Kdo maká a kdo ne?

Andrej Babiš podobně jako Tomio Okamura či Miloš Zeman staví svoji politiku na tom, že rozlišuje mezi těmi, kdo pracují a těmi, co žijí na něčí úkor. Pokud je pro ně práce hodnotou, jsou ochotni dělat něco pro ty, kteří pracují za minimální mzdu?

Politické hnutí ANO 2011 má nové webové stránky, nové billboardy a také nový slogan: „Nejsme politici. Makáme“. Andrej Babiš už dříve deklaroval, že od patnácti let tvrdě pracuje a že nese odpovědnost za to, co bude s bezmála třiceti tisíci lidmi, které jeho firmy zaměstnávají, poté co otěže vládnutí přeberou „mluvící hlavy“, jež nikdy nepracovaly. Měl tím na mysli politiky ČSSD a KSČM.

Babišovo hnutí se i v předvolební kampani, zdá se, bude vymezovat vůči současným politikům jako někomu, kdo nepracuje a žije na úkor daňových poplatníků. Sami představitelé ANO 2011 se stylizují do úspěšných pracantů, kteří se „udělali“ jinde, vytvářeli hodnoty, leccos dokázali a nyní se hlásí do služby, aby dali do pořádku stát, jehož fungování se zadrhává.

Podobná posedlost prací, která je kritériem toho, zda je člověk parazit nebo slušný občan, není vlastní jen Andreji Babišovi. Snad nejvýrazněji s ní operuje Tomio Okamura. V nedávném rozhovoru pro Parlamentní listy mluvil o výchově dospělých: „Musíme zavést, aby i v tom kriminále museli vězni povinně pracovat - ne že ne. A neplatí výmluva, že není práce. Četli jste knihu Pahorek od Raye Rigbyho? Pokud ano, pak víte, že práce je vždy, i kdyby měli vězni osm hodin převážet balvany ze strany na stranu. Ale jejich život musí dostat řád a oni musí pochopit, že nic není zadarmo a také že za každý zločin budou tvrdě pykat.“ 


Takové výroky nejsou u Tomia Okamury nic nového: „Dvacetiletý fracek nemá na pracáku co dělat. Ať už má vysokou nebo základku, může vždycky míchat maltu v létě na stavbě, nebo sázet stromky třeba v lese, kdekoli, kde je stále dost a dost práce. Musí se naučit vzít i špatně placenou dřinu. Když tu je práce pro Ukrajince, najde se ji bezesporu dost i pro Čechy, Moraváky i Romy.“

Něco na ten způsob jenom v mírnější verzi tvrdí i Miloš Zeman. Lékem na sociální vyloučení je podle něho to, že každému, kdo má zájem pracovat, budou nabídnuty veřejně prospěšné práce, respektive veřejná služba. V tom spatřuje i řešení problematiky homofobie a rasismu: „Nedomnívám se, že v boji s homofobií a rasismem dosáhneme úspěchu vznikem jakýchkoliv vládních agentur, ale pouze již zmíněným vytvořením pracovních příležitostí pro dosud vyloučené tak, aby ti, kdo dnes nepracují a dopouštějí se kriminálních činů, dostali šanci se společensky uplatnit. Pokud této šance nevyužijí, nevidím důvod, proč by neměli skončit ve vězení.“

Veškerá opatření a v konečném důsledku i represe je tak zaměřena proti sociálně vyloučeným. Když si uvědomíme, že většina sociálně vyloučených jsou Romové, kteří jsou naopak nejčastějšími oběťmi rasismu, jsou to najednou právě oni, oběti rasismu, proti kterým je represivní přístup zacílen.

Naše společnost je posedlá prací. Tomio Okamura to dovádí do důsledku. Nejde mu už o to pracovat, abychom vytvářeli hodnoty, které jsou důležité pro společnost, ale pracovat pro práci samu – respektive pro to, aby život lidí dostal řád a každý pochopil, že nic není zadarmo. A to i za cenu toho, že by to měla být činnost naprosto nesmyslná.

