S cikány jsem žil, myslel jsem to dobře a už je ze mě taky rasista

Přístup společnosti k romské menšině i k jiným minoritám je podmíněn změnami systému vzdělávání.

Už zase mám pocit, že žiju v Keretově povídce. Tentokrát v té O řidiči autobusu, který se chtěl stát bohem a za žádnou cenu nechtěl otevírat opozdilcům, kteří se někde zdrželi.

Řidič z knížky neotvíral ne ze zlomyslnosti, ale činil tak z filozofických důvodů. Hlásal, že jakmile se nastoupením opozdilce zdrží autobus dejme tomu o půlminutu, ale ten, kterému autobus odjede, ztratí čtvrt hodiny svého života, je stále – vzhledem ke kolektivu – více žádoucí dveře neotevírat, protože tuto půlminutu ztratí každý cestující. A jakmile přijde na zastávku včas určitý počet lidí, třeba šedesát, ztratí všichni dohromady půl hodiny. A to už je moc.

Kolem mě je spoustu takových řidičů, těch, kteří volí mezi úsměvy a díky na jedné straně a blahem kolektivu na straně druhé.

Když jsem předminulý rok přednášela o migraci na druhém stupni základních škol v různých regionech, překvapilo mě, jak mnoho dětí odpovídalo, že důvodem migrace jsou dluhy, ačkoliv je videozáznam výpovědí uprchlíků, studentů a pracovních přistěhovalců naváděl k tomu, aby byli schopni rozdělit příčiny dobrovolného a nedobrovolného odchodu ze své země.

Dluhy a exekutoři se v malých hlavičkách plížili od Bruntálu přes Troubky a Uherský Brod až do Brna. Místo o cizincích, kteří přicházejí do České republiky, se řeč stáčela na Romy. Proč oni mají a my ne, proč oni můžou, když my nemůžeme, proč oni mají, když my nemáme. Dalo mi spoustu práce vysvětlit, že jsem nepřišla mluvit o Romech a další otázky jsem intuitivně odpálkovávala a vysvětlovala, až jsem poprosila Sašu Uhlovou o návod.

Za článek Manuál k rozhovoru s rasistou jí děkuju. Věděla jsem, že jde o časovanou bombu, která prostě jednoho dne bouchne. Hlavní Sašina rada nakonec byla taková, že v individuálních případech bychom měli bedlivě naslouchat tomu, kdo na „cikány“ nadává a snažit se pochopit, co ho k tomu vede, tedy vcítit se.

Vcítit se znamená, že se vžíváme. Je to poměrně složitý proces, kdy musíme být připraveni vžít se do svého protějšku, vnímat sám sebe, svou identitu, mít k druhému úctu a mít emoční inteligenci. Schopnost dokázat, abychom situaci viděli pod zorným úhlem druhého člověka, a ne pouze pod svým vlastním, se začíná tvořit už v dětství.

Pokud dítě na základní škole nemá na obědy nebo na svačinu a je svědkem toho, jak exekutoři lepí na nábytek jehu rodičů samolepku „exekučně zabaveno“ zažívá většinou nenapravitelné škody. Mladší školní děti vztahují všechno na sebe. Celou svou pozornost spotřebují na výjimečný stav a ten stav je válka. Dokážou jim situaci jejich rodiče srozumitelně vysvětlit? Pokud ne rodiče, dokážou jim situaci vysvětlit jejich učitelé? A pokud ani oni ne, na koho dalšího se mohou obracet?

Všude číhá spousta pastí. Každý dneska umí komunikovat s virtuálnem a rychlý technický pokrok vykazuje každého, kdo se izoluje, do zóny, kde se nejisté já rozmělňuje. Někteří se ze zrady nevzpamatují a chrání se před city druhých lidí, vyhledávají vazby na počítače, televize. I šachy se dnes dají hrát na počítači, kdykoliv lze poslat email, spojit se s někým na facebooku a kdykoliv zase své přátele vypnout. Typická globální krize vlastní identity. Člověk si hraje na Boha a bližní mizí.

Když jsem nedávno na demonstraci v Brně viděla obličeje náctiletých nejistých neonacistů, kteří těkali očima, říkala jsem si, kdy a v čem se asi stala chyba, co se jim asi stalo. V něčem byli stejní, jako ten řidič v Keretově povídce, přesně věděli, co je pro blaho naší země nejlepší.

Psychologie většinou přičítá rodinným důvodům vliv na lidské úzkosti, jsem přesvědčena, že hlavní moc mají i společenské vlivy. Země, společnost a politika, ve kterých člověk žije, přispívají stejným dílem k individuálnímu duševnímu rozpoložení a v tomto světle je zapotřebí s nimi počítat stejně jako se subjektivním okolím člověka.

Nejsem politolog a politice nerozumím, ale když důchodci nemají na topení a rodiče dětem nemůžou zaplatit obědy, v čase, kdy zkrátka všechno vázne a vzmáhá se nedůvěra, lidé se zavírají doma, anebo naopak hledají obětního beránka a hrubnou.

Něco se prostě musí stát. Přeju si, aby brzo nastala situace stejně jako například v roce 1968 nebo 1989, kdy se lidé snažili spontánně vmyslet do druhých, kdy vcítění bylo možné zažít i na veřejnosti a bylo demonstrováno směrem ven.

