Do druhého kola

Do druhého kola prezidentské volby mohou jít stoupenci demokratické levice s chladnou hlavou – žádný z kandidátů nebude opravdu bojovat za to, oč jí jde. Důležitější budou příští volby sněmovní.

Výsledek prvního kola voleb přichystal těm, kdo podpořili Jiřího Dienstbiera (a některým voličům jiných kandidátů) nelehký úkol. Volit sloup a oporu současné vlády? Volit nevyzpytatelného muže z Vysočiny? Nevolit? Protože atmosféra je nabitá emocemi, pokusme se v rámci možností o nezaujatou analýzu.

Co přineslo první kolo
První kolo prezidentské volby nebylo dalším z řady referend o současné vládě. Střetly se dva hlavní proudy voličské přízně: odpor k současné vládě, spojený s nostalgií po době politické stability před krizí, a na druhé straně odpor k levici, k němuž se připojila podobně nostalgická touha po návratu havlovského étosu, doznívající sen o čisté, nezkorumpované „nepolitické politice“. Na první z jmenovaných vln voličské přízně se vyvezl Miloš Zeman, na druhé Karel Schwarzenberg.

Zisk Jiřího Dienstbiera, vyšší než naznačovaly všechny průzkumy, také svědčí o jisté vlně voličské přízně: potřebě věrohodné, autenticky levicové a čitelné sociální demokracie. Bohužel tato třetí z vln nebyla dost mocná na to, aby kandidáta ČSSD přenesla přes práh druhého kola. Na výběr je proto mezi dvěma jinými kandidáty. Je jasné, že půjde o volbu menšího zla. Ani tak to nebude volba jednoduchá, protože zlo se v obou případech z pohledu levice jeví jako nemalé.

Spolknout ropuchu?
V jednom z předvolebních spotů Karla Schwarzenberga se jej Zdeněk Svěrák zeptal, zda považuje za důležitý sociální smír. Ovšemže ano, odpověděl tázaný, a připojil několik moudrých slov. Tak trochu jsem zadoufal, že bude následovat otázka, co by to konkrétně znamenalo. Rozšafný Svěrák ale přešel k jinému tématu. Drobná epizodka, typická pro Schwarzenbergovy příznivce. Nejsou sociálně necitliví; jen jim jaksi chybí hlubší zájem o to, co se ve společnosti děje.

A jakou roli v tom sehrává jejich favorit. Připomeňme si základní fakta. Karel Schwarzenberg je předsedou druhé nejsilnější strany této koalice. Dnes de facto strany nejstabilnější, skutečné opory vlády, a zároveň nositelky těch nejspornějších a nejradikálnějších opatření v sociální oblasti. Bez Schwarzenberga by TOP 09 neměla takovou sílu, byl to on, kdo umožnil Jaromíru Drábkovi jeho působení na ministerstvu sociálních věcí. Téhož Jaromíra Drábka, po jeho odchodu z funkce ministra, navrhl předseda Topky za svého nástupce.

Po celou dosavadní dobu Nečasovy vlády neprojevil její první místopředseda ani verbální zájem o sociální skupiny, postižené kroky jeho stranických kolegů, natož aby se pokusil nějak aktivně zasáhnout. Od Schwarzenberga byly spíš slyšet výroky typu „k čemu tolik nemocnic, když má dnes každý auto a může zajet i do té vzdálené“. Vskutku příklad sociální citlivosti a ohleduplnosti k těm nejslabším.

Moc na tom nezmění ani jeho aktivity v oblasti lidských práv, například trvalá podpora poskytovaná organizacím pečujícím o uprchlíky. To je přesně v linii neoliberální doktríny: podkopávat sociální smír jako celek, především oslabovat možnosti státu, a zároveň vyzdvihovat a podporovat vybrané charitativní organizace. Není mnoho důvodů doufat, že jako prezident by Schwarzenberg dokázal tento směr vývoje jakkoli korigovat, spíš naopak.

Důvody, proč ho přesto volit, se hledají těžko. Jedním z nich může být jeho deklarovaná ochota chovat se v mezích ústavy po příštích parlamentních volbách. Na otázku, zda by jmenoval vládu s účastí komunistů, odpověděl Schwarzenberg takto: kdyby ta situace nastala, musel bych tu ropuchu spolknout. Nezapřisáhl se, že s komunisty nikdy, ani si nevymýšlel nekonečná jednání, na nichž by představitele nekomunistických stran tak dlouho přesvědčoval, až by kývli k jinému řešení. Tento postoj, samozřejmě zatím pouhá předvolební proklamace, je hodný pozornosti.

Prezident Schwarzenberg by mohl být poměrně čitelný. Nepochybně je to v zásadě demokrat, který by respektoval ústavní rámec svého vládnutí. Jak ukázala jeho cesta na politické výsluní, kdy neváhal měnit strany a používat je jako výtah vzhůru, aby pak bez skrupulí stranický plášť změnil, naznačuje, že by nemusel trpět velkými ohledy ani ke své straně současné. Vzhledem k věku je malá pravděpodobnost, že by kandidoval i podruhé. Ve vztahu k sociální demokracii a levici obecně by zřejmě byl neutrální a dalo by se s ním v některých konkrétních věcech najít společnou řeč.

Přesto nebude pro levicové voliče snadné dát mu ve druhém kole svůj hlas. Tím, co některé z nich nakonec přiměje tuto ropuchu spolknout a Schwarzenberga volit, bude s největší pravděpodobností osoba jeho protikandidáta.

Kat sociální demokracie?
Co by skutečně znamenalo vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách pro sociální demokracii, není úplně jasné. Podporu určité části členstva a vedení má Zeman dlouhodobě, a vzhledem k jeho zásadnímu podílu na vzestupu ČSSD do dnešní pozice nejsilnější levicové strany je to i pochopitelné. Zeman na Hradě by jistě posílil své stoupence v rámci strany a mohl by „jít po krku“ těm, kteří mu podle jeho názoru ublížili, je ale otázka, zda by to přineslo zásadní změnu poměru sil. Riziko pro sociální demokracii ale Zemanova výhra bezesporu představuje.

Dalším často zmiňovaným úskalím je to, že by Zeman na Hradě mohl zdiskreditovat levicovou politiku jako takovou a tím přispět k porážce levice ve sněmovních volbách. Nepříliš přesvědčivý argument: Klausovo prezidentství také nezdiskreditovalo pravici, v obou sněmovních volbách během jeho vlády pravicové strany slavily vítězství. Zeman jako protřelý a inteligentní politik by jistě dokázal některými kroky a výroky uspokojit levicové voliče, stejně jako jinými by zase vyhověl těm pravicovým. Pro levici jako celek by jeho vítězství pohromu neznamenalo.

Třetí zásadní výtkou na Zemanovu adresu je opoziční smlouva a její podíl na vytvoření korupčního politického prostředí. Zde je Zemanova role nepominutelná. Podobá se trochu podílu Karla Schwarzenberga na politickém a sociálním marasmu Nečasovy vlády. Poněkud samorostlý předseda, povznesený nad reálné politické dění, za jehož zády jiní kují pikle a dohazují si kšefty. Zeman jistě přispěl k rozšíření politické korupce. Na jeho případné prezidentství to ale nemusí mít téměř žádný vliv. Očekávat bychom snad mohli, že dnešní zapřisáhlý odpůrce amnestie bude jednou následovat vzor Václava Klause a amnestuje další část temného dědictví minulosti.

Konečně poslední okruh obav z Miloše Zemana se týká jeho údajného napojení na ruské mocenské zájmy (Lukoil). I zde jistě na obavách něco je, opět se ale zdá, že jsou mediálně poněkud přifouknuté. Zeman by neproměnil Českou republiku v ruskou gubernii; nepovedlo se to ani (rovněž proruskému) Václavu Klausovi. Ostražitost před ruskými velmocenskými zájmy je vzhledem k naší nedávné minulosti na místě, na druhé straně je ale nemístný vypjatě protiruský postoj. Rusko je a bude v této části Evropy významným a vlivným hráčem, a usilovat o dobré vztahy s ním by mělo být samozřejmostí pro jakoukoli hlavu našeho státu. Zeman i Schwarzenberg by se v tomto ohledu po svém zvolení zřejmě ubírali podobnými cestami.

Miloš Zeman opakovaně prohlašuje, že je pro politickou integraci Evropské unie. V míře proevropské orientace je mezi oběma kandidáty velká podobnost. Celkově vzato, Miloš Zeman by jako prezident byl poněkud fanfarónskou a nevyzpytatelnou osobností, čas od času by se dopustil nějakého nediplomatického či politicky nekorektního výroku, s největší pravděpodobností by ale jeho zvolení nebylo katastrofou. Zeman není extrémista, spíš politický solitér s exhibicionistickými rysy.

Hlavním důvodem proč Zemana nevolit tak je potenciálně rozvratný vliv na sociální demokracii. Sám o sobě je to důvod natolik vážný, že mnohé levicové voliče, zejména ty blízké ČSSD, přiměje k tomu pro Zemana nehlasovat, či hlasovat aktivně proti němu.