Vypadá to, že ve věku mechanizace práce, moderních technologií a vynálezů, které lidé vymýšleli za cílem usnadnit si každodenní dřinu, docházíme k poznání, že i v této době je potřeba přenášet kameny ze strany na stranu, aby se společnost nerozložila.

Práce dává lidem životní smysl, identitu a sociální vazby – rozhodně nemá zaniknout, ale není možné, aby to byla práce mechanická, která buď nemá žádný užitek, nebo taková, kterou v dnešní době už mohou vykonávat stroje.

Pro Tomio Okamuru i Miloše Zemana je společné to, že k práci přistupují represivně. Pracovat se zkrátka musí. Je třeba dát lidem řád a disciplínu. Bez práce nejsou koláče. Kdo nevezme, co je, má smůlu.

Nejde to ale i jinak? Proč něco takového jako špatně placená dřina musí existovat? Když si Tomio Okamura tak moc cení práce, proč neusiluje o to, aby jakákoli dřina byla dobře ohodnocená? Raději říká, berte, co je, byť by to bylo sebehorší, je to lepší než nic. Můžeme si to přiblížit i takto: člověk, který bude dělat dobrovolnickou práci v různých neziskových organizacích, může pracovat klidně standardních osm hodin denně, ale mzdu nedostane, protože dané organizace nemají dostatek prostředků na vznik nových pracovních míst.

V očích Tomia Okamury ale bude takový člověk parazit, protože žije částečně na úkor státu a zčásti využívá své rodiče. To, že vedle toho pracuje, nehraje roli. Přestože to může být práce o dost smysluplnější než přenášení kamenů ze strany na stranu. Proč se Tomio Okamura nesnaží vytvářet nová pracovní místa zde?

Asi se mu to příliš nehodí do jeho politické strategie. Lepší je vystupovat rázně. Zkrátka na lidi musí být přísnost. Okamura cílí na voliče, kteří namáhavě a často za málo peněz pracují. Tito lidé potřebují slyšet, že s těmi, kdo nepracují tak tvrdě jako oni se nikdo příliš párat nebude. Chtějí vidět, že se zkrátka mají lépe než někdo, kdo takovou dřinu nepodstupuje.

Z jejich strany je to přirozené, ale kdyby to s nimi Tomio Okamura myslel dobře, tak na místo represivního přístupu proti těm, kteří práci nemají, se bude zabývat třeba problémem pracující chudoby. Proč lidé, kteří vykonávají plnohodnotnou práci, mají být odkázáni na příjem na úrovni minimální mzdy? Když je pro něho práce takovou hodnotou, pak by přece měla být i patřičně oceněna?

Heslo „Nejsme politici. Makáme“ je pouze mírnější verzí téhož. Stačí si pouze domyslet, co všechno se jím asi tak chce říct, a jak by se podle potřeby dalo měnit. Na místo politiků stačí dosadit někoho jiného. Nechci se nijak výrazně zastávat současné politické garnitury, ale jakékoli vytváření protipólů, kdy na jedné straně je někdo, kdo se fláká, a na druhé jsou dříči, je nebezpečná a opět zavání represí. Pamatuji si, že řada lidí volila Miloše Zemana prezidentem, protože se jim líbilo, jak deklaroval, že politiky nenechá vydechnout a v práci je bude popohánět.

Téma práce je podle mne určující pro následující desetiletí. Bude dost důležité, zda převládne represivní přístup, nebo naopak snaha patřičně oceňovat práci, kterou lidé vykonávají a umožnit, aby lidé v jejím výběru měli volnost. Vtírá se otázka, kdo pak bude dělat práci, která je nepříjemná a monotónní. Pokud ji ale dnes lidé vykonávají za minimální mzdu, přestanou ji snad dělat, když bude oceněna lépe?

Je zřejmé, že každý nemůže být manažer nebo právník, ale je jediným způsobem, jak někoho motivovat například k řemeslu represe? Není to spíše otázka hodnot a toho, čeho si společnost váží?