Učit se spolupráci, empatii, úctě lze, myslím, i ve škole. Jen by školy měly víc zorganizovat svoje vyučování tak, aby kurikulum skutečně odpovídalo potřebám žáků, to znamená zabývat se otázkami a problémy přímo spojenými s jejich životem, a to na všech úrovních, od osobních až po globální. Vyučování by mělo obsahovat problematiku politického a ekonomického rozvoje, životního prostředí, rovnosti ras a pohlaví, řešení konfliktů, práv a odpovědnosti a témata vykládat ve vzájemných souvislostech.

V Kanadě tento model realizoval Mezinárodní institut globální výchovy a Ontarijský ústav pedagogických studií už v devadesátých letech minulého století ve spolupráci s učiteli na základních školách.

Jednou z ústředních otázek výchovy k občanství, kterou se učitelé zabývali, bylo řešení problémů spojených s konflikty různých loajalit a u žáků rozvíjeli schopnost aktivně se zapojovat do dění ve společnosti tím, že jim umožňovali poznávat a hodnotit z hlediska jejich efektivity, etiky a možných důsledků spektrum nástrojů a strategií, které existují pro ovlivňování změn ve společnosti.

V jednom ze cvičení se například setkali studenti s aktivitami zahrnujícími přímé akce jako poškozování majetku, akcemi s různou intenzitou rizika a účinnosti a následně diskutovali nad jejich efektivitou, z jakých důvodů by vyloučili některé formy protestu a odporu, do jaké míry souvisí protest s intenzitou porušování práv, nebo i o tom, zda je ospravedlnitelná přímá akce ohrožující osoby.

Přestože u nás školy dnes už uplatňují různé projektové vyučování, ukazuje se, že pořád převládá důraz na oddělené chápání předmětů, analýzu a sekvenční myšlení. Tento přístup špatně připravuje na realitu, v níž se nevyskytují ostře oddělená fakta, a neučí, že každý pohled je jen jedním z mnoha možných.

Kdyby se například žáci učili pracovat s mediální produkcí, naučili by se rozpoznávat manipulaci, záměr textu a nepřejímali zprávy jako hotovou věc, dokázali by aktivně vyhodnocovat informace a zaujmout k nim kritický postoj. Potom by například vystoupení pana Siostrzonka v České televizi nebylo tak nebezpečné.

Nereprodukovali by a ani by nestvrzovali stereotypy a předsudky ve společnosti, etnické skupiny by nebrali jako něco zvláštního, vyloučeného, stojícího mimo řád společnosti, něco, co do společnosti v principu nepatří a vrcholem pokusu o poznání odlišnosti by nebyl výrok: „S cikány jsem žil, zkusil jsem si to a už je ze mě taky rasista.“

Zkrátka a jednoduše. Děti by se měly ve škole naučit kráčet po dvou cestách. Ta vnější by je měla vést k objevování světa, ve kterém žijí, a připravit je na to, aby si uvědomili, co udělat, aby se pravděpodobná budoucnost co nejvíce přiblížila preferované budoucnosti, ta vnitřní by je vedla k chápání sebe sama a svých možností.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Filip Šimeček - Brno

diskuse Pondělí, 16.Září 2013, 17:46:17

Podle mě je třeba diskutovat s rasistou takto:

Pokud tvrdí, že "oni mají a mohou a my nemáme a nemůžeme", vyžádejme po něm alespoň jeden jediný konkrétní důkaz, kdy tomu tak bylo. Pokud odfiltrujeme všechny hoaxy a urban legends a přesto je nám doložen případ, že se tak skutečně stalo, připusťme, že jde o pochybení, k němuž je třeba zaujmout kritický postoj.

Fotka_web_jpg

Petr Chaluš - konzultant ve vzdělávání

školní vzdělávací programy a projekty Pondělí, 16.Září 2013, 20:12:38

Pracoval jsem v projektu MKC s názvem 'Cože já a rasista?' určeném pro školy už lřed mnoha lety. Podobných projektů nezskovek proběhly na školách spousty. Ve výuce všech škol je výchova k toleranci, je tam i mediální výchova. Co nefunguje? Souhlasím, že nefunguje připrava na skutečný život, chybí důraz na kompetence dětí, protože prioritou politiky ve školství tolerovanou většinou tzv odborníků a dezinformovaných rodičů je podání výkonu v češtině, matematice, cizím jazyce apod. Prosím tedy autorku článku i čtenáře o podporumenšiny učitelů, odborníků a rodičů, kteří dlohodobě usilují o školu přilravujíci pro život, učící v souvislostech, rozvíjejíci zejména osobnostní a sociální dovednosti, využívající činnostní učení, kooperativní učení, otevřené učení, projektové učení, globální vyučování, inkluzivní školu, individualizované učení, školní parlementy, zapojení rodiců a komunity do výuky a další a další osvědčené metody, které opravdu pohromadě mohou zastavit rostoucí rasismus u detí. A další neoddělitelná akce by mohlo být zapojení rodiny dítěte do akce podporující toleranci a vůbec zájem o soužití mezi izolovanými rodinami.

Michael Kolařík - Student, Ostrava

Pane Chaluši, Pondělí, 16.Září 2013, 23:18:0

na "Cože já a rasista?" si pamatuji i po těch letech, takže se minimálně v mém případě jednalo o úspěch. I když nevím, jestli zrovna já jsem to potřeboval.