát je aparát, sloužící k realizaci společenské vůle, a sestává z různých funkčních orgánů (oborově rozdělených ministerstev, tematicky či územně rozdělených orgánů státu) a vzájemně se vyvažujících mocí (moc zákonodárná, moc výkonná, moc soudní, moc kontrolní a moc zkušební), funkci těchto orgánů zajišťují státní služebníci (viz zákon o státní službě); ti jsou ve své službě povinni brát v potaz, kromě vlastního svědomí, pouze veřejné dokumenty (protože právní stát)

15. máme zde tedy hierarchický vztah společnosti k sobě samé: hlasy občanů se artikulují ve veřejném prostoru, vybírají politiky i témata, kterými se mají zabývat; politici z těchto hlasů vybírají ty, které vyslyší a z moci svého mandátu vtáhnou do prostoru politického, kde je sveden boj o to, jak tyto hlasy zapůsobí buď na státní aparát, nebo na veřejné dokumenty, anebo přímo na veřejnost jako takovou (čili politici též nastolují témata ve veřejném prostoru); státní aparát je pak v přímém kontaktu s občany, ale i s dalšími entitami (spolky, organizacemi, dalšími státy) a veřejné dokumenty „uvádí v život“ (zajišťuje jejich působnost, realizaci, dodržování, vytváří a sleduje různé statistiky)

16. je třeba si uvědomit, že takto pojatá demokratická společnost konstituuje několik autonomních složenin, které fungují ve vzájemně vnějších vztazích: veřejný prostor (kde se artikuluje společenská vůle: zde je důležitá svoboda vyjadřování a dále efekty zesilování a filtrování různých hlasů), politický prostor (kde dochází k politickému boji, ale i k přetavení hlasů veřejnosti ve veřejné dokumenty a v úkoly pro státní aparát: zde je důležitá schopnost politika obstát v boji, ale i odpovědnost jakožto odpovídání na veřejně artikulované hlasy) a státní aparát (který funguje na byrokratickém principu a jeho základem je tedy výkonnost; pro jeho činnost je též důležitá moc kontrolní a zkušební)

17. určitou autonomii je třeba přiznat i působení ústavy a veřejných dokumentů (zákonů, politických programů, schválených strategií a různých úrovní územních plánů): tyto dokumenty totiž kódují celou řadu společenských i ekonomických aktivit, ve velké míře řídí činnost státního aparátu, představují formu institucionální paměti a mají určitý samopohyb, omezující možnosti jejich změny či zrušení

18. moderní demokratická politika je uměním relativního, uměním prosadit více či méně, uměním urychlování či zpomalování, uměním vyzdvihování spíše těch hlasů a témat nežli oněch; v jejím základu musí být uvědomění, že tím prvním, o co v této politice jde, je pokračování demokratické politiky, zažehnávání konfliktů, pokračování procesu vyjednávání, vyvažování a vybírání, pokračování v demokratické komunikaci, kde je třeba každý hlas brát vážně, protože nikdy nevíme, zda-li právě ten nebude jednou vybrán a umocněn, takže se stane hlasem rozhodujícím.

Jednotlivé teze by samozřejmě zasloužily řadu dalších vysvětlení a rozvedení. Odkazují totiž k mnoha komplexním pojmům, tématům a problémům. Je však známo, že veřejný, neřkuli politický, prostor má velice omezenou kapacitu složitých myšlenek. Nutí nás zkracovat a zjednodušovat. A proto do něj tyto teze vrhám tak jak jsou: stručné a neučesané. A otevřené k diskusi.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Jiří Karen - Opava

Politika? Čtvrtek, 3.Října 2013, 10:16:40

"Stát je aparát, sloužící k realizaci společenské vůle."

To je jeden pohled. Druhý říká, že stát je a vždycky byl represivním aparátem vlastnických elit (což se ukazuje třeba v zásazích proti squatterům, v násilném potlačování stávek všude po světě, v agresivních útocích na emancipační snahy zdola atd.).

Může represivní aparát vlastníků kapitálu (tedy moci) sloužit k realizaci společenské vůle? A co je to "společenská vůle"? Existuje něco takového ve společnosti brutálního třídního konfliktu? A máme ještě vůbec nějakou společnost? Nebo jenom shluk roztříštěných fragmentů?

Mohou nastíněné teze "demokracie" fungovat v systému, kde se rentiérskému procentu pomalu přestává vyplácet si kupovat práci těch, kteří nic jiného na prodej nemají?

Ten článek vnímám spíše utopisticky jako něco, co by mohlo být...

