Demokratická levice, ÚSTR a co dál?

V regionech, na rozdíl od velkých měst, mnohde ovládají muzea a historická pracoviště lidé spjatí s minulým režimem. Činnost Ústavu pro studium totalitních režimů lze proto přivítat jako korekci k jejich výkladu našich nedávných dějin.

Nedávná vyjádření významných představitelů ČSSD k další existenci Ústavu pro výzkum totalitních režimů (ÚSTR) dávají tušit, že se sociální demokraté počínají obracet čelem i k mladší voličské generaci. Právě pro ni mohl být dřívější negativní postoj ke vzniku ústavu ze strany ČSSD jedním z důvodů, proč i demokratickou levici pokládala za nevolitelnou a proč dávala své hlasy raději stranám pravicového spektra.

Letošní prezidentské volby ukázaly ve svém výsledku propastný rozdíl mezi politickým smýšlením, ale i sociálními poměry obyvatel některých velkých měst, zvláště Prahy, a zbytkem republiky. „Zleva“ zaznívaly od politiků i komentátorů ironické hlasy o pražské kavárenské společnosti, která je překvapena, že voliči nevolí formálního předsedu pravicové TOP 09 Karla Schwarzenberga. Hovořilo se též o údajné odtrženosti části novinářů, publicistů a představitelů „kulturní fronty“ od reálných problémů většiny české společnosti, které se promítly i do volebních preferencí.

Podobný problém určité odtrženosti od reality však dlouhodobě pozoruji i ve vztahu politiků ČSSD k Ústavu pro výzkum totalitních režimů – ať už jde o schopnost reflektovat, jak celou záležitost vnímají možní voliči, či stran kompetentního zhodnocení situace. Můžeme se samozřejmě právem ptát, stejně jako to činila ČSSD, zda bylo nutné utvářet zcela novou instituci a zda nemohl být finančně a personálně posílen např. již existující Ústav pro soudobé dějiny? Musí radu ústavu volit politici? Nebylo možné tuto pravomoc svěřit například filozofickým fakultám a jejich děkanům či katedrám historie? Odpadly by veřejné spory a politikaření ohledně toho, kdo má v ústavu zastupovat tu či onu část politického spektra či zda má rada více zástupců levice anebo pravice.

A i když i historici mají své politické preference, nutnost přistupovat k dějinám s nadhledem a vědecko-kriticky (a také ustát tuto kritiku) by určitě byla zárukou větší objektivity než v případě nominantů té či oné strany. Zvolení dr. Bureše z Metropolitní univerzity je jistě krokem správným směrem. Jedná se o renomovaného politologa, který má za sebou solidní publikační činnost, nikoli o politika z praxe. Přesto by i Burešův mandát měl jinou váhu, kdyby jej navrhla přímo univerzita a ne politická strana. A totéž by nepochybně platilo i pro odborníka nominovaného pravicí.

Můžeme se ptát, proč občas výzkum ÚSTR působí jednostranně a proč nezahrnuje širší škálu zkoumaných témat, na což upozorňují historici z jiných institucí bez ohledu na své politické preference. Nebo proč si jeho pracovníci občas vyřizovali své účty na televizní obrazovce a v dalších médiích, což přiznejme, není u jiných historických pracovišť, až na výjimky, zvykem, ač i na jejich půdě se občas projeví vzájemné averze a nastane určitá kolizní situace.

ÚSTR jistě není dokonalý. Není však ani zbytečný, jak v minulosti naznačovali někteří levicoví politici mimo KSČM. Prizmatem médií, soudobých učebnic dějepisu, školních „osnov“ (přesněji Školního vzdělávacího programu), univerzit a historických institucí v Praze a některých metropolích by se mohlo zdát, že období totality nepředstavuje pro českou historiografii zásadní problém. Stačí však nahlédnout podrobněji do regionů a vidíme, že zde je situace občas zcela jiná. Zatímco univerzity a významná historická pracoviště prošla očistou od některých normalizačních kádrů a ideologů, mnoha regionálních institucí se tato záležitost nijak nedotkla.

