Štěstí z šesti: Vzory Deníku Referendum

Deník Referendum by se chtěl stát jedním z vlivných českých deníků a současně principiální alternativou k nim. Jaké jsou tedy jeho vzory? U nás je najdeme pouze v minulosti, zatímco v současnosti je najdeme pouze ve světě.

Jakub_cb

Jakub Patočka

29.11.2009 15:24

Vzory

Vzory Deníku Referendum lze u nás nalézt v minulosti. Foto Jakub Patočka, DR

The Guardian

Noviny založené v Manchesteru léta páně 1821 a vycházející jako deník od roku 1855 spojují fascinující radikálně demokratickou tradici s monumentální přítomností: internetové médium guardian.co.uk založené před deseti lety představuje na webu patrně vůbec nejlepší zdroj aktuálních informací ze všech oblastí života. Standard kvality psaní redaktorů internetového i tištěného Guardianu nutí každého profesionála k pokoře, redaktoři Guardianu jsou ve strhující literární útvar schopni proměnit i online přenos z fotbalového utkání.

Guardian bude jedním z hlavních zdrojů našeho zpravodajství ze světa a jednou z inspirací naší rubriky Názory je komentářová stránka guardian.co.uk Comment is Free, jež ve svém pohledu na svět vykazuje obvykle více odvahy než tuzemské ekologické organizace. Comment Is Free je citace z článku, který legendární šéfredaktor Guardianu a jeden z nejlepších novinářů v dějinách vůbec C. P. Scott napsal v roce 1921 ke stoletému výročí vzniku Guardianu (a k půl století své služby v úloze šéfredaktora): „Komentujeme svobodně, ale fakta jsou posvátná. Tak zvaná ‚propaganda’ je opovrženíhodná. Náš protivník nemá menších práv vyslovit se nežli náš přítel.“

A to nejlepší nakonec: novinářský žánr Štěstí z šesti je českou variantou Guardianem vymyšlené rubriky The Joy of Six.


Common Dreams

Internetový deník americké kritické inteligence Commondreams.org je svým obsahem patrně nejblíže tomu, čím by v českém prostředí chtěl být Deník Referendum. Craig Brown jej založil spolu se svou ženou Linou Newhouserovou v roce 1997. Deník spojuje pečlivě vybírané zprávy zpochybňující mainstreamovou perspektivu s každý den vydávaným souborem komentářů. Texty jsou jen menším dílem původní, větší část je přebíraná z jiných obdobně orientovaných anglosaských médií.

Mezi pravidelné autory deníku Common Dreams patří či patřili Naomi Kleinová, Ralph Nader, Michaell Moore, Harold Pinter či Arundháti Royová. Disciplína, kterou se Common Dreams prosazují v konkurenci, není kvantita vlastního novinářského výkonu, ale přesnost vidění a z něj pramenící kompetence editorského výběru.

Schopnost vybrat je v českých médiích nejméně pěstovanou a patrně také nejméně doceňovanou disciplínou. Je to klíč k pochopení strategie naší rubriky Domov. Mnozí kolegové v hlavních českých médiích často odvedou vynikající práci, která je ale utopena v potocích materiálů povrchních, bulvárních, propagandistických anebo úplně scestných. Nenápadný klasik českého novinářství Jan Šícha tento rys českého mediálního provozu kdysi popsal jako utápění perel v asfaltu. Základem zpravodajství naší rubriky Domov by tedy měla být šňůrka, na kterou se budeme pokoušet tyto perly, očištěné a naleštěné, jednu po druhé navlékat.


Inter Press Service

Mediální agentura, která představuje zpravodajskou alternativou k nadnárodním mediálním korporacím, jimiž jsou agentury AP nebo Reuters, vznikla už v roce 1964. IPS píše o světovém dění důsledně z pohledu občanské společnosti a obyvatel zemí třetího světa. Spolu s Guardianem bude tvořit páteř našeho psaní o světě.

Vladimír Merta v kongeniálním překladu Springsteenovy kultovní písně Řeka kdysi zpíval: „... a proto se vás mladejch ptám: věříte těm, co dostávaj přes hubu, anebo televizním novinám?“ Podobně jako IPS by i Deník Referendum mohl mít vcelku jasnou odpověď na tuto otázku jako motto své práce.

Pokud si někdy při četbě některé naší zprávy v rubrice Svět budete mnout čelo: „No to je zajímavé, ale kde to hrome vzali?“, zprávu IPS najdete jako odkaz pod článkem nejčastěji.


Přítomnost (19241939, 19451948)

Jistě nejlepší české noviny všech dob začal vydávat Ferdinand Peroutka díky štědré dotaci prezidenta Masaryka, který se od všech svých nástupců lišil i pochopením významu, jaký má poskytování hmotné podpory svobodnému kritickému médiu.

Vyšlo v něm za celou jeho existenci méně fotografií či obrázků, nežli je prstů na jedné ruce, texty tu byly dlouhé tak, že se zveřejňovaly i na několik pokračování, ale chirurgická pronikavost šéfredaktorova myšlení i krása jeho jazyka musí citlivému čtenáři působit rozkoš podnes. Ačkoli nelze pominout, že mnohé ze stylistických i myšlenkových figur Peroutka převzal od svého velkého vzoru Karla Havlíčka Borovského, k listování v Národních novinách už dnes asi získáme málokoho, a tak naším C. P. Scottem pro přítomnost i budoucnost zůstane Ferdinand Peroutka.

