Zápas o paměť na půdě parlamentu?

Levice na půdě parlamentu nevede dostatečně důrazně zápas proti vulgárně ideologickému výkladu minulého režimu, který se pravice úspěšně snaží postupnými kroky legalizovat a učinit oficiálním.

Baloun

Pavel Baloun

15.02.2013 08:53

Související

Patrik Eichler ve svém posledním textu poukázal na způsob, jakým média tvarují obraz komunistů a komunismu. Projev Miroslava Grebeníčka z minulého pátku média automaticky zařadila do přihrádky komunistických výroků. Titulky většiny internetových zpravodajských serverů zjednodušily sdělení celého Grebeníčkova projevu do formulace „Grebeníček zpochybnil Palachovu oběť“.

I letmý pohled na plné znění projevu ukazuje, že Grebeníček Palachovu oběť nezpochybnil. Odkud se potom vzaly titulky? Jednoduchou odpověď nabízí článek, který vyšel na Idnesu záhy po upozornění na zmíněný projev. Fotografie mladých komunistů s popiskem „Komunisté za své názory často demonstrují. Za jejich vlády demonstrace proti nim možné nebyly - respektive se neobešly bez následků,“ otevírá okomentovaný výčet citátů funkcionářů KSČM, které se týkají období před rokem 1989. Text Grebeníčkův projev ještě za tepla řadí do „hitparády“ komunistických výroků. Stává se srozumitelným, jedním z mnoha. Jako by čtenáře nabádal k zábavě namísto rozčilení: podívejte, to, co řekl před chvílí Grebeníček, není nic nového. Komunisté volají po návratu do minulosti: odporují, že by režim panující v Československu mezi léty 1948-1989 byl zločinným, volají po obnově železné opony, lživě vyzdvihují vlastní členy jako oběti nacismu, obhajují činnost pohraniční stráže a nyní dokonce zpochybňují čin Jana Palacha.

Komunistický štítek nalepený na některé výroky o minulosti pak znamená všechno předešlé. Komunistický výrok je ten, který se za každou cenu pevně drží oficiální stranické linie předlistopadové KSČ. Když Miroslav Grebeníček promluvil ve sněmovně o Jana Palachovi, nemohl pronést nic jiného než komunistický výrok: musel jeho čin zpochybnit. Tuto logiku, kdy komunismus znamená pouze obhajobu minulosti, Patrik Eichler velice trefně nazval Pavlovovým reflexem.

Dále však s Patrikem Eichlerem souhlasit nemohu. Nedokážu s ním sdílet optimistické vysvětlení současného průběhu souboje o minulost. Ve svém článku píše, že vznik Ústavu pro studium totalitních režimů, prosazení zákona o třetím odboji a nynější snaha o ustavení 16. ledna coby státního svátku na památku Jana Palacha jsou sice pokusy o legislativní upevnění konkrétní interpretace historického příběhu, ale zároveň bez dalšího osvětlení avšak s patřičnou dávkou sebejistoty uvádí, že pravice již monopol na výklad minulosti ztratila. Co když uvedené sdělení obrátíme do upravené otázky: Prohrála již pravice souboj o minulost?

Nejdříve musí být jasno v tom, jaký příběh se upevňuje v současné legislativě. Jedná se o výklad období 1948-1989 (případně šířeji 1938-1989) jako jednolité „doby nesvobody“. Příběh rozlišuje zlý, represivní režim a dobrou utlačovanou společnost. V různých variantách klade důraz tu na absolutní moc režimu a jindy na aktivní odpor společnosti. Jednání jedinců se rozlišuje na kolaboraci či odpor/odboj.

Tolik stručně k výkladu, který se běžně označuje za totalitní – jeho cílem totiž je odhalování totalitního charakteru „minulého režimu“. Každý výklad minulosti nám také říká něco o naší přítomnosti, jinými slovy je ideologický (nikoli nutně stranický). Představený totalitární model rozděluje minulost a přítomnost do dvou zcela oddělených celků: minulost znamená totalitu a nesvobodu, jednotnou stranickou linii, zatímco přítomnost demokracii, svobodu a pluralitu názorů.

Přítomnost však není nijak pevně zajištěna, musí se bránit před neustálými nájezdy minulosti, která se kdykoli může opakovat. Komunismus má každý ve svém nitru. Zbavit se ho dokážeme jedině pečlivou morální očistou. Ideologičnost totalitárního výkladu spočívá v ujišťování o nejlepší ze všech možných přítomností. Kritika je voláním po návratu (komunistické) minulosti.

Patrik Eichler tlumočí tři interpretace Palachova činu, které v pátek ve sněmovně zazněly. Otázkou zůstává, pokusil-li se někdo narušit právě onen totalitní výklad, v němž Jan Palach položil svůj život v boji proti komunismu. (Komunismem se v příběhu rozumí „minulý režim“; varianty různých komunismů jako reformní komunismus nejsou připuštěny, protože by narušily jednoznačnost hranice mezi zlým režimem a revoltující/odporující společností Pražského jara.)

Jedině Miroslav Grebeníček ve své nešťastně zformulované větě upozornil na nesamozřejmost chápání činu Jana Palacha jako aktu odboje vůči „totalitní komunistické moci“. Zároveň obnažil sotva postřehnutelnou zaměnitelnost pojmů „minulý režim“, „totalita“ a „komunismus“. Nikdo další, včetně Lubomíra Zaorálka, jehož výklad se nese plně v duchu rozdělení jednání na kolaboraci anebo odpor, totalitní výklad nezpochybnil. Palach byl bojovníkem za svobodu a demokracii proti útlaku, totalitě, režimu, komunismu. Možnost, že by podpořil ideály Pražského jara, „socialismu s lidskou tváří“, reformního komunismu, nesmí být ani připuštěna do debaty.

Mohlo by se namítat, že nejprve musí odlišné interpretace minulosti nabídnout historici. Šlo by však o laciný argument, zejména po předloňské vášnivé mediální debatě nad knihou Michala Pullmanna Konec experimentu anebo po nedávné aféře kolem publikace Náměstí krasnoarmějců 2. Existuje určitá historická produkce, která se nezaměřuje na odhalování totality, nýbrž na výzkum různých motivů a strategií jednání konkrétních lidí, a jež hledá sílu „režimu“ nikoli v pouhé represi, ale v každodenním životě, v možnostech usilování o individuální štěstí atd.

Totalitní výklad má své soupeře, kteří možná v dlouhodobé perspektivě spíše sílí, ale není možné tvrdit, že je dobojováno. Jednak souboj neústí v žádnou Poslední bitvu. A především totalitní výklad je legislativně ukotven a pomocí například Ústavu pro studium totalitních režimů, nehledě na silnou podporu části občanské společnosti (například projekt Příběhy bezpráví lidskoprávní organizace Člověk v tísni anebo Příběhy 20. století Post Bellum, která s Ústavem úzce spolupracuje), se neustále reprodukuje.

Když podle Patrika Eichlera pravice v souboji o hegemonii výkladu minulosti prohrála, co dělá levice, aby vyhrála? Svádí s pravicí na půdě sněmovny souboj? Páteční projevy k Janu Palachovi, hlasování o radě Ústavu pro studium totalitních režimů (podzim 2012), zákon o třetím odboji (2011) a zřízení Ústavu (2007) jsou všechno jednotlivé prohry parlamentní levice v dlouhodobém boji o hegemonní historický příběh.

Je to právě zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů, kdy se v legislativě objevuje označení let (1938)1948-1989 jako jedné dlouhé doby nesvobody a komunistické totalitní moci. Produkce Ústavu poté zaplnila veřejný prostor příběhy o třetím odboji, jehož uznání stanovil zákon pracující s rozdělením společnosti na kolaboranty a odbojáře. Svátek Jana Palacha má být „projevem úcty k heroickému činu mladého studenta v boji proti totalitnímu režimu a za národní suverenitu cizí mocností okupovaného státu,“ píše se v důvodové zprávě k návrhu zákona. Její znění by se spíše hodilo k vysvětlení činu Jana Opletala.

Kdo v parlamentní levici vůbec vnímá, že nějaký střet probíhá a kdo je ochoten ho vést? Oslabuje-li se totiž hegemonie totalitního výkladu, děje se tak díky aktivitě občanské společnosti, jednotlivcům i skupinám společenských kritiků a parlamentní levici navzdory. Ta buď jako někteří členové KSČM pomáhají médiím vytvářet „hitparády“ komunistických výroků anebo jako Lubomír Zaorálek obhajují totalitní výklad či povětšinou pouze mlčí.

Pozice oněch aktivních historiků-společenských kritiků zůstává slabá. Bývají označováni za komentátory, angažované vědce čili obecněji za nositele partikulárních náhledů, zatímco jejich soupeři obhajující totalitní výklad požívají výsady postavení nezávislých odborníků předávající objektivní znalosti. Představa pluralitního střetu názorů na minulost dostává povážlivých trhlin: právě legislativa propůjčuje totalitnímu výkladu výjimečnou mocenskou pozici.

Dokud parlamentní levice nebude ochotna vést souboj o výklad minulosti, může se Patrik Eichler na média kvůli jejich Pavlovovu reflexu zlobit nadarmo. Levice soustavně přenechává prostor ke kritice různým laciným (podnikatelským a jiným) populistům. Na podzim se strhl mediální skandál nad článkem Tomia Okamury, který si veřejně dovolil označit komunismus za strašáka. Není nutné se zabývat jeho argumentací. Důležité je téma: komunismus máme vnímat jako trvalou skrytou hrozbu, která čeká v temnotě na svůj okamžik probuzení. Komunismus je minulost, která se může opakovat, když nebudeme bdít. Okamura se dopustil rouhání, protože komunismus pro něj může být i zcela současný politický názor nesrovnatelný s oficiální stranickou linií předlistopadové KSČ.

Předseda ČSSD – strany, jež mezitím vytvořila s KSČM množství krajských koalic – Bohuslav Sobotka reagoval, že Okamura je bohapustý propagátor komunismu. Na krajích přece ČSSD prosazuje sociálnědemokratickou politiku a ne komunismus. Dál a dál strká hlavu do písku a říká, že antikomunismus neexistuje. V jihočeském a severočeském kraji pokračují protesty proti koalicím ČSSD s KSČM. Odvolávají se na čin Jana Palacha či dalších významných postav z dějin. Drží hladovky i poté, co radní pro resort školství odstoupila kvůli vyčerpání. Našel se nový komunistický radní, a tak boj hnutí pokračuje dál.

O jak sdílený společenský reflex se jedná, ukazuje také čerstvý článek Petra Minaříka. „Čekám, kdy se v Haló novinách objeví článek: Soudruh Palach se obětoval pro ideály komunismu,“ píše. Představa, že komunista musí obhajovat oficiální stranickou linii z dob normalizace, žije. Další ze zápasů, který parlamentní levice nevidí a nevede.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 15.Února 2013, 19:14:37

Komunismus ve svém nitru si ponechám. Zbavit se ho rozhodně nehodlám. Ledaže by po něm někdo zvlášť toužil.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Velmi dobrá analýza, z níž mj. vyplývá, Sobota, 16.Února 2013, 00:14:50

jak se socdem chová hloupě, když se k antikomunismu připojuje. ČSSD si musí uvědomit, že antikomunismus není zaměřen především proti KSČM, ale právě proti sociální demokracii a levici vůbec. Praktickým politickým důsledkem antikomunismu totiž je, že komunistická strana musí zůstat v izolaci, bez ohledu na volební výsledek. Jestliže ale KSČM zůstane v izolaci, nebude možné vytvořit levicovou vládu (bez ohledu na názor občanů!)

Smyslem a cílem antokumismu tedy je, aby u nás vládla pravice (nebo aspoň velká kolaice) na věčné časy a nikdy jinak. Antikomunismus je protilevicový a protidemokratický, pro ČSSD je tudíž nanejvýš nebezpečný, ba zhoubný.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Byl Václav Havel komunista? Sobota, 16.Února 2013, 08:00:28

Problém těchto reflexí (ovšem to ať autor nebere jako kritiku — jeho záměr je jiný, což respektuji) je v tom, že se obvykle vyjadřují ke žhavě aktuální věci. Chtělo by to mnohem delší retrospektivu. Ale bylo by to vlastně docela nudné čtení.

Ono je to totiž pořád dokola, už 23 let. Možná, že by nás poučilo, kdybychom se zpětně pročetli staré noviny až k roku 1990. Asi bychom zjistili, že se zase tak moc nemění, jen se ten antikomunismus ("antikomunismus ideologický", jak to trefně označuje Martin Profant) vynořuje s větší intenzitou např. v čase voleb.

Kolik už těch hrozeb "návratů komunistů k moci" bylo? Jednou je to Grebeníček, podruhé Zeman, potřetí Vladimír "Iljič" Špidla, o Paroubkovi nemluvě. "Komunistou" byl přece i Jiří Horák (sic!!!). Shrňme to: každý, kdo myslí jinak, je komunista, otevřený nebo skrytý; má rád Moskvu, ostnaté dráty a fronty na pomeranče.

No, ale jaksi se neřeší, že komunistické hlasy dobře posloužily ke zvolení Václava Havla 1989, který bez ruměnce v tváři přísahal na ústavu socialistického Československa. Byl tedy Havel skrytý komunista?

Reakce Bohuslava Sobotky je trapná. Soc.dem., pokud nechce rovnou mlčet, by se měla pokusit narušovat to černobílé ideologické myšlení právě poukazem na rozporné události, jež nelze hodnotit jednoznačně: jako je třeba ono Havlovo zvolení v r. 1989 atd. (I když si dovedu představit, že kdyby něco takového B. Sobotka vypustil z úst, byl by rázem mediálně horší než V. Klaus.)

Český postkomunismus znehybňuje čas podobně jako husákovská normalizace.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Sobota, 16.Února 2013, 11:45:12

Pane Martine Plevo, souhlasím s Vámi, ale nemyslíte, že zrovna B.Sobotka a třeba i J.Dienstbier si toto právě uvědomují, jinak by nedělali to, co např. loni v kampani JD dělali?