Ostatně, přednášíte-li na univerzitě český středověk či jiné obecnější téma, můžete tak činit v Ostravě, ale i v Českých Budějovicích. Nahradit snadno regionálního specialistu na okrese, kde má často v kompetenci všechna historická období, je však větší problém. – Na druhé straně: pokud jej do funkce dosadily ještě komunistické úřady, nebo byl dokonce aktivním členem KSČ, jak ho v nové situaci přinutit k tomu, aby se náhle oborem jeho zájmu stalo období totality s jeho zločiny proti lidskosti? Zalistujte si některými regionálními vlastivědnými periodiky či sborníky. Že se v televizi stále mluví o Miladě Horákové a vy ve Vašem mikroregionu marně hledáte zmínky o lokálních obětech režimu? Či je těchto informací jen zanedbatelné minimum? Pro toho, kdo je zasvěcen a žije na venkově, nic překvapivého. Leckdy máte dojem, že do některých míst sametová revoluce stále nedorazila.

Je přece příjemnější opěvovat místní zámek, hrad, zříceninu, tři sta let starou sochu nebo děje dávno minulé. Vždyť i tzv. běžné lidi tato témata interesují mnohem víc než osudy vězněných z 50. let minulého století, vyvlastňování rodinných živností nebo nucené vystěhovávání tzv. kulaků do dříve německého pohraničí. Kde je slabá poptávka, není ani nabídka. Z pohledu nejednoho lokálního historika je příjemnější zalíbit se občanům zcela nekonfliktním tématem „nežli řezat do živého“. V médiích dlouhá léta otloukaný Miloš Jakeš na vás žalobu nepodá. Ale zachová se stejně dosud žijící představitel okresního úřadu či expředseda MNV, který sehrál mravně pochybnou úlohu v době totalitní éry? A tak místy zvolna umírají oběti i viníci, aniž by se o jejich osudech dozvídala širší či alespoň odborná historická veřejnost...

Nepocházím přímo z disidentské rodiny, ovšem perzekuci se moji předci přesto nevyhnuli. Dvě generace omezované ve studiu, vyhazovy z práce, „povyšování“ do manuálních pozic, konfiskace majetku, političtí vězni v 50. letech, kteří si v komunistických koncentrácích vytrpěli víc než od gestapa. Cestu na gymnázium a univerzitu mi otevřela až sametová revoluce. Na základní školu vzpomínám velmi nerad, šikany od některých třídních učitelek za rodinný původ a neúčast v Pionýru jsem si užil dost a dost.

Navíc život na maloměstě má svoje specifika. Hříchy vašich předků si každý snáze pamatuje. Co na tom, že prapraděd umřel brzy po Únoru a psala se 80. léta? Byl pravou rukou knížete Metternicha, ředitelem panství, jezdil služebním automobilem. Co bylo platné, že jako hluboce věřící katolík podporoval chudé, bydlel v nájmu a po smrti po něm zbylo pár kusů nábytku a šatstvo, ba že jsem ho ani osobně neznal. Dědičný hřích špatného rodinného původu se táhl také se mnou, i v době Gorbačova…

Právě tyto zkušenosti mne přivedly k historii a jejímu pozdějšímu studiu. Když jsem se pak po studiích vracel z Prahy do regionu, netušil jsem, že patnáct let po revoluci bude panovat mezi českou metropolí a „provincií“ tak propastný rozdíl. Laskavý čtenář mi snad odpustí tento subjektivní vstup. Dnes už vím, že vylíčit řediteli jisté instituce rodinnou historii a zájem zaměřit se na období totality, je naivní a nerozumné, pokud si předem nezjistíte politickou minulost dotyčného. Že vám sice slíbí, jak se vám ozve, naskytne-li se volné místo, ale pak na vás vždy „úplnou náhodou“ zapomene.

