Až k hořkému konci

Dějiny německého divadla v Praze dokládají úzkoprsost českého vlastenectví a krátkozrakost našeho vztahu k menšinám. Dnešní česká politika v tom zdatně pokračuje.

Nakladatelství Academia vydalo na konci minulého roku knihu Jitky Ludvové Až k hořkému konci, pražské německé divadlo 1845 – 1945. Je to zajímavé čtení, které nám připomíná nejen zaběhnuté a nepřekročitelné modely a stereotypy v česko-německých vztazích obecně, ale poskytuje i nejednu paralelu k současnému chování společnosti i její reprezentace.

Připomíná se nám rychlý vzestup českého národního živlu v rakouské monarchii druhé poloviny 19. století i to, že německy mluvící kruhy tento vzestup a silnou vůli k emancipaci podcenily a přehlédly. Důležité je také uvědomit si, že profesionální divadlo bylo nejen výrazem národní kultury, ale také předmětem podnikání, že bylo významným zaměstnavatelem, že šlo o budovy, pozemky, koncese a předpisy.

Oficiálním zemským jevištěm bylo Stavovské divadlo, kde se hrálo německy a jehož herci účinkovali v českých představeních jen příležitostně a „z ochoty“. Tak tomu bylo až do otevření Prozatímního divadla. K rozdělení pražského divadelnictví podle jazyků došlo v roce 1862 a pro českou stranu to bylo jediné řešení s budoucností: bylo prostě už třeba vybudovat soubor, fundus, ale zejména věrné publikum, ochotné tolerovat nižší úroveň produkcí v zájmu budoucího rozvoje národní kultury. Nebylo to snadné a deset let se to nedařilo, česká scéna prodělávala, uměleckých sil se nedostávalo a stále znovu se vynořovala otázka, zda by nebylo racionální české i německé zemské divadlo zase spojit – ku většímu zdaru finančnímu i uměleckému.

V červnu roku 1880 zasedal zemský sněm v Praze, kde byly formulovány čtyři podmínky provozu Národního divadla, které stálo před dokončením. Pátý bod prosadil F.L.Rieger a týkal se ustanovení, že Stavovské divadlo bude určeno pro představení v německé řeči, jako je nové české divadlo určeno pro představení v řeči české. Situace německého divadla v Praze však nebyla nijak růžová, bylo zadluženo, budova Stavovského divadla zanedbána, navíc neumožňovala svou pozicí ve staroměstské zástavbě přístavby a technická vylepšení, zkrátka německé divadlo v Praze bylo v 80. letech 19. století v krizi. Po otevření Národního divadla po požáru roku 1883 se naopak ukázalo, že české umělecké i organizační síly jsou ve vrcholné formě.

Roku 1887 bylo otevřeno Nové pražské německé divadlo, jež však nebylo divadlem zemským (a tudíž subvencovaným), ale soukromým podnikem provozovaným zemským výborem a Německým divadelním spolkem.

Zajímavé čtení poskytují i pasáže knihy, které popisují sociální okolnosti divadelního podnikání: Vysvítá, že velký divadelní dům je zaměstnavatelem mnoha lidí, vůči nimž má vedení divadla své závazky a kteří naopak uplatňují své nároky. Divadla byla také považována za riziková pracoviště, takže zaměstnanci měli povinné úrazové pojištění. Podpůrný spolek technického personálu německého a českého divadla vyplácel penze (i vdovské a sirotčí) a pomáhal svým členům v nemoci a tíživé sociální situaci. Ostatně většina technického personálu v německých divadlech byli Češi. Němečtí divadelní ředitelé nebyli jen řediteli uměleckými, ale také podnikateli, často s vloženou vlastní investicí.

Když se v roce 1918 v prosinci vrátil do vlasti T.G.Masaryk, navštívil v Národním divadle představení Smetanovy Libuše s Emmou Destinovou. Hned druhý den, 23. prosince, však zašel do Stavovského divadla na Fidelia a pronesl při té příležitosti rozhodné ujištění, že německé umění se bude v celém státě těšit zasloužené ochraně.

Do parlamentních voleb v roce 1920 ovšem došlo k několika zásadním změnám, které se týkaly pražské české a německé univerzity, pražské konzervatoře (původně založené německými aristokraty) a koneckonců i té aristokracie, neboť byly zrušeny šlechtické tituly.

Byl ovšem také přijat zákon o oficiálním československém jazyce, který nařizoval jednat na úředních místech výhradně česky nebo slovensky. To byla citelná rána pro německé (maďarské teď nechme stranou) obyvatelstvo, zejména to chudší a méně vzdělané, které potřebovalo pro každé úřední jednání českého prostředníka. Také byly pevněji vyznačeny hranice a pro vstup do Československa bylo nutné mít z Rakouska vízum (někdy to komplikovalo pohostinské hry německých umělců v Praze a ti se s důvěrou obraceli s žádostí o intervenci k prezidentu Masarykovi, který jim vyhověl). Tím se ovšem české německé divadlo (a kultura vůbec) oddělily od široké evropské německojazyčné kultury a staly se reprezentací pouze českých Němců v hranicích nového státu.

