Hladovka náčelnice Spenceové

Nad hladovkou náčelnice Spenceové se Kanaďané probírají z nečinnosti a rozvzpomínají se na své kořeny.

Naomi_klein_cb

Naomi Kleinová

28.12.2012 07:00

Kanadská volba

Chief-spence-and-harper

Premiér Harper vs. náčelnice Spenceová

Spor mezi představitelem bezskrupulózní kanadské pravice, konzervativním premiérem Harperem a náčelnicí Attawapiskatů Theresou Spenceovou je v mnoha ohledech učebnicovým příkladem konfliktu moderní civilizace s původními národy, jak se asi mohou odvíjet v 21. století.

Spenceová ví, že bez zvykových právních norem, které pomohly jejímu národu přečkat vše těžké v rámci Kanady, nemají Attawapiskaté, ale ani jiné původní národy Kanady, sebemenší naději uchovat si svou kulturní totožnost. Základním principem, o nějž se vede spor, je kolektivní vlastnictví půdy: ta nyní podle smluv patří původnímu národu jako kolektivní právní entitě a jakýkoli její člen ji může mít jen v pronájmu.

Je jasné, proč to Harper chce změnit. Soukromé vlastnictví půdy by umožnilo, aby ji mohli skupovat i Kanaďané anebo zrovna korporace, které by zde začaly provozovat těžební či jinou průmyslovou činnost bez ohledu na zájmy místních lidí.

Zájmy původních národů se tu spojují s vizemi sociálně-ekologických hnutí v jeden proud, který v dnešní Kanadě na sebe bere podobu hnutí Začněme jednat (Idle No More).

-jp

Probrala jsem se krátce po půlnoci jako úderem blesku. Můj půlroční syn plakal. Je nachlazený – během svého krátkého života už podruhé – a bojí se svého ucpaného nosu. Chystala jsem se k němu vstát, když vtom začal znovu pochrupávat. Zato já jsem byla důkladně probuzená.

Mou mysl ovládla jediná myšlenka: náčelnice Theresa Spenceová hladoví. Přesněji řečeno nebyla to myšlenka, byl to intenzivní pocit. Pocit hladu. Ležíc potmě ve svém pokoji, představila jsem si náčelnici národa Attawapiskatů, jak spočívá na hromadě dek ve svém teepee vztyčeném naproti parlamentu, a vstupuje do čtrnáctého dne své hladovky (dnes ráno je to den osmnáctý – pozn. jp)

Samozřejmě od počátku sleduji její protest i její požadavek setkat se s ministerským předsedou Stephenem Harperem. Chce s ním projednat těžký úděl svého lidu, zhoršený zrušením práv zaručených prastarými smlouvami. Zrušení prosadil premiér Harper zákonem prošpikovaným přílepky. Strachuji se o ni a podporuji její snahu. Šířím petice.

Ale v tu krátkou chvíli, než mohly mé prožívání upravit filtry světla a rozumu, jsem ji cítila. Sílu odhodlání za jejím hladověním. Radikálnost jejího rozhodnutí právě v tomto čase roku, v čase nadívání – břich, krocanů, punčoch – říct: Hladovím. Mnozí mí lidé jsou hlady. Tolik lidí v Kanadě je hlady a bez střechy nad hlavou. A vaše nové zákony toto utrpení zmnoží. Nemohli bychom si o tom promluvit jako člověk s člověkem?

Jak jsem tak ležela, představila jsem si ještě jiné odhodlání – ministerského předsedy Harpera. Jak si říká: Nesejdu se s ní. Nesnížím se k ní. Nikdo mě k ničemu nepřinutí.

Pan Harper možná zjihne, v obavách z možných politických důsledků, jež by přinesla smrt tak mimořádné vůdčí osobnosti. Hluboce doufám, že zjihne. Velmi bych si přála, aby náčelnice Spenceová začala znovu jíst. Ale rozhodně si budu dlouho pamatovat střet těchto dvou různých druhů odhodlání, jednoho tak povýšeného, uzavřeného; druhého odzbrojujícího svou otevřeností a soucitem s útrapami zranitelných lidí.

Ovšem hlad náčelnice Spenceové se neobrací pouze na premiéra Harpera. Hovoří rovněž k nám všem – jednoduchým sdělením: čas planého nadávání a skuhrání skončil. Teď přišel čas konat, stát pevně a neohebně za lidmi, za místy a za principy, jež jsou nám drahé.

Takové poselství je mocný dar. Stejně tak jako hnutí Začněme jednat (Idle No More), jehož jméno vyjadřuje současně vážný závazek k budoucnosti a přitom je jemnou sebekritikou vlastní dosavadní nečinnosti: seděli jsme s rukama v klíně, ale víc už ne.

Největším darem je ovšem svrchovanost původních národů sama o sobě. Jim patří ohromné lány země, které nikdy nepodstoupili, ani ve válkách ani ve smlouvách, které uzavřeli. Mluvíme o podepsaných smlouvách, jejichž platnost posud ctí i naše soudy. Pokud mají Kanaďané naději zastavit plány premiéra Harpera zničit, co se dá, je to jedině proto, že mu cesty zkříží právně závazné nároky původních národů – podpořené masovým hnutím, soudními spory a přímými akcemi.

Všichni Kanaďané by měli vroucně děkovat našim domorodým bratrům a sestrám za to, že uchovali svá území pro budoucí generace, že je odmítli směnit za jednorázový příjem bez ohledu na to, jak naléhavě ho třebas potřebovali. Jejich práva, která jim to umožňovala, se nyní premiér Harper pokouší zrušit.

V nynějším období světla a kouzel se začíná dít cosi skutečně kouzelného. V obchodech se zlevněným zbožím se tančí kruhové tance. Atmosféru v obchodních domech podkreslují rytmy bubnů. A místa, na nichž jsme vídávali leda nakašírovaného Santa Clause, najednou obsazují hrdá orlí péra.

Lidé, jimž zakladatelé našeho státu ukradli jejich zem a jejichž kulturu se pokusili vymýtit, se hlásí o slovo, lační po spravedlnosti. Najednou se vyjevuje, jaké má Kanada kořeny. A právě díky nim se všichni společně můžeme stát silnějšími.

Článek vyšel původně v kanadském deníku Globe and Mail 24. prosince 2012. V Deníku Referendum vychází se souhlasem autorky; přeložil Jakub Patočka.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Tomáš Tožička - Duchcov

Není čas skuhrat, Pátek, 28.Prosince 2012, 10:57:17

jak správně říká Naomi. Půda by i u nás měla být opět občinou v rukou komunit. Ale zatím jediným, kdo tuto myšlenku říká nahlas, i přes výsměch médií a bez podpory sociálně liberálních nevládek, je Táňa Fischerová...