A že i leckteří kolegové, kteří nebyli s režimem úzce spojeni, budou raději publikovat o památkách či ze své vlastivědné instituce budovat špičkové archeologické pracoviště, nežli vítat s otevřenou náručí historiky, kteří by se chtěli zabývat třeba 50. léty. Když si pro změnu zalistuji v historické knize o dějinách naší obce (sestavené odborníky nejmenované regionální instituce v r. 1997); obce, jež bývala kdysi okresním městem, a hledám totalitní éru, naleznu namísto souvislého textu (v kontrastu k popisu jiných období) jen jakousi stručně komentovanou fotogalerii, v níž je jako jedna z klíčových událostí zmíněno založení spolku zahrádkářů v r. 1953. O obětech režimu a perzekuci některých občanů však v knize není ani zmínka!

Publikaci občas ukazuji svým kolegům-historikům coby odstrašující příklad, jak se kvalitní regionální dějiny zcela jistě nepíší. Osud mě nakonec odvál do komerční sféry, kdy si často kus práce nesete ještě domů nebo na víkend, havarijní opravy domu mě pak na léta finančně „přikurtovaly“ k rodnému kraji bez možnosti se snadno přestěhovat. Z původních idealistických plánů mnoho nezbylo.

O to víc jsem uvítal před několika léty založení ÚSTRu, což znamenalo posílení výzkumu totalitního období našich dějin. Nemají-li odvahu zabývat se jím blíže některá regionální pracoviště, může tuto úlohu zasuplovat právě již řečený ústav a také tak činí, byť ne zcela systematicky. To je věc, již možná ti, kteří se stavěli proti jeho zrodu, neznali a nedokázali docenit. Je také otázkou, jakou roli sehrálo bývalé členství v KSČ u některých sociálních demokratů ve vztahu k této instituci. Poslední vyjádření Jiřího Dienstbiera a jeho dalších spolustraníků o vůli zachovat ÚSTR v případě vyhraných voleb, vzdor původně negativnímu vztahu ČSSD k jeho ustavení, lze tedy vnímat jako pozitivní krok vpřed, i směrem k mladší generaci, v níž dřívější přístup zbytečně pomáhal probouzet apriorní odmítání všeho levicového.

Zároveň je však dobře, když veřejně zaznívá fakt, že činnost ústavu není do té míry komplexní, aby se nemohla těšit lepšímu odbornému renomé. Což ještě nutně neznamená, že by dosavadní vědecké renomé ÚSTR i vzdor některým chybám bylo nutně záporné, byť medializace a politizace této instituce s sebou bohužel přináší kontroverzní nádech. V ústavu roste nadějná generace mladších historiků, z nichž někteří mají za sebou úspěšné knižní publikace a paralelně působí na univerzitách. Byly zaznamenány osudy mnoha obětí perzekvovaných komunistickým (ale i nacistickým) režimem a zpřístupněny též širší veřejnosti formou nejrůznějších výstupů. Kromě archivní práce probíhá přednášková a konferenční činnost, školení učitelů, tvorba didaktických materiálů k moderní historii, aj. To vše je nutno ocenit.

Nacistická či komunistická totalita však není spojena jen s perzekucí, odbojem či různými formami odporu proti režimu. Vybízí i k zobecňující metodologické práci, k sociologickým analýzám tehdejší společnosti či komparaci sociálních a ekonomických poměrů v jednotlivých státech i mocenských blocích. A osobitým fenoménem zůstává také oficiální umění a propaganda v době totality. A netoliko na půdě ČSR. ÚSTR dle mého úsudku nezasluhuje likvidaci, nýbrž odborné posílení, má-li se zabývat totalitou jako skutečně komplexním fenoménem! A o tom je třeba vést debatu. Do budoucna by bylo žádoucí odpolitizovat též radu ústavu a ponechat její volbu na odborných institucích, viz mou poznámku výše (což by ÚSTR mohlo ještě více propojit i s regiony).

