Zbytečná profesorská rošáda

Zbytečným útokem proti Martinu Putnovi si Zeman pouze testoval, kam ho veřejnost a ostatní ústavní aktéři při neformálním rozšiřování pravomocí pustí. Přitom v zemi se nabízí dostatek levicových témat, na nichž by se prezident mohl profilovat.

Kolik jen je v této zemi témat, na nichž by si mohl levicový prezident smlsnout! Přibližováním se stále většího množství občanů hranici chudoby počínaje a korupční správou státu konče. Jenže on si musel za jeden ze svých terčů vybrat zrovna provokujícího intelektuála Martina C. Putnu. Proč probůh? Snad ne proto, že Miloš Zeman správně identifikuje spodní proudy naší společenské řeky a ví, že pro spoustu lidí je ten Putna „nějakej divnej“?

Byla by z toho jen jedna z tuctových přestřelek, kdyby svůj odpor k Putnovi Zeman nespojil se jmenováním profesorů, které ze zákona náleží hlavě státu. Nejde přitom o pravomoc ústavní a kdo si danou normu přečte, pochopí, že prezident jen slavnostně, ceremoniálně završuje proces, který se jinak řídí přesnými pravidly a který má pod kontrolou odborná akademická obec, nikoli hradní pán, jímž se klidně může stát i truhlář (Gottwald), kameník (Zápotocký) nebo strojní zámečník (Novotný). Z politických pozic ovlivňovat svobodný akademický prostor zkrátka nejde.

Miloši Zemanovi ale patrně nešlo o kádrování budoucích profesorů. Jednak si chtěl vyřídit osobní účty s Putnou, který jej už také párkrát znectil, jednak dlouhodobě testuje, kam všude může expandovat při neformálním rozšiřování svých pravomocí. V budoucnu se může hodit vědět, kam ho zbytek ústavních aktérů pustí. Jak napsal 11.6. na Aktuálně.cz emeritní rektor Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška „o profesory nebo univerzity zde nepochybně nejde – prezident vcelku jistě míří nejméně na výběr příštího premiéra zcela podle svého gusta.“

Když už ale nastolil téma a otevřel konflikt, z čehož se například 12.6. raduje v Právu Václav Bělohradský, chvíli se u vztahů politiků a akademiků a u způsobu jmenování profesorů zdržme. Až na vysloveně servilní výjimky přijal vysokoškolský svět Zemanovu neochotu jmenovat Putnu profesorem s povytaženým obočím. A nebyl by to příležitostně jízlivý Petr Fiala (dnes ministr školství v pravicové vládě, ale dříve také rektor Masarykovy univerzity), kdyby v úterý v Karolinu nepopřál novým profesorům, aby byli „na veřejnosti viditelnými intelektuály“.

Společenská odpovědnost provokujících intelektuálů Putnova ražení se přitom doplňuje se Zemanovým postřehem, předneseným rovněž v Karolinu, podle něhož „hlavním úkolem vysokoškolských profesorů je získávat své nástupce a být prospěšný nejen sám sobě, ale především druhým.“ Dodejme, že například menšinám usilujícím o emancipaci nebo těm, kterým není lhostejný nárůst rasismu a xenofobie ve společnosti. Tím spíš ale zaráží, že oficiálním důvodem Zemanovy nevole k Putnovi byl střet tehdejšího docenta s ultrakatolickým extremistou Bátorou, jehož si na ministerstvo školství druhdy povolal Josef Dobeš (VV).

Nezvykle nesmlouvavý byl k Zemanovi a jeho prvotnímu bojovému zápalu 11.6. v České televizi rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl: „Mladí vědci dostali vzkaz: dávejte si pozor na své veřejná vystupování, radši nic moc neříkejte, a když už říkáte, tak to říkejte pokud možno bezzubým způsobem, protože byste na to mohli doplatit.“ Kdyby si to ale vzali k srdci, sotva by zde vznikaly „ostrůvky pozitivní deviace“, k nímž se tak rád Miloš Zeman hlásí.

Rektor Hampl se přesto mýlí. Jeho slova by platila, kdyby výběr a jmenování profesorů byl v rukou exekutivní moci. Znovu si zopakujme: není. Proto je i trochu nadbytečná debata o tom, jak by měli být profesoři jmenováni do budoucna. Ministrem - tedy zpravidla stranickým politikem? Nebo rektorem své domovské školy? Znamenalo by to, že pro příště budou profesorská posty svázány s konkrétními univerzitami? Anebo by měl profesory jmenovat předseda České konference rektorů?

Jenže – s prominutím – rupnout v bedně může prezidentovi stejně jako ministrovi nebo rektorovi. Ten poslední dokonce může mít s budoucím profesorem ze „své“ školy zdaleka nejvíc nevyřízených účtů. I když, na druhou stranu, rektor je kontrolovatelnější než přímo volený prezident.

Buď jak buď, ministr školství se s prezidentem dohodl, že se připraví změna zákona a jmenování bude v budoucnu podepisovat a předávat ministr. Jakkoli je pitoreskní, že značná část akademické obce starosvětsky trvá na jmenování profesorů prezidentem pouze proto, že hlava státu dodává titulu lesk, držme jí palce. Žádná změna totiž skutečně nutná není.

Východiskem ze zapeklité situace není prezidenta izolovat, ale trvat na tom, aby dodržoval zákony a neexperimentoval. Ostatně soudím, že příště už bude opatrnější jak Miloš Zeman, tak kterýkoli jeho nástupce. Poštvat si proti sobě vysokoškolské pedagogy i jejich studenty zavání sebevražednými sklony. Přitom jsou v České republice skutečně vážnější problémy, za něž stojí krvácet...