Dogmatická svoboda Miroslava Kalouska

Miroslav Kalousek se pasuje do role obránce univerzálně pojaté svobody. Ve skutečnosti však jeho pojetí svobody je jen jedním z mnoha. Jde o hájení rigidity určitých politických dogmat, kdy svoboda je pouhým pozlátkem.

Čím více se blíží předčasné volby, tím více se opět argumentuje pojmy, které jsou vykládány jako univerzální normy, jejichž nehájení je chápáno jak forma deviace, která žene společnost a její nezpochybnitelné univerzální hodnoty do pekel.

A co na tom, že takové pojmy jsou často jen pouhými ideálními typy v rukou demagogů, pod kterými si v podstatě každý může představit něco jiného, a to víc pokud je svázán určitými stranickými či ideologickými dogmaty. Jedním z takových pojmů je bezpochyby svoboda, kterou se v poslední době rád ohání Miroslav Kalousek, naposledy v rozhovoru v úterních Hospodářských novinách.

Pokud se velmi stručně podíváme do historie politické filosofie, kde pojem svoboda hraje důležitou roli, tak vidíme, že se jedná o jakýsi obal, který drží pohromadě různé filosofické poznatky o realitě či ideu reality, kterou tento pojem ztělesňuje či spíše ztělesňovat má.

Můžeme tak svobodu chápat například z perspektivy Platóna, kdy se jedná o pouhý prostředek vedoucí k vládě demagogů, která vede až k tyranii. Svoboda tedy není ničím jiným, než cestou k tomuto zřízení. Hobbes nám zase ukazuje tu pravou svobodu, která je však možná jedině, když bude uplatňována v obecném dobru a je tedy vlastně irelevantní, jestli to bude v monarchii, aristokracii či demokracii.

Svobodou se samozřejmě zabývá i J. J. Rousseau, kdy on je typickým příkladem irelevantnosti pojmu svoboda, kdy v O původu nerovnosti mezi lidmi chápe svobodu jako „uspořádání“ v přirozeném stavu, kdy nastává její konec příchodem společenské smlouvy, aby výklad svobody přeformuloval zas do jiného rozměru v O společenské smlouvě. Svoboda je samozřejmě obsažená i v textech Kanta, kde taky dostává svůj specifický obraz a to ruku v ruce s jiným pojmem a to ctností.

Výklady svobody nejsou spojeny jen s velkými jmény filosofie, ale právě i s ideologickými směry. Můžeme se tak setkávat s tím, že svoboda je ochrana vlastnických práv před zásahy státu, až po výklad, že svoboda je vymanění se z okovů, kterými dělnickou třídu spoutává buržoazie.

Z těchto všech možných výkladu svobody se nám tak ukazuje, že jde o určité vymezování se svobod navzájem, kdy to, co je pro jednoho svobodou, je pro jiného zas nesvobodou. Jako například, kdy právě Platón svobodu vnímá jako cestu k něčemu, co je u jiných vykladačů zase jasným opakem svobody.

A právě takovéto neurčité pojmy, které jsou určité jenom v zasazení do konkrétního filosofického či ideologického rámce, se svým přenesením na univerzální hodnotu stávají nejúdernějším ideologickým instrumentem.

A právě Miroslav Kalousek v rozhovoru pro Hospodářské noviny: Vláda ČSSD bude Zemanovou onucí z 20. 8. 2013 jasně ukazuje právě tuto formu manipulování s pojmem svobody. Pojem se tak stává pouhou ideologickou zbraní, která se však tváří jako nezpochybnitelný univerzální a morální fakt, a to ač je ve skutečnosti pouze jedním z mnoha výkladů tohoto pojmu.

Kalousek začíná s pojmem svobody tak, že „v těchto volbách nepůjde pouze o levicové, nebo pravicové směřování, ale o samotný systém parlamentní demokracie, o svobodu samu“. Svoboda je tak představována jako jasný a nezpochybnitelný fakt, kdy parlamentní demokracie = svoboda.

Tady už nejde o dělení na levicové či pravicové, ale o prostý výklad svobody prvkem, se kterým je esenciálně spjatá, tedy s parlamentní demokracií. Kalousek zde tak poměrně posiluje svůj univerzalistický výklad, kdy panuje docela značný konsenzus na politickém spektru o spojení demokracie a parlamentarismu, což posiluje i výklad jako rovnítka svobody. Může se tak začít pasovat do role mesiáše, který má zachránit svobodu v této zemi na poměrně silných kořenech vnímání pojmu svobody u širokého spektra obyvatel.

Tato, takto prezentovaná pozice však končí tehdy, kdy Kalousek začíná konkrétně útočit na jiný výklad demokracie, svobody a podobně, tedy ten, který z jeho perspektivy začíná vytvářet Zeman či značná část levice obecně. Zde tak vlastně dochází k tomu, že jeho univerzální spojení parlamentní demokracie a svobody není tak univerzální, jak se má tvářit.

Svoboda je totiž tedy nakonec spojena pouze s ideálním pojímáním Kalouskovi demokracie a jiné perspektivy se stávají automaticky nesvobodnými, nedemokratickými a deviantními. Nic proti. Kalousek má právo si toto myslet a tyto myšlenky hájit, avšak je poměrně zavádějící je prezentovat jako univerzální, ač jsou v důsledku jen jedním z mnoha výkladů svobody.

A to nám vlastně i Kalousek v rozhovoru implicitně přiznává, ačkoli se stále snaží tvářit jako obhájce těch jediných a pravých svobod. V jedné části rozhovoru se totiž nechává slyšet, že: „Myslím, že tento termín (svoboda) je velice konkrétní“ tedy z celkového obrazu, jak se ho snaží představit Kalousek, se jedná o prosté univerzální hodnoty člověka, který se, jak v rozhovoru podotýká, pasuje do role jednoho z bojovníků „za zachování principu polistopadového vývoje“.

Zde se vlastně Kalousek přiznává k tomu, že něco jako univerzální svoboda neexistuje, ač tvrdí opak. Jde jenom o hájení rigidity určitých politických dogmat, která po toto období Kalousek razil, a i zde je svoboda pouhým pozlátkem, které má jenom zaobalit jeho konkrétní výklad demokracie, pro jejíž realizaci se touto cestou snaží získat hlasy. Stejně tak jako podobné pozlátko používá sociální demokracie, KSČM, DSSS či právě Miloš Zeman, vůči němuž se Miroslav Kalousek pasuje do role Mesiáše.