Argentinec, který dobyl Brazílii

Stálý spolupracovník DR zakončuje svůj miniseriál o papežově návštěvě Brazílie pohledem zasazeným do jihoamerického kontextu. Kromě jiného tak i doplňuje nedávný obecnější text Adama Borziče.

Je to paradoxní. Argentinci a Brazilci se nikdy neměli příliš v oblibě; není to ostatně tak dávno, co jejich mateřské země soupeřily o dominanci v Jižní Americe. Vzájemné stereotypy přetrvávají i dnes, kdy je jasné, že převahu získal portugalsky mluvící gigant a rivalita se řeší ve fotbale. Ostatně role se otočily; jsou to bohatnoucí Brazilci, kteří milují pravidelné návštěvy ošumělé metropole Buenos Aires, a Argentinci, kteří přijíždějí do Brazílie za prací.

Přesto je to Argentinec, jenž v posledních dnech doslova ovládl Brazílii. Na všech frontách. A s ním i aktuálně ne-moc-populární, artritická katolická církev.

„Františkův efekt“ fungoval jednoduše. Papež dal prostě najevo, jak moc se liší od svých předchůdců. Nebylo třeba velkolepých gest; úplně stačilo, když se usmíval na demonstranty i příznivce, když hovořil s vězni nebo si nasazoval tradiční indiánskou pokrývku hlavy. Jeho vystupování bylo civilní, s důrazem na prostotu a co nejmenší honosnost. Pryč jsou časy sametových střevíců a rudých čepic, pro které měl takovou slabost „ten Němec“ Benedikt.

Zároveň se ale papež nevyhnul citlivým otázkám, o kterých doposud katolická církev nejraději mlčela. Byl to on sám, ne novináři, kdo zmínil jako první odpovědnost za pedofilní skandály. Byl to on, kdo poukázal na sociální problémy i problémy samotné církve, když zkritizoval kněze a biskupy, že se uzavírají do kostelů a ztrácejí kontakt s lidmi. Vstoupil proti korupci a podpořil demonstrující studenty, ve favele odsoudil tvrdé pacifikace prováděné policií. Poslední den promluvil vstřícně dokonce i o homosexuálech.

Míra energie, se kterou šestasedmdesátiletý muž otevírá bolestivá témata, fascinuje média. Brazilské deníky i televizní kanály dělaly z každého nového výroku hlavní zprávu; papež ovládl Facebook i Twitter a dostal se na první stránky předních novin v Británii, Portugalsku či v USA, o latinskoamerických zemích nemluvě. Protesty byly sporadické, s několika stovkami účastníků, nejčastěji zaměřené ne proti papeži, ale proti guvernérovi státu Rio de Janeiro či policejnímu násilí. A k tomu se papež také vyjádřil. Jen nevelký prostor byl věnován demonstrativnímu polibku homosexuálních párů při Františkově příjezdu, o málo větší pak brazilskému SlutWalku proti násilí na ženách, hlavně kvůli excesu několika účastnic.

Že změna tváře církve není jen marketingový tah, dosvědčují argentinští novináři, kteří Františka sledovali ještě v době, kdy byl kardinálem Bergogliem v Buenos Aires. „Říká se, že tenhle papež jedná překvapivě. Ale pro toho, kdo se zabýval náboženskou scénou v Argentině, to není žádné překvapení. Vždycky byl takový, prostý a upřímný. Konzistentní v tom, co říká a co dělá.“ To je názor Sergia Rubina, redaktora argentinského deníku El Clarín. „Není to marketing. Je to stejný Bergoglio jako vždycky,“ píše Rubino doslova.

Byl to zkrátka týden, který představil katolickou církev veřejnosti v úplně jiném světle, než bylo dosud zvykem. Nový papež získal přesně ten kapitál, jenž potřeboval pro širokou reformu, na kterou jeho instituce – a především Vatikán – čeká od posledního koncilu. „Františkův efekt“ totiž sám o sobě nebude fungovat věčně.

Přežije hlava katolické církve nastavené zběsilé tempo a udrží si přízeň davů? Ať už to bude jakkoli, svoji první bitvu v Brazílii zvládl papež bezchybně. A dokázal, že přestože je Bůh bezpochyby Brazilec, papežem může být dokonce i kardinál z Argentiny.