Představitelé státu pak mohou namísto hádek o zastoupení v radě prospět především nepřímo, dostatečnou finanční podporou, která by umožnila po odborné stránce rozšířit vědecké zaměření ústavu. A to je cíl, který by mohl být v případě, že by se politici dívali na celou věc s nadhledem a usilovali o skutečně nezávislou a obecně respektovanou instituci, vítaný a prospěšný pro demokratickou levici i pravici bez rozdílu, pro politiky i voliče, a nakonec i pro samotný ústav a českou historiografii.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 25.Března 2013, 20:13:11

Kdo se domnívá, že když v regionálním muzeu nebo podobném zařízení odmítnou historika, tak je to možná z politických důvodů, je dost naivní. Za prvé: před listopadem nebylo mezi historiky příliš velké procento lidí, kteří byli režimu nějak zvlášť oddaní (ač někteří se tak možná tvářili). Za druhé: lidé, kteří byli opravdu nějak kompromitováni, odešli z vedoucích funkcí. Za třetí: všechna místa v takových zařízeních jsou na dlouhou dobu beznadějně obsazená poměrně mladými lidmi (tzv. Husákovými dětmi). Po roce 1989 je začaly chrlit naše univerzity, které se v té době početně rozrostly. Prvních několik let po listopadu se všichni absolventi umístili docela snadno. Pak už to začalo být problematické. Například na Moravě a ve Slezsku se historie studuje v Brně, v Olomouci, v Opavě a v Ostravě. Kde všude se studuje v Čechách, to ani nevím. Z celorepublikového hlediska to jistě budou každoročně desítky, ne li stovky nových historiků, kteří by byli rádi někam umístěni. Jenže není kam. Ti staří navíc odcházejí do důchodu jen neradi.
Před listopadem mnozí lidé nemohli studovat a připadalo jim to strašně nespravedlivé. Plánované hospodářství totiž striktně určovalo, kolik můžeme mít v republice ročně nových historiků. Zato ten, kdo už vystudoval, měl místo úplně jisté. Na druhé straně dnes může historik pracovat "na vlastní noze", což dříve nebylo obvyklé. Je dost měst a obcí, kteří si od takových nechávají zpracovat svou historii. Pochopitelně za peníze.

Radovan Lovčí - Plasy

Re: Pondělí, 25.Března 2013, 21:04:56

Dobrý večer přeji. Nechci opakovat, co zaznělo už v článku. V každém regionu/mikroregionu je situace individuální (může být opačná) a rozdíly právě v kvalitě regionální historiografie bývají někdy propastné. I v tomtéž okrese, kde je víc institucí /nechávám stranou univerzity, tam týž problém nevidím/. To, že někde sedí bývalý komunista, jehož rodina tyla z výhod min. režimu, neznamená, že jinde není už Husákovo dítě - a jsou instituce, kde místa jsou a jinde se 15 let žádné neuvolní. Neznamená to ale, že i Husákovo dítě bude mít víc odvahy otevírat některé úseky moderní historie! Zrovna jedno takové Husákovo dítě mi to přiznalo mezi 4 očima na rovinu před měsícem, když jsme debatovali na toto téma. Jiná his. období však pojednává kvalitně, klobouk dolů...Je třeba číst i mezi řádky, nevidět jen to, co je publikačně či stran výstav vidět navenek, ale právě to, o čem se vůbec nepíše!! Město si může hypoteticky zadat vlastní studii nezávisle na regionální instituci, ale je v tom městě poptávka po vypsání dějin komunistické éry, když leckterý aktér ještě žije? Pak mohou být představitelé města nakonec rádi, když se téma neotvírá a v dějinách obce se zmíní nekonfliktní otevření strojní traktorové stanice či zřízení zahrádkářského spolku. A pokud známý politický proces z doby nejtvrdší totality nezajímá v regionálním měřítku prakticky nikoho a nakonec na něm už pár let pracuje můj pražský kolega z ÚSTR, také to o něčem svědčí. Tím v kostce opakuji to, co výše, že vnímám existenci ústavu jako potřebnou i s ohledem na reflexi min. režimu v jiných místech ČR, neboť např. z Prahy vypadá situace zcela jinak. Politizaci celé instituce ale vnímám jako velký problém, který by mohl být odstraněn i přispěním pravé části spektra, kdyby o to ovšem stálo...Možná fúze s ÚSD by též nebyla katastrofou, pokud by byl zachován výzkum v alespoň neztenčené míře.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 25.Března 2013, 21:41:56

