Já na bráchu, brácha na mě, spolu s bráchou nesvobodně

Ohledy na druhé, na kolegy, přátele a známé, jsou dobrá věc; neměly by ale omezovat projevy naší svobody tam, kde bychom měli bojovat za jistý druh práv.

Dělá to pro peníze, slýchávám kolem sebe často. Udělal to ze žárlivosti, zní rychlý soud. Je zvláštní, jak často lidé mají, i já mám, jasno v tom, jaké jsou motivy chování těch druhých. Přitom odkrýt důvody lidského konání není vždy tak snadné. Hovoříme-li o ekonomických uprchlících s jistým despektem, zapomínáme, že jen málokdy lze důvody pro událost tak zásadní, jako je odchod z rodné země, redukovat na jeden jediný, a že ekonomické důvody bývají spojené s celkovou situací dané země.

Stejně tak jako člověk, který vystudoval vysokou školu, mnohdy neví, zda to udělal z čiré lásky k vědění, ze zájmu o daný obor, protože chtěl mít diplom, nebo se prostě jen soustavně připravoval na budoucí povolání. Či snad chtěl udělat radost svým rodičům, dokázat svému okolí, že na to má? Většinou se jedná o soubor motivací, které se prolínají, a které spolu souvisí.

Proč jsem udělala to a proč ne tamto? Kromě důvodů zištných, lásky, mocichtivosti a dalších obecně známých, a v analýze chování ostatních hojně používaných, je tu jeden podstatný moment, který je takový osobní a nepříjemný, že vlastně ani nevím, jak jej pojmenovat.

Přichází v okamžicích, kdy cítím, že bych se měla něčemu postavit, proti něčemu protestovat, jasně deklarovat svůj nesouhlas. Nejedná se přímo o strach a už vůbec ne o snahu mít z nečinnosti či mlčení prospěch. Je to taková podivná kombinace vyplývající z nechuti konfrontovat se s těmi, kterým bych měla být zavázaná nebo vděčná, se kterými mám dobré vztahy, ať už o ně stojím, či nikoliv.

Je to ostatně příbuzné principu, na kterém fungují i nejrůznější polomafiánské sktruktury. Tomu se říká různě: já na bráchu, brácha na mě, ruka ruku myje... ale není to vždy založené na touze něco získat, je to ještě trochu něco jiného.

Ze vzpomínek na normalizaci, abych si vzala příklad z historie nedávné, se mi to jeví jako častý důvod k tomu, jak se tehdy mnozí lidé chovali. Kdyby se mohli rozhodovat bez ohledu na emoce, které v nich vyvolávala představa střetu s kolegy, nadřízenými, známými, našlo by se jistě více „statečných“. Měli ale strach zklamat. Zklamat důvěru. A tak se raději podřídili. Udělali to, co se od nich čekalo.

Už jsem trochu rozvláčná, ale pořád ještě nejsem u kořene problému. Možná bych to měla podepřít nějakými aktuálnějšími příklady. Jenže ilustrovat to na příbězích, které mi svěřili jiní, nemůžu. Mohla bych si sice vymyslet fiktivní instituci, kde se kvůli kamarádským vztahům neodvážili založit odbory, nebo se ozvat proti nějaké nespravedlnosti či levotě, ale to by bylo příliš umělé a vykonstruované.

Nejlépe by posloužil nějaký ten příklad ze života, jak to mám ráda. Jenže to se mi nějak nechce, byť na to narážím poměrně často. Avšak když jsem se neozvala přímo v té situaci, nepostavila jsem se proti bezpráví, je mi o to víc trapné o tom teď psát. Možná si to ale umíte představit, třeba jste to taky už zažili.

Dá se na to pohlédnout také z druhé strany, jako na něco dobrého. Vždyť je to projev jisté sociální či emoční inteligence. Pak by ovšem bylo vlastně spíš pozitivní, když kvůli mezilidským vztahům držíme hubu a krok. A ono není. Co tedy s tím? Možná by stačilo, kdyby se projevy lidské svobody: stávky, veřejné vyjadřování názorů, zakládání odborů, demonstrování, apod. nebraly jako osobní útoky, nýbrž bychom je skutečně vnímali jako projevy lidské svobody. Byli bychom pak totiž mnohem svobodnější.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petr Litschmann - M.Žižkov

Stará dobrá, Konformita Středa, 2.Ledna 2013, 20:04:18

Pan Trávniček by měl radost ;-)

"Jsem spíš na básničky. A na citáty. Ty mě ale napadají nejčastěji nevhod. To když mi na námitky některý z přátel řekne: "No, dobře, ale kdo jiný? V současné době je tenhle člověk nenahraditelný." Chce se mi odpovědět slovy Charlese de Gaulla: "Hřbitovy jsou plné nenahratitelných mužů."

Pokud poučeni zpečetěným osudem legendárního autora, kterému přináleží výrok výše, vyjdeme z nějakých mezních přístupů v/pro řešení autorkou skvěle načrtnutého problému, ... ... tak každý svého štěstí strojvůdcem.

OVŠEM kdyby se projevy lidské svobody: stávky, veřejné vyjadřování názorů, zakládání odborů, demonstrování, apod. TAK MOC neCHTĚLY H/BRÁT jako osobní útoky, nýbrž SE skutečně vnímaly tak jak jsou, jako projevy lidské. ;-)