Italské varování: vyslyší je česká politická scéna?

Parlamentní volby v Itálii ukázaly, že lidé jsou schopni na prohřešky pravicových vlád zapomenout a dále na fakt, že se utíkají k novým populistickým subjektům. To vše je varování i pro českou levici.

Výsledky italských parlamentních voleb, které proběhly před pár dny, byl šokem pro mnohé, a to nejen v Itálii. Přes nespočet skandálů se bývalému premiérovi Silviovi Berlusconimu podařilo stáhnout náskok favorizované levice na necelé jedno procento. Kromě těsného volebního výsledku je také problémem překvapivě dobrý výsledek populistických stran, které pro změnu odmítají vládnout s kýmkoli.

Důsledkem toho je pak naprostá paralýza italské politické scény, a už se dokonce začíná mluvit o vypsání nových voleb. O prohlubování deziluze italské veřejnosti z politiky ani nemluvě. V záplavě analýz a polemik snažících se dopátrat příčin současného nelichotivého stavu by však nemělo zapadnout varování před tím, aby se podobný scénář, jakého jsme svědkem v Itálii, brzy neopakoval i na české politické scéně.

Berlusconi zpátky ve hře?
Silvio Berlusconi je smutným zpodobněním italské pravice. Dokázal ji sice sjednotit, ale bohužel trpěl snad každým nešvarem, který si u politika lze jen představit. Využíval svůj mediální vliv k manipulaci s veřejností a k zastrašování oponentů, byl zapleten do řady korupčních skandálů a nechvalně proslulé „Bunga bunga“, na kterých měl údajně svádět náctileté marocké tanečnice. Jeho popularita byla tak pod tíhou stále nových a nových skandálů mizivá. Propad ve volebních preferencích byl stejně jako u české pravice jasným důvodem, proč Berlusconimu politologové nedávali do budoucna valné šance na úspěch.

Přesto se po sečtení hlasů ukázalo, že je u Berlusconimu italská společnost ochotna leccos rychle zapomenout. V dolní komoře bude mít levice jen těsnou převahu. Nicméně v Senátu i přes mírný náskok středolevé koalice, nebude možné kvůli Berlusconiho silné pozici většinu sestavit vůbec. V Itálii se na rozdíl od České republiky volilo do obou komor najednou a v případě schvalování zákonů se vyžaduje souhlas obou komor. Pro efektivní vládnutí je proto nutné, aby si vítězná strana zajistila podporu obou komor.

Jak je ale možné, že se Silvio Berlusconi dokázal postavit zpět na nohy a donutil veřejnost zapomenout na to, jakými skandály plnil ještě před nedávnem média? Využil prostě jen to, co ovládá nejlépe – pravicový populismus a masivní mediální kampaň. Jak jinak lze totiž pochopit, že Itálii, která se nachází na hranici dluhové pasti, je Berlusconi schopen slibovat věci, jako je snižování daní, které by pomohlo převážně jen majetnějším Italům?

Na méně vzdělané zase Berlusconim kontrolovaná média chrlí argumenty o domnělém zneužívání Itálie Německem a o tom, že se musejí „přestat obětovat“ pro Evropu. Na Evropské unii je toho sice mnohé co kritizovat, ale zároveň se Brusel často stává pouze vhodným otloukánkem národních vlád, které na něj s oblibou svalují veškeré neúspěchy s cílem odpoutat pozornost od vlastní nekompetentnosti.

Italské Věci veřejné
Druhým důležitým faktorem je, že kromě kolektivní ztráty paměti v případě pravice zkusili Italové nové strany s čistě populistickým programem. Doufejme, že českou společnost by zkušenost s Věcmi veřejnými od této alternativy již dnes odradila. Vůdce Italské populistické strany komik Peppe Grillo ovšem také ihned ukázal, koho Italové zvolili, když oznámil, že do koalice nehodlá jít s nikým - s pravicí ani levicí.

Do určité míry se není italským voličům, zkoušeným nekonečnými aférami a neustálým politickým handrkováním, co divit. Italským populistům pak nelze upřít, že cíle, které sledují, jsou v podstatě správné. Evropská politika obecně trpí neduhy, jako je přílišné papalášství, korupce a nedostatečný zájem o vytváření sociálně spravedlivé společnosti. Ovšem naprostá nezkušenost a značná politická naivita by se mohla Itálii tvrdě vymstít, zrovna tak jak tomu bylo právě s VV či s LIDEM v České republice.

Sečteno a podtrženo, příklon k populistům tak spíše nahrává italské pravici, která z pokračujícího patu může jen těžit. Změna, kterou lze v demokratickém procesu označit za přirozenou a žádanou, se tak odsouvá na neurčito. Berlusconi se už nechal slyšet, že si předčasné volby nepřeje, a otevírá si tak cestu pro to, aby mohl i nadále ovlivňovat italskou politiku. Zároveň je pochopitelná frustrace voličů z politiky škrtů a ze zhoršující se sociální situace, na druhou stranu případnou nápravu jen těžko vyřeší pravicové sliby o snižování dání.

Je na místě obava, že příští rok, kdy nás čeká hned několik voleb včetně těch parlamentních, může v mnohém kopírovat italský scénář. Pravice bude hrát o všechno a tomu pravděpodobně uzpůsobí svoji kampaň. Nelze ani zcela vyloučit úspěch nějakého nového populistického hnutí - už teď se povídá, že staronový vůdce strany VV Vít Bárta se v žádném případě nehodlá smířit s odchodem do politického důchodu a pro udržení svého vlivu by mohl iniciovat vznik nějakého nového politického projektu.

O to větší výzvou bude příští rok pro českou levici. Ta bude muset voliče dostatečně přesvědčit nejen o tom, že má schopnosti prosadit realistickou alternativu vůči necitlivé a častokrát netransparentní politice pravice, ale zároveň že i excesy současné vlády nebudou tak lehce zapomenuty.