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 3.Října 2013, 16:51:38

"Je třeba si uvědomit, že politický prostor se řídí jinou logikou nežli prostor veřejný".
Já stejně pořád nechápu ten rozdíl mezi veřejným prostorem a politickým prostorem. Pokud jsem článek správně pochopila, pak politický prostor (kde se vede boj) je patrně pouhou podmnožinou veřejného prostoru. Takové pojetí by ale předpokládalo existenci jakéhosi "zbytkového" veřejného prostoru, který politický není. Takový prostor by musel být zaručen někým, kdo nemá vlastní politické zájmy, někdo, jehož jediným politickým zájmem je právě jen udržování demokracie (demokratického veřejného prostoru). Dejme tomu, že takoví lidé existují. Jsou však jimi právě novináři veřejných médií? Nebo snad lidé zaměstnaní ve státním aparátu? Nefandíme jim trošku?
"Není totiž účelné, aby se boj rozšířil na celý veřejný prostor (i když i k tomu občas dochází) – neustálý boj totiž vyčerpává všechny zúčastněné."
K tomu "vyčerpávání": My, co disponujeme pouze svou vlastní energií, jsme ve velké nevýhodě vůči těm, co jsou bohatí. Ona je totiž lidská energie na prodej - říká se jí pracovní síla. Kdo má peníze, může si najmout mnoho pracovních sil, aby vedly ten boj za něj. On sám rozhodně vyčerpán nebude. Člověk, který je v ekonomické výhodě, je tak vždycky zároveň i v politické výhodě a má blíže k prosazování vlastních politických zájmů. Třeba i v podobě zákonů.
Pokud vyjdeme z tohoto předpokladu, pak nutně dojdeme k závěru, že stát je tu vždycky proto, aby legalizoval způsob získávání bohatství (například soukromým podnikáním) a bránil ten způsob proti těm, kterým by se to případně mohlo nelíbit. Samozřejmě, pokud proti způsobu získávání bohatství ve společnosti není žádný velký odpor (v těch dobrých časech, kdy se na všechny aspoň něco dostane), pak může být klidně demokracie. Proč dělat něco po zlém, když to jde po dobrém? Pokud by ovšem odpor byl, pak může následovat i diktatura.
Tož tolik z hlediska, o kterém si myslím, že je marxistické.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

paní Hájková Středa, 8.Ledna 2014, 14:32:38

já přeci nemluvím o nějakém "zbytkovém" veřejném prostoru, ale o tom, že veřejný prostor je podstatný, že právě za něj bojujeme. Ale aby ten veřejný prostor fungoval, nesmí být prostoupen bojem - a proto je boj přenesen právě do prostoru politického (a ten opravdu považuji za podmnožinu prostoru veřejného - což ovšem platí pouze tehdy, je-li politika demokratická).

Jinak řečeno, v politickém prostoru se bojuje za prostor veřejný. A to si musí veškeré občanské iniciativy a sdružení uvědomit. Že existence veřejného prostoru, jehož jsou součástí, je podmíněna výsledkem politického boje. A že tedy nelze provádět "nepolitickou" politiku, kterýžto pojem chápu, v jeho mainstreamovém podání, jako snahu "bojovat bez boje" (tj. bez konfliktu). Což je samozřejmě nesmyls, ale také něco jiného, než "boj beze zbraní" (tj. boj bez pušek a mrtvých).

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 8.Ledna 2014, 16:41:18

A tím chcete, pane Holubče, říct co? Že politici se nadřou jako koně, abychom se my mohli vyžívat v občanských iniciativách? Že oni vedou boj v politickém prostoru, zatímco my se jen tak poflakujeme ve veřejném prostoru? Nejsou snad politici za svou práci placeni z daní občanů? Nebo kdo tady vlastně vede nějaký boj a za co?
Já těm vašim prostorům zkrátka nerozumím, v tom to asi bude.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Dík za článek i dosavadní diskusi! Středa, 8.Ledna 2014, 22:37:10

Pane Holubče, ten článek mi v říjnu unikl, a on je mi přitom velmi blízký způsobem, jak jde na věc.

Odpušťte profesionální deformaci, v tom Vašem článku vidím popis syntaxe demokratického systému, nevšímá si totiž konkrétních politických témat (kauz, svobod, zákonů), ale jde mu o metodu, či organizaci veřejného prostoru, který pak lze nazvat demokracií. Zvlášť mne na tom popise formy takové ryzí demokraticie zaujalo, že se vše musí odehrávat svobodným předáváním odůvodněných postojů, či argumentů. Nikoli informací, prosím! Ty se totiž dají prodávat a kupovat. Ale argumenty a zdůvodněné postoje, ty nikoli, nebo by aspoň neměly (korupce).

Paní Hájková, říkáte, že nerozumíte jak je to s tím veřejným a politickým prostorem, ale už to tam máte, v to, co jste napsala. Správně jste si všimla, že politický prostor je ta část veřejného prostoru vyhrazená prof. politikům, kteří by měli velmi intenzivně pracovat (boj) na prosazování veřejného zájmu, tj. těch myšlenek, argumentů a postojů, které jsou důležité pro nekonfliktní chod společnosti.

Hádám, že článek pana Holubce se do diskuse nevrátil náhodou, ale shledávám jeho objevení velmi žádoucí vzhledem k diskusi nad levicovými artikuly pana Poláčka.