Zájem o dějiny ovšem také podléhá "módě". V prvních letech po listopadu byl o taková témata, jaká máte na mysli (tedy komu a jak bylo režimem ublíženo, kdo byl nespravedlivě odsouzen atd.) poměrně velký zájem. Na druhé straně tehdy úplně zmizela z badatelských témat historiků a studentů dřívější, tedy předlistopadová témata (např. dělnické hnutí). Dnes už je to zase trochu jiné, dokonce už i to téma dělnického hnutí se znovu objevilo. Možná se vám to nebude líbit, ale je pravděpodobné, že čím dál tím méně lidí bude zajímat i to, kdo a jak byl v 50. letech pronásledován. Je to prostě podobný jev, jako když za našich mladých let už celkem nikoho nezajímalo téma druhé světové války a osvobození, ačkoli v televizi to bylo pořád dokola (nebo možná právě proto, že to bylo pořád dokola).

Filip Outrata - Praha

Díky Pondělí, 25.Března 2013, 22:10:45

za zajímavý text, který umožňuje podívat se na dění kolem USTRu z jiné, málo připomínané perspektivy.

Martin Profant - Praha 7

Přece jen Pondělí, 25.Března 2013, 23:56:38

Možná se někde v regionálním muzeu či archívu najde historik se zastydlým vztahem k minulému režimu. Dovolím si pochybovat, že by to bylo pravidlo, častěji se setkávám s pracemi o regionálních dějinách, které se snaží pozoruhodně přizpůsobit "modernějším" trendům -- nedávno jsem si přečetl autora, který zjevně hrdý na svojí nepředpojatost ohledně nacionalismu, tvrdil, že Žatec byl vždycky (po celý středověk) německé město.
Ale i kdyby se ve všech regionálních institucích psaly dějiny v nejhorší bolševické tradici Čestmíra Amorta, opravdu nevím, jak pomohlo, že máme instituci po odborné stránce tak impotentní jako je ÚSTR. Kdo jsou ti mladí nadějní historici, které autor článku zmiňuje? Jak lze něco očekávat od instituce, která si ani dodnes nepoložila otázku po pojmovém obsahu slova, který má v názvu?
Ano, potřebujeme poctivou historickou práci nad dějinami druhé a třetí třetiny 20. století. Pokud by se ale měl opírat o USTR, znamená to požadavek jeho zásadní reformy, a to včetně personální.
A proč by to měla vůbec být instituce v jiném režimu než všechny jiné odborné, popularizační a paměťové instituce?

