Prezident a boj o identitu

Společnost je rozdělená – na jedné straně je tu „osvícená“ elita, která by zvolení odporného hrubiána a nadto lháře Zemana nikdy nedopustila, a na straně druhé je tu „nedospělá“ masa, která mu bůhvíproč svůj hlas dala.

Knapova

Kateřina Kňapová

31.01.2013 08:32

Na Hradě je Miloš Zeman, zachraň se, kdo můžeš – asi tak by se dala charakterizovat reakce tzv. „kulturní fronty“, pražské a brněnské kavárny, „progresivní“ levice, ale i komentátorů velkých českých deníků po druhém kole přímé volby prezidenta.

Viník národní katastrofy je podle nich jasný – nedospělá česká společnost, které stačily Zemanovy obhroublé pohádky, a nepídila se po informacích. Kdyby ano, tak přece musela zvolit na Hrad někoho jiného. Jako houby po dešti se začaly objevovat různé iniciativy, které se ostentativně distancují od nově zvoleného prezidenta, případně po hospodách a sociálních sítích odsuzují ty, kteří nevolili Karla Schwarzenberga.

Třídní boj o identitu
Společnost je rozdělená – na jedné straně je tu „osvícená“ elita, která by zvolení odporného hrubiána a nadto lháře Zemana nikdy nedopustila, a na straně druhé je tu „nedospělá“ masa, která mu bůhvíproč svůj hlas dala. Marxisté by tomu mohli říkat třídní boj, jen se děje poněkud naopak – elity brojí proti mase. Mase, která údajně slyší na laciná nacionalistická hesla, jednoduchá a lživá prohlášení a není s to ocenit „slušnost a integritu“ nejlepšího možného kandidáta.

Co na tom, že nacionalismus nebo šovinismus je v české společnosti implicitně přítomný bez ohledu na prezidentskou kampaň nebo vyjadřování konkrétního kandidáta, jak ve svém komentáři píšou Ondřej Císař a Kateřina Vráblíková. Nacionalismus ale není úplným vysvětlením toho, proč se na Hrad stěhuje Zeman a ne Schwarzenberg. O identitu se tu hraje, ale ne tak úplně nacionální, jako spíš sociální.

Zeman představuje „muže z lidu“, kterého můžete potkat v hospodě na náměstí, jako bývalý předseda sociální demokracie byl navíc vnímán jako kandidát levicový. Schwarzenberg může na druhou stranu působit „cizím“ dojmem – jako šlechtic si nutně nemohl prožít zkušenost „obyčejného člověka“; a pokud i jako místopředseda vlády nechvalně proslulé svojí asociální politikou hlásá, že bude chránit slabé a chudé, pak to pro uši té společnosti, co zrovna nežije v Praze nebo jiném bohatším regionu, zní velice podivně. S kým se tedy spíše ztotožní většina? Schwarzenberg to prostě být ani nemohl.

Pád poloboha
Rozhořčení nad výsledky voleb a nový obyvatel Hradu také rozbourali jeden mýtus, který se k úřadu prezidenta v české společnosti vázal: prezident je tak trochu polobůh. Byl jím Masaryk, byl jím Havel a pro jistou část společnosti jím byl nejspíš i Klaus hrdinně vzdorující monstru Evropské unie, politické korektnosti nebo nevolnému trhu. Mohl jím být i „noblesní, lidový, dobrotivý punkáč“ Karel Schwarzenberg.

Miloš Zeman ale asi těžko – jeho obraz byl příliš obtěžkán problematickou minulostí (opoziční smlouva, poradce Šlouf a kmotr Mrázek apod.) Pro mnohé, kteří tento rozměr úřadu vnímali, tak mohlo být zvolení tak evidentního anti-poloboha šokující. Přesně ale zapadá do stále silnějšího vědomí sociálních identit u české společnosti.