Jazykový zákon byl nepředloženým aktem, jehož dosah si – jak píše například Johannes Urzidil, pražský německý spisovatel a novinář, poslanci ani neuvědomili. „V této osudové hodině chyběla Čechům vůdčí vnitropolitická osobnost. Nejvyšší představitelé národa pobývali v zahraničí a v Praze zůstali politikové malého formátu a krátkozrací šovinisté“.

Při četbě historie pražského německého divadla vystupují zřetelně do popředí problémy naší národní i státní identity, které dodnes nejsou překonány. Politikové malého formátu a krátkozrací šovinisté jakož i jejich vliv na veřejné mínění k nim patří. Nakonec bývá hlas velkorysých, odvážných osobností oslyšen a s radostným pokřikem přistoupí obyvatelé k destruktivním činům, které se pouze v tu krátkou chvíli jeví jako vítězství.

Čeští národovci spolu s herci Národního divadla a legionáři 16. listopadu 1920 pod heslem Jde se na německé divadlo divadlo obsadili a hned téhož večera sehráli Prodanou nevěstu. Představení začínalo hymnou. Předseda vlády Tusar i prezident Masaryk byli zásadně proti a Masaryk vydatně apeloval na legionářské generály, aby situaci svou autoritou zvrátili. To se však nepodařilo, podobně, jako v parlamentě nebyla projednána řada docela rozumných návrhů zákonů.

Pro dnešní dobu je zajímavé také sledovat, jaké právní a majetkové důsledky tato akce (mezi jejímiž iniciátory byl Zdeněk Nejedlý) měla. Byl na světlo vytažen Riegrův závazný bod o tom, že Stavovské divadlo má sloužit německým představením, a stal se předmětem soudního jednání.

Finanční odškodnění, kterému se stát těžko mohl vyhnout, nabývalo konkrétního vyčíslení. Zajímavý je výsledek soudu, který proběhl v dubnu 1921. Soudce v něm rozhodl, že čeští herci a legionáři se nedopustili porušení vlastnictví, protože byli ke svému jednání strženi organizovanou masou, jež má za některých okolností „zvláštní vlastnosti“. Jak víme, T.G.Masaryk do takto získaného českého Stavovského divadla už nikdy nevstoupil. Odškodnění ve stanovené částce nikdy vyplaceno nebylo a dokonce existují doklady o tom, že Státní regulační komise chtěla budovu Stavovského divadla zbořit, protože bránila projektovanému dopravnímu propojení ulice Na Příkopě a Pařížské třídy přes Staroměstské náměstí.

Politické škody byly nedozírné a to si ani nemusíme připomínat, že velká část německy mluvících Pražanů byli Židé. A co se demokratického smýšlení pražské kulturní obce týče, stačí snad jen připomenout, že Nové německé divadlo v Praze, které dnes známe jako Státní operu, platilo v době narůstající hitlerovské diktatury za útočiště divadelních umělců z Říše.

To mělo ovšem jen krátké trvání. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava z německého divadla začaly mizet umělecké osobnosti židovského původu v takovém množství, že to vážně poznamenalo jeho provoz. Německé divadlo v Praze se stalo hlásnou tvorbou árijské kultury a to už, pochopitelně, nešlo o umění. Reinhard Heidrich zařídil v Novém německém divadle zřízení stálé operetní scény. Nejbohatší válečná sezóna byla ta poslední, 1943/44 (to už po atentátu na Heydricha!), kdy se na třech pražských německých scénách (Stavovské divadlo, Kleine Bühne a Nové německé divadlo) hrálo denně. Končilo se operetou Tanze, Marlen! o pokojské, které se splní sen tančit v lední revui (vyprodáno). Další sezóna už zahájena nebyla.

Když jsem si tu tlustou knihu za deštivé soboty četla, myslela jsem na to, jak důležitá jsou zásadní gesta a postoje nejvyšších představitelů státu – a jak jsou často málo platná. Jak nebezpečná je takzvaná vůle lidu, jak je manipulovatelná a jak si nevidí na špičku nosu. A také, jak na tyto své vlastnosti a z nich plynoucí činy ve výsledku nakonec doplácí. Jak se ušlechtilé ideály dají bez změny textu, jen interpretací, převrátit v nejsurovější ideologii. A také na to, že čím je doba pochmurnější, tím větší úspěch mají zábavné žánry (tak zrovna v tu deštivou sobotu nebylo v televizi ani na jediném programu ke koukání nic, co by mělo nějaký smysl).

A také na to, že jsme svou národní kulturu ubránili a dosáhli mezinárodního uznání jejích hodnot, takže se v tomto světle jeví málo pochopitelné, proč jsme vlastně ten svůj národní prostor potřebovali tak vyčistit, že už tu nemáme žádné Němce, už nesdílíme stát se Slováky a zbavili jsme se vymyšlené „českoslovenštiny“, tak teď už zbývá jen zatočit s Romy a budeme opravdu jednobarevnou, nezajímavou, nesebevědomou a bezcitnou skupinou, na kterou nikdo nebude zvědavý. Navzdory tomu, že mnozí z nás to takhle nechtěli a nechtějí