Radovan Lovčí - Plasy

Od autora Čtvrtek, 18.Dubna 2013, 23:05:43

Dobrý večer. Celou kauzu ÚSTRu provází tolik rozvášněných emocí, že už se do debat příliš nezapojuji. Také jsem nevěděl, zda nepřibudou další komentáře a asi není vhodné, aby jejich výrazná část byla přímo od autora.
Zkoumání minulého režimu možná bylo v určitých letech módou, i když termín móda mi zrovna moc nesedí, ale bohužel do některých míst ona "móda" stále v potřebné míře nedorazila... Jinak samozřejmě vypadá situace v Praze, ve velkoměstech, či viděna přes média - konkrétně třeba ČT 24 - na kterou se ostatně někdy pořádně nedá dívat, neb starý režim je tam „upomínán“ každou chvíli. S dělnickým hnutím souhlasím. Je to pro leckoho tak trochu tabu, bylo by záslužné, kdyby téma bylo zkoumáno znovu, objektivně, bez ideologických klišé. Zde bude možná v mnoha regionech ještě výraznější deficit. Leckterého leadera, který se statečně zastával práv dělníků, zprznil režim k obrazu svému a dnes ho nejspíš nakonec nikdo ani nezná. To je dobrá připomínka.
Co se týče Žatce, tamní historici odvádějí kvalitní práci nejen stran moderních dějin, ale i v jiných obdobích. Určitě by srovnatelným institucím mohli být vzorem. Ale pak mohu zase odbočit do jiné oblasti a vzpomínám si např. na setkání s manželkou po zesnulém politickém vězni Vladimíru Struskovi Emmou. Téměř plakala, když mi před pár lety vykládala o vydaných dějinách Úval u Prahy, kde žije. Žádné oběti režimu, žádní političtí vězni. Pojato tak, aby to nikoho příliš nedráždilo (tedy žádná obhajoba kom. režimu, nutno číst mezi řádky, co vůbec není řečeno!). Nechci se znovu opakovat.
Možná by bylo přínosem, kdyby třeba právě ÚSTR zpracoval studii na téma historické reflexe min. režimu v jednotlivých krajích, resp. především v okresech a jejich his. institucích. Bylo by to náročnější téma na zpracování, možná by si vyžádalo (ideálně) spolupráci regionálních univerzit, ale stálo by za zpracování. Až povede ÚSTR kvalifikovaný historik a ne teolog či překladatelka, mohu mu to za svou osobu adresovat jako občanský podnět, resp. téma k úvaze.
Ad. totalita versus autoritativní režim. Už jsem dostal opakovaně vynadáno, že používám zjednodušující pojem totalita. Uznávám, že právem. Omlouvám se. I když nemyslím, že by mezi historiky panovala striktní pojmová jednota v této otázce. Ledva jsem v jedné z debat vysvětlil komusi z pravého spektra, proč se dnes mluví o totalitě a autoritářském režimu a oč zhruba jde stran rozdílu, namísto poděkování mi začal nadávat do bolševiků, neboť prý znevažuji oběti „celé totality“. Běžný občan těmto akademickým sporům zbla nerozumí a na terminologické debaty tohoto typu kouká jako na „obhajobu totality“. Druhý den jsem pak mluvil po telefonu s historičkou z UK, která svedla řeč na komunistickou diktaturu a pár minut mluvila o 80. létech jako o „totalitě“. Sama má přitom různé odborné výhrady k ÚSTRu. Tím jen na příkladech stručně ilustruji současnou pojmovou válku. Pokud jde o konkr. historiky ÚSTRu, nepřišel jsem do kontaktu se všemi, ale nemyslím si, že by lidé jako Stehlík, Blažek, Rokoský, Mallota či v didaktické sekci působící Pinkas a Činátl odváděli špatnou práci, naopak. Personální doplnění o starší a zkušenější kolegy, již habilitované odborníky na dané období, pokud by však měli v ÚSTRu zájem pracovat, by ale této instituci jistě prospělo.

Martin Profant - Praha 7

Radovanu Lovčí Pátek, 19.Dubna 2013, 09:09:2

Totalita je slovo, které jsouc původem novolatinské označuje ve většině evropských jazyků -- vzdělanou češtinu nevyjímaje -- celek, někdy v užším významu smysluplně strukturovaný celek. Ty režimy se označují totalitární či totalitní, podstatné jméno je totalitarismus. Slovo se používá od let 1922/23, původně jako označení Mussoliniho fašistického režimu.
Záměnu slov totalita a totalitárismus provedl geniální dramatik a statečný člověk, kterému se nedostalo soustavného vzdělání, a proto nevěděl, že slovo totalita je už obsazené. Rozšířila se, protože jde takříkajíc dobře do huby, ale v odborném diskursu bychom se mu měli vyhýbat, abychom zabránili pojmové konfusi.
Problém totalitární versus autoritativní režim je ideologický, nikoli věcný. Poslední přijatelné vymezení totalitarismus zavedla Arendtová v době, kdy to vymezení mohlo mít smysl, tedy v padesátých letech. A podle tohoto vymezení se totalitární řežimy vyskytovaly v letech 1929 - 1953. Pokud chce USTR používat týž pojem jinak, musí ho napřed definovat.
Ano, máte pravdu. Tohle jsou pouze akademické problémy. Ale on by snad USTR měl být schopen dostát akademické úrovni.