Ústav pro studium totalitních režimů a věda?

Příspěvek bývalé pracovnice Ústavu pro studium totalitních režimů dokládá, že ke koncepční vědecké práci v oboru historiografie dosud v ústavu nebyly dobré podmínky. Situaci je ale patrně možné změnit k lepšímu.

Když jsem na podzim 2010, na počátku působení Daniela Hermana ve funkci ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), odevzdávala návrh badatelského projektu týkající se německých dětí v Protektorátu Čechy a Morava, dostala jsem od nadřízených odpověď: je to pěkné, podpoříme. Na začátku roku 2011 si mě ovšem zavolal 1. náměstek ředitele ústavu, aby mi upřímně, taktně avšak bez náznaku jakékoli nepříjemnosti sdělil, že je v projektu třeba udělat drobné změny. Každý by si řekl, proč si nevyslechnout konstruktivní návrhy, jak vlastní projekt vylepšit?

Háček byl ovšem v tom, že projekt byl v té době již dávno schválen Radou ústavu a to, s čím jsem se měla seznámit, byl původně třístránkový projekt zredukovaný na jeden odstavec a sestavený z vět, které obsahově nedávaly smysl. Podstatné na novém projektu bylo ovšem jediné, německé děti nahradily děti ryze české, protože – jak mi bylo řečeno – parafrázuji: „nemuselo by se líbit, že se zabýváme říšskými Němci“. Tolik osobní reminiscence.

Projekty řešené na ÚSTR sice připravují sami pracovníci, kteří se na nich mají následně badatelsky podílet (mnohdy výhradně oni sami v rámci jednočlenných týmů), ale sami přicházejí o možnost formulovat jeho finální verzi, která je Radě ústavu předložena a následně schválena. O několik měsíců později, podobně jako já, mohou poměrně překvapeně sledovat, kam až se jejich snažení posunulo a čemu se chtě nechtě mají v příštích měsících a letech věnovat.

Ano, výběr badatelských témat na Ústavu pro studium totalitních režimů je podivný, ba někdy dokonce kuriózní, ale ve smyslu toho, co ještě nedávno ÚSTR tvrdě prosazoval, témata dávala smysl. Pokud se Matěj Spurný podivuje nad tím, že např. dvě z mála původních na ÚSTR vzniklých prací o svatobořických dětech a Čechoslovácích v cizinecké legii bojujících ve vietnamské válce do badatelského záběru ÚSTR nepasují, je to možná zbytečné.

První jde zcela v tradici bádání o odboji a teroru v období Protektorátu Čechy a Morava, druhá dokládá onu obskurní tezi o zahraniční složce „třetího odboje“, jíž měla disponovat v pořadí již třetí československá zahraniční reprezentace v emigraci po roce 1948. Zdá se tak, že životabudičem ÚSTR je zacyklený koloběh zahraničních (i domácích) odbojových zkušeností českého národa.

Těžko se mohl badatel jakkoli spolehnout, že vedení do důsledku podpoří smysluplný projekt. Odpovědnost stála především na odborných pracovnících, kteří se rozhodli buď plně vyjít vstříc volání vedení, nebo poslechli svůj rozum, inspirovali se např. zahraničními historiografiemi a odmítli se omezit na čistě „ústrovské“ kolbiště. Všichni se ovšem pochopitelně nevydali stejnou cestou, proto jsem z části odmítavě reagovala na nedávnou generalizující kritiku Víta Strobacha, jež se podle mě nezakládala na podstatných argumentech a házela všechny badatele ÚSTR do jednoho pytle.

Jestliže se čím dál častěji objevuje volání po racionálním zvědečtění činnosti ÚSTR, ať už od Matěje Spurného nebo Michala Kopečka (ÚSTR lépe a vědecky. Ale jak?, LN, 8. 4. 2013), není se čemu divit. Do jisté míry s nimi lze souhlasit. Výzkum bezpečnostních složek, ať už v protektorátním období či v éře socialistické diktatury, tady jednoduše chybí. Nejde ovšem ani tak o to, že by ÚSTR nechtěl v jakékoli podobě (a kvalitě) přispět syntetizujícím textem o dějinách StB nebo německé Bezpečnostní služby, ale spíš o otázku, kdo a jak by takové dějiny měl psát a za jakých podmínek.

Troufám si tvrdit, že ve stávající personální konstelaci na to ÚSTR nemá kapacity. Druhá podstatná podmínka realizace takového projektu, za níž považuji jeho nastavení a financování, by rovněž musela vycházet z výsostně realistických pozic – zejména opodstatněný výběr badatelského tématu a jeho vymezení (nelze dělat vše) a předem jasný časový horizont, během něhož má pracovník reálně svůj výzkum zvládnout (nelze na projektu pracovat věčně nebo jen několik měsíců). Ty ovšem doposud nebyly ÚSTR úplně vlastní.

Pokud ovšem nově se liberalizující ÚSTR dá prostor větší serióznosti a naláká ty historiky, kteří by byli schopni se tohoto nesnadného úkolu zhostit s notnou dávkou odborné erudovanosti a metodologické otevřenosti, pak by se ÚSTR mohl stát tím nejlepším badatelským zázemím pro tento záměr. Nebude to ovšem cesta snadná.

Má-li ÚSTR provozovat seriózní vědu a postupovat standardně, nikoli tak, jak hovoří má vlastní zkušenost, ať Rada ústavu prosadí důsledný vnitřní oponentský systém navrhovaných badatelských projektů, jež by posuzovali zejména externí odborníci z jiných historických ústavů z České republiky a zahraničí, a zajistí tak jejich efektivní realizaci a financování na stanovenou dobu. Domnívám se, že by to mohla být cesta, jak doposud nejistou vědní politiku ÚSTR nasměrovat k mnohem jasnějšímu cíli.