Jaký je vlastně vztah mezi levicovou a demokratickou politikou? Neměla by se ta nová, hledaná levicová politika dělat hlavně demokraticky?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 8.Ledna 2014, 23:21:8

Já mám o sousloví „nepolitická politika“ trochu jinou představu.
„Nepolitická politika“ není podle mého názoru politika občanů, kteří nejsou profesionálními politiky. Je to spíš politika, která nevede k žádné změně, protože je neustálým opakováním téhož. Takovou nepolitickou politiku mohou tedy provádět i politici, zatímco občané někdy mohou jednat velmi politicky, když na to přijde.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

nepolitická politika Čtvrtek, 9.Ledna 2014, 09:48:31

S tímto souslovím přišel Masaryk v knize o Karlu Havlíčkovi, kdy Havlíčkovu občanskou, žurnalistickou politiku nazval nepolitickou z toho důvodu, že ji Havlíček neprováděl "standardním" politickým postupem, tedy prostřednictvím politické strany, jako poslanec či člen vlády. Bylo to oživeno v 60. letech a posléze v 70. a 80. letech v disentu především Hejdánkem a Havlem. V 90. letech se z toho stala karikatura, stal se z toho fackovací panák pro Václava Klause a další.

Jde ale o to, že vedle profesionální politiky, tedy volených politiků je tu také veřejný, občanský prostor, jinak také občanská společnost, která je pro existenci demokracie stejně důležitá jako politika instituční. Habermas mluví v této souvislosti o demokratických diskursech institučních (vláda, parlament, soudy) a veřejných diskursech neformálních (diskusní fóra, občanské iniciativy, protestní sociální hnutí, akademická fóra), která jsou klíčová pro tvorbu demokratického mínění a vůle, tedy stejně důležitá jako oficiální. To je také původní intence nepolitické politiky.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Čtvrtek, 9.Ledna 2014, 16:00:49

Paní Švandová, přesně tak, snažil jsem se, jak píšete o "popis syntaxe demokratického systému".

A článek jsem vskutku vrátil o diskuse tím, že když jsem na něj odkázal v diskusi pod těmi artikuly pana Poláčka, tak jsem rovnou odpověděl i na poznámku paní Hájkové.

Co tím chci říci paní Hájková, abych odpověděl i na vaši další poznámku, je to, že vztah mezi politickým a veřejným prostorem je strukturní a že je důsledkem funkční diferenciace. To není my (lidé) vs. oni (politici), to by byl totiž hierarchicky strukturovaný konflikt, bylo by to o nadřízených a podřízených. Demokracie však je (resp. má být) horizontální. Je to totiž konkrétním způsobem artikulovaná idea rovnosti.

Problémem dnešní "demokracie", kromě gumovosti tohoto označení, totiž podle mě je, že v ní byla idea rovnosti příliš oslabena (např. pod vlivem neoliberalismu, který aktivně prosazuje nerovnost), popř. že není dostatečně artikulována (proto se leckde mluví o požadavku demokracie ekonomické, základním příjmu, samosprávných družstech apod.).

Ještě k dotazu paní Švandové: já vidím vztah mezi levicovou a demokratickou politikou jako velice úzký. Proto jsem také v páté tezi psal o projektu emancipace. A zcela souhlasím, že ta nová, hledaná levicová politika by se demokraticky dělat měla. Jinak si totiž pod sebou podřezává větev hned na začátku.

Nechápu, kam pořád všichni ti revolucionáři spěchají? Všechno přeci má svůj čas a vyžaduje trpělivost k detailům. Je to práce. A nikdo ji za vás neudělá! Ono totiž demokratickou praxi si neosvojíte ze dne na den. A to i když máte nakrásně uzákoněnou demokratickou instituční formu. Demokracie je přeci především praxe: jak se zachovat při drobných konfliktech, ať už na ulici, v domácnosti, anebo třeba tady na internetu. Odtud to už to jen prostupuje různými organizacemi dál.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

nepolitická politika Čtvrtek, 9.Ledna 2014, 16:34:38

A ještě: s tím co píšete pane Šimso o nepolitické politice souhlasím. Výše jsem vskutku myslel tu karikaturu nepolitické politiky z 90. let. Co jsem se snažil vyjádřit bylo, že jakákoli politika znamená konflikt/boj - dle pojetí Carla Schmitta - a že skutečná nepolitická politika (jako ta Havlíčkova či disidentů, jak píšete) je takto konfliktní také. I když ji neprovádějí profesionální politici.

Zkrátka, politiku si, zvláště v demokracii, nemohou privatizovat pouze ony osoby s mandátem, kterým obvykle říkáme politici. Přesto je však potřebné (aby byly zajištěny předpoklady pro reprodukci demokracie), aby byly konflikty směřovány právě do onoho politického prostoru (záměrně neříkám pouze sněmovny, senátu, zastupitelstev apod.) a tam "zažehnány".

(jinak, tento článek jsem před pár dny malinko přepracoval a dále odůvodnil a opatřil literaturou - za účelem jeho publikace jinde, a pokud máte někdo zájem, rád ho pošlu mailem)

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Pane Holubče, pošlete mi ten Váš článek, budu ráda, Čtvrtek, 9.Ledna 2014, 20:21:40

prosím na email: b.svandova@email.cz

Mezitím vidím, se diskuse přenesla pod článek pan Poláčka o jeho levicových artikulech. Je velmi zajímavá, ale omlouvám se, sleduji ji jen koutkem oka, mám teď nutnou práci, nestíhám.