V neděli se nedělá

Nepřetržitá práce bez dne odpočinku, k níž je nuceno stále více lidí, může mít na člověka zničující dopad. Opravdový pracovní klid by naopak přispěl nejenom k individuálnímu odpočinku, ale také ke sdílení volna s druhými.

Včera neděle byla / včera byl hezký čas / včera neděle byla / za týden bude zas... Píseň Suchého a Šlitra má pravidelný rytmus a jednoduchou melodii. Dýchá z ní pocit klidu, bezpečí, bezstarostně stráveného odpoledne s blízkými lidmi a jistoty, že se podobný den bude brzy opakovat. Právě jistota opakovaní takové neděle mi z pohledu dnešní doby přijde nejdůležitější.

Často se hovoří o dvou pojetích času – cyklickém a lineárním. Cyklické pojetí času souvisí s kruhem, pravidelností, opakováním, střídáním ročních období, fází měsíce či proměny den/noc. Lineární čas oproti tomu zdůrazňuje přímku (linii), cestu s jasným začátkem a vytyčeným směrem, nebo alespoň s odhodláním vykročit mimo dané struktury přírodních cyklů. Myslím, že obě pojetí mohou být obohacující, pokud jedno nepřeválcuje druhé.

Lineární čas nás učí rozhodnosti, odvaze vykročit, překonávání překážek a umění „stát na vlastních nohách“ (nezávisle na větru a dešti). Cyklický čas nás naproti tomu obohacuje o zkušenost podřízení se (např. nadměrná sněhová nadílka), pokory a změny původně vytyčeného plánu (menstruační bolesti) a o sdílení společného prostoru (čím víc jsem ovlivněn přírodními silami, tím víc jsem v kontaktu s živou i neživou přírodou).

Pojetí času lidí jedenadvacátého století bych nazvala dokonce „multilineární“. Jedinec odkojený počítačovými technologiemi má změněné schopnosti vnímání. Dokáže se vydat hned několika cestami najednou (stejně jednoduše jako pracovat ve více spuštěných aplikacích zároveň), a cestuje tak často v několika rozjetých vlacích. Problém nastává, pokud přestává mít kontrolu nad řízením a stává se nedobrovolným cestujícím bez možnosti ovládat rychlost a směr. To, co se ze začátku jevilo jako „svoboda“ vůči svázanosti časem cyklickým, stává se náhle vězením, ze kterého není úniku.

„Dřív pokrok znamenal zrychlení. Dnes je opravdový pokrok zpomalit,“ pronesla jednou má přítelkyně Markéta Hrbková a já jí dávám zapravdu. Multilineární pojetí času nás dohnalo k maximalizaci individuálních výkonů, přepracování, stresu, permanentní únavě, dekoncentraci atd. Veškerý čas strávíme v práci – abychom o ni náhodou nepřišli, děti budou vyrůstat více méně bez nás, rodiče necháme v domově důchodců, s partnerem se odcizíme, o rozvíjení našich dalších talentů a schopností si můžeme nechat jen zdát a odpočinek nám musí stačit dvakrát do roka na čtrnáctidenní dovolené. A práce, kvůli které se tolik obětujeme, bude stejně méně efektivní, než kdyby byla vykonána člověkem zvyklým na pravidelný odpočinek.

Co s tím? Navrhuji přizvat do našeho prostoru opět více prvek cyklického času s jeho pravidelným rytmem. Křesťanská kultura navazuje přijetím „Starého“ zákona na židovskou tradici. Židé slaví jednou týdně šabat. Jde o pravidelné připomenutí díla stvoření, které je dokonáno právě odpočinkem.

Evangelický teolog Jürgen Moltmann upozornil na fakt, že v křesťanských tradicích, zvláště v západněcírkevních, je stvoření popisováno jako „dílo šesti dnů“ a dokonání sedmého dne bývá značně zanedbáváno nebo vůbec přehlíženo. Jako by Ježíš tím, že porušil příkaz šabatu léčením nemocných, zrušil pro křesťanskou teologii platnost šabatu úplně. Podle Moltmanna stvoření končilo šestého dne – „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ (Gn 1,31), avšak dokončeno bylo až dne sedmého, neboť „v něm přestal [Bůh] konat“ (Gn 2,2). Ono dokonání totiž spočívá v Božím klidu, kdy Bůh už není tvořící a ovládající, nýbrž vnímající vše stvořené.

I nevěřící nebo člověk duchovně se pohybující mimo náboženské instituce může docenit moudrost starých náboženství a tradic. Nakonec i komunistický režim, který nebyl zrovna nakloněn náboženským tradicím, respektoval neděli jako den pracovního klidu. V současné době neděle oficiálně sice stále dnem pracovního klidu zůstává, avšak ve skutečnosti záleží na konkrétním zaměstnavateli, zda tomu tak bude, či nikoli. Je samozřejmě velmi pohodlné pro nás všechny zajít si na nákup, kdykoli dostaneme hlad, