Je skutečně třeba měnit ústavu?

V naší zemi se výklad ústavy přizpůsobuje politice, nikoliv politika ústavě. V takovém případě ovšem žádné změny ústavy k lepší politice nepomohou.

Hned v úvodu bych rád podotknul, že nejsem právník ani práva nestuduji. Vše následující je pouze můj laický občanský názor.

Poslední léta můžeme v České republice pozorovat různé periodicky se opakující snahy měnit ústavu a důležité ústavní zákony. Odhlasovali jsme si přímou volbu prezidenta, aniž bychom jakýmkoli způsobem změnili jeho pravomoci a postavení v rámci ústavy, a to z toho důvodu, že naše současná politická reprezentace nebyla schopna prezidenta důstojně volit. Rádi bychom zrušili jeho pravomoc vyhlásit amnestii, protože současný prezident tohoto svého práva zneužil. Objevují se hlasy o změně volebního systému ze semi-poměrného na většinový, protože naše současná politická reprezentace není schopna vytvořit vládní koalici bez nechutného kupčení s poslanci a zákulisního vydírání.

Ústava je také v mnoha zásadních věcech neurčitá. Mnohdy neposkytuje jasné limity a mantinely pro jednání ústavních činitelů. Takovýchto „děr“ rád využíval Václav Klaus. Úplně nejčerstvěji pak můžeme pozorovat diskuzi o tom, zda prezident může pouze na základě svého uvážení odvolat premiéra. Objevují se hlasy, že by ústava měla být přepsána na více direktivní, konkrétnější a jasnější. Jde však opravdu zúžit diskuzi na to, že náš nejvyšší zákon je prostě a jednoduše špatně napsaný?

V rámci práva rozlišujeme zjednodušeně řečeno právo pozitivní a právo přirozené, naturální. Od toho je potom odvozen přístup pozitivistický a naturalistický. Ani jeden z nich není v extrémní formě bezezbytku správný, je třeba vždy brát v úvahu oba.

Právní pozitivismus můžeme definovat důrazem na psané normy. Důležité je především vyhovět tomu, co je v zákoně napsáno slovo od slova, bez ohledu například na společenské důsledky takového jednání, či dokonce na to, že se v konečném důsledku určitý výklad právní normy zcela odchýlí od smyslu a ducha tohoto zákona, či souboru zákonů, jakým je například právě ústava. Aniž bych chtěl takovýto přístup zcela odsuzovat, je třeba dodat, že jeho striktní uplatňování bylo a je často spojeno s totalitárními režimy.

Naproti tomu naturalistický přístup vyzdvihuje právo přirozené, případně upozorňuje právě na smysl zákona a celkové holistické pojetí celého právního (a potažmo mravního) řádu. Jeho představitelé upozorňují na to, že do zákona jednoduše nelze vepsat všechny možné situace, před které nás život postaví. Velkým zastáncem právního naturalismu a kritikem pozitivistického přístupu byl také jeden z tvůrců naší ústavy Vojtěch Cepl starší. Tato velká postava českého práva vždy kladla důraz především na jakýsi „zdravý rozum“, protože moc dobře věděla, jak se dají různé paragráfky zneužít. Naše země s tím má koneckonců dostatek zkušeností ze dvou diktátorských režimů. A právě toto své přesvědčení vtělil i do ústavy naší země, a mimo jiné proto je taková, jaká je. Jeho hlas tu dnes zoufale chybí.

Ústavní postavení českého prezidenta je zhruba podobné například postavení prezidenta rakouského. Patrně byste ale nenašli rakouského politika, či dokonce ústavního právníka, který by mluvil o tom, že v Rakousku je v zásadě možný polo-prezidentský systém, jako o tom hovoří dnes někteří čeští ústavní právníci. Velká Británie dokonce žádnou kodifikovanou ústavu nemá a ústavní systém je složen pouze ze zvyklostí, z jakéhosi „ducha státu“.

Někteří by se možná divili, kolik má anglická královna takových psaných pravomocí, které v podstatě vůbec nevyužívá, protože by se to neshodovalo právě s podstatou jejího politického postavení. Kdyby si postavila hlavu, nemusí například jmenovat předsedu vlády, případně jím jmenovat kohokoli si zamane. Nemusí podepsat jediný zákon. Umožňuje potom „extenzivní“ výklad britského práva v zásadě polo-absolutistickou monarchii ? Jistěže ne. Jde totiž o normu chování a myšlení o věcech veřejných, potažmo o veřejném právu.

Se znepokojením sleduji, jak například možnost odvolání premiéra prezidentem v zásadě připouští nemálo ústavních právníků, či politologů, tedy přesně těch, kteří by měli bít na poplach. Jediný, kdo se ozval skutečně tak, jak bychom se měli ozývat všichni, byl Petr Pithart. Jinak se zdá, že podobné myšlení se u nás začíná bohužel pomalu normou stávat.

V duši české společnosti je už od dob Rakouska-Uherska (a snad možná ještě dřív) zakořeněna jakási nedůvěra, neúcta ke státním institucím. Naučili jsme se, že na ně nemáme velký vliv, že nejsou naše, neumíme se s nimi identifikovat. A možná právě proto se u nás často ústava stává pouhým cárem papíru, a možná právě proto máme neustále potřebu náš ústavní systém měnit.

Žádná, byť sebelepší právní norma však nezlepší onu pověstnou „politickou kulturu“ v naší zemi, žádná bezezbytku nezabrání korupci, či nečistému politickému jednání. Protože jak se říká, „kdo hledá, najde“, a v právu to platí o to víc. Jsem také přesvědčen, že žádný, byť sebelepší právní systém, nebo ústava nemůže v důsledku zabránit autoritativnímu způsobu vládnutí, jak jsme se mimochodem přesvědčili v únoru 1948. Vždy jde totiž o úhel pohledu. Proto je také demokracie postavena na systému brzd a protivah, proto pro její kvalitu hrají velkou úlohu média a občanská společnost. Jednoduše je třeba dívat se na věci v celku.

Samozřejmě můžeme diskutovat o podrobnostech. Můžeme se ptát, zda rozšířit, nebo pozměnit pravomoci a postavení senátu, zda nepozměnit samosprávní systém, zavést zákon o obecném referendu, nebo přímé volbě starostů. Ale smiřme se s tím, že ústavní systém České republiky není v zásadě špatný a že za naše současné problémy nemůže. Že zavedením většinového volebního systému se jako mávnutím kouzelného proutku v naší republice nevytvoří nová, lepší politická elita, jak soudí pan Janeček a jiní. A snad, i kdybychom si přáli ústavu měnit, skutečně chceme, aby ji měnil a přepisoval tento parlament, který není zdá se ani schopen schválit ústavně konformní zákon o přímé volbě prezidenta?

Pokusme se raději učit nás i naše politické představitele respektovat ducha ústavy. Křičme na poplach, pokud se někdo pokusí jej dezinterpretovat k vlastnímu prospěchu a nehloubejme zbytečně nad tím, zda mu to určitá věta, či slovo v tomto zákoně umožňuje, nebo ne. To totiž není to, co je skutečně podstatné. Přizpůsobujme reálnou politiku ústavě, ne naopak.

Anebo je to celé jinak a je třeba ji, stejně jako jiné zákony, měnit na základě momentálních politických podmínek a současného nevelkého „lidského“ politického potenciálu ? Těžko říct...