Mrzutější je, že mnohé z kritických myšlenek psaných pro Přítomnost první poloviny dvacátého století platí bez valné editace i pro tu naši. V programovém úvodníku 1. čísla Naše myšlenková krize píše 17. ledna 1924 šéfredaktor: „Naše politické strany, více úzkoprsé než jinde, chtějí hrát suverénní roli ve světě myšlenkovém, nehodlají dovoliti, aby člověk jedl, co ony ještě neměly v ústech, a přistřihují myšlení podle svého stranického utilitarismu.“

Nelze opominout druhou nejvýraznější osobnost v nedlouhých a pohnutých dějinách časopisu: Milenu Jesenskou. Ta byla vedle Peroutky nejvýraznější osobností Přítomnosti v jejím zlatém období před druhou světovou válkou, kdy zde zveřejnila sérii mistrovských reportáží ze Sudet. Reportáže Jesenské, které představují jeden z vrcholů vůbec kdy dosažených českým novinářstvím v této královské disciplíně, byly vydány v roce 1997 v knize Nad naše síly: Češi, Židé a Němci 1937–1939. Ta je dnes již beznadějně rozebrána, a tak patří k nejšťastnějším z úlovků v českých antikvariátech.


Lidové noviny (18931939, 19451948, 19871992)

Tak jako Deník Referendum začaly Lidové noviny vycházet v Brně, ale vzorem jsou nám v mnoha jiných ohledech. Vždy, když Lidové noviny tvořily etalon kvalitního českého novinářství, bylo to díky třem okolnostem. Ta první spočívala v důsledné příchylnosti k české humanitně-demokratické tradici, kterou podnes platným způsobem formuluje politické myšlení Tomáše Garrigua Masaryka. Tu druhou představuje odvážná a tvořivá práce s klasickými novinářskými žánry.

Ta třetí tkví v okolnosti, že tvář Lidovek ve všech třech jejich klasických obdobích utvářely především mimořádné autorské osobnosti: od Rudolfa Těsnohlídka a Františka Gellnera přes bratry Čapkovi, Karla Poláčka, Eduarda Basse až po skvělou autorskou generaci s osobnostmi jako Jiří Dienstbier, Petr Pithart, Jiří Ruml, Jaroslav Veis, Jiří Hanák, která Lidovky obnovovala v samizdatu, ale po hořkému zániku jejich tradičního ducha následkem prodeje novin nakladatelství Ringier v roce 1993 byla rozváta do všech koutů.

Přestože se hvězdné období Lidovek klade zejména do období mezi světovými válkami, má smysl si je připomínat i kvůli hrdinnému – ač marnému – boji Ferdinanda Peroutky jako jejich šéfredaktora v letech 1945–1948, kdy vycházely pod titulem Svobodné noviny. A vzorem, byť odstrašujícím, jsou také kvůli hořkému konci jejich zatím posledního skvělého období na přelomu osmdesátých a devadesátých let.


Literární noviny (19671969, 19992008)

Přestože list toho titulu vycházel již před válkou, dnešní Literární noviny vznikly až v roce 1952 jako duchamorná satelitní napodobenina sovětské Litěraturnoj Gazety. Proměna Literárních novin během prvních patnácti let jejich existence v intelektuálně jiskřivou platformu progresivního demokratického myšlení evropské úrovně patří k mimořádně zajímavým podnětům do diskuse o tom, jaká vlastně byla povaha československé společnosti v oněch letech.

V každém případě, pokud Ferdinand Peroutka během československého jara 1968 psal o československých demokratických komunistech, setkal se s nimi nejspíše právě na stránkách těchto novin, které touhu na jeho Lidovky či Přítomnost svým duchem navázat už nezkoušely skrýt. Psaní osobností jako Ludvík Vaculík, Karel Kosík, Ivan Klíma, A. J. Liehm, Sergej Machonin či Alexandr Kliment z té doby patří k zlatému fondu českého novinářství. Když se v roce 1968 uvažovalo o obnovení Lidových novin, měl se jejich šéfredaktorem stát jeden z nejvýraznějších autorů Literárek A. J. Liehm a předsedou vydavatelské rady byl stanoven Karel Kosík, který během jara 1968 otiskoval právě na stránkách Literárek pod názvem Naše nynější krize politicko-filosofický program demokratického hnutí.

Když v roce 1999 Literární noviny stály na pokraji krachu, Ludvík Vaculík jako stěžejní osobnost zlaté etapy Literárek na konci šedesátých let a předseda vydavatelského výboru prosadil radikální změnu jejich směřování. Literární noviny si v letech 1990–1999 udržovaly vysokou kvalitu textů, ale byly takřka výhradně zaměřené na literaturu a umění a zřejmě právě kvůli tomu skomíraly. Plánem roku 1999 bylo pokusit se Literárním novinám vtisknout znovu provokativní a progresivní politický profil a navázat tím na období na konci šedesátých let, byť s ohledem na radikálně odlišné poměry. Řečeno slovy Ludvíka Vaculíka: „Sami si musíte najít, proti čemu teď psát.“

O to jsme se v Literárních novinách v letech 1999–2008 snažili, s úspěchy většími i menšími, způsobem, který snad jednou někdo důkladně a spravedlivě zhodnotí. Byť s nimi bude někdy spojován, jsou Literárky pro Deník Referendum vzorem v míře menší, než všech pět předcházejících médií. Navazovat na ně budeme především duchem i některými autory, ale naše metody budou odlišné. Stejný zůstal jen cíl: pokoušet se kvalitní novinářskou prací přispět ke kultivaci české veřejné debaty.