Volba s chladnou hlavou
I ve druhém kole zůstanou zřejmě obě hlavní voličské skupiny stejné jako v kole prvním. Na jedné straně odpůrci současné vlády, obyvatelé regionů s nejvyšší nezaměstnaností, obecně celá Morava. Na druhé straně Praha a velká města, většina Čech s výjimkou Ústecka a Karlovarska. Volební výsledek bude pravděpodobně těsný. Rozhodovat mohou i menší voličské skupiny, mezi nimi i intelektuální a lidskoprávní levice. Volba ve druhém kole pro ně bude do velké míry volbou taktickou. Debata, zda vůbec volit a komu dát svůj hlas, je proto zcela na místě.

Ale ať už se ale stane prezidentem Schwarzenberg nebo Zeman, pro stoupence demokratické levice se nic podstatného nezmění. Dál bude před nimi úkol vracet levicové politice, ať již v sociální demokracii, v jiných stranách nebo ve sféře občanských iniciativ, kredibilitu a jasný, reálný a přijatelný program, s nímž bude možné uspět v příštích sněmovních volbách. Do druhého kola těch prezidentských tak můžeme jít s chladnou hlavou a pohledem upřeným do budoucnosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Foto_vetsi

Pavel Čižinský - Praha

mluvíš mi z duše Pátek, 18.Ledna 2013, 00:26:7

přijde mi to jako nejlepší analýza, co jsem zatím četl.
Já osobně se rozhoduji mezi volbou proti Zemanovi tak, že bych volil Schwarzenberga, a mezi nevolbou. Ale skoro jsi mě, Filipe, nahlodal, abych se ještě trápil i tím, že bych volil proti Schwarzenbergovi.

Foto_vetsi

Pavel Čižinský - Praha

k otázce lidských práv Pátek, 18.Ledna 2013, 00:35:2

abych trochu potěšil příznivce Zemana, tak uvedu jednu zajímavost.
Byl to Miloš Zeman, jehož vláda vytvořila institucionální zakotvení ochrany lidských práv, např. Radu vlády pro lidská práva s jejími poradními výbory (já jsem byl např. řadu let členem Výboru pro práva cizinců, než mě z něj současná zmocněnkyně vlády pro lidská práva, Monika Šimůnková, vyloučila). Z hlediska lidskoprávního aktivismu jsou tyto struktury (vytvořené samozřejmě se lvím podílem osobností jako Petr Uhl, Anna Šabatová, Pavel Rychetský a asi trochu i Otakar Motejl) podle mě dost důležité.

Je to naopak Karel Schwarzenberg, za jehož vlády byly tyto struktury systematicky likvidovány, nejprve tím, že po odvolání Michaela Kocába nebyl dlouho žádný zmocněnec vlády pro lidská práva jmenován, a nyní tím, že mají být z úsporných důvodů buď zcela zrušeny nebo podivně přemístěny pod Ministerstvo spravedlnosti.

Je to zkrátka všechno mnohem komplikovanější.

Foto_vetsi

Pavel Čižinský - Praha

problém Zemana není v tom, že se od roku 2002 nezměnil Pátek, 18.Ledna 2013, 00:47:58

ale naopak v tom, že se zřejmě zásadně změnil nebo přinejmenším začal zcela jinak projevovat.
Když to zjednoduším, tak Zeman se od roku 2002 hodně "zhoršil", zatímco česká společnost se (především v nárocích na transparentnost politiky) o dost "zlepšila". Proto nám dnes Miloš Zeman přijde tak nepřijatelný.
Miloše Zemana z roku 2002, který oproti předchozímu Klausovi ČR v mnohém modernizovat, bych se nebál. Ale bojím se pomstychtivého starce s fašizoidními tendencemi, který svou stranu zradil (např. kampaň Strany práv občanů v roce 2010 byla zaměřena především proti ČSSD; "už za několik týdnů může Jiří Paroubek ovládat Tvůj život").

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Pane Čižinský, Pátek, 18.Ledna 2013, 15:10:22

mluvíte mi z duše. Také bych neměl problém volit Zemana z roku 2002. Ale to co od této předváděl je pro mě nepřijatelné.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Ano, jde o budoucnost demokratické levice, Pátek, 18.Ledna 2013, 22:44:32

a v tomto směru nelze čekat ani od jednoho kandidátů nějakou pomoc, naopak. Myslím, že to příspěvky Filipa Outraty i Pavla Čižinského dobře ukázaly.

Úkolem demokratické levice bude kriticky sledovat a veřejně korigovat budoucího prezidenta, ať jím bude zvolen ten, či onen. Otázku menšího zla ať si vyhodnotí každý sám. Nejde o prezidenta, jde o budoucnost demokracie u nás! Možná bychom měli přestat přeceňovat funkci a roli prezidenta. Její budoucí personální obsazení by nám to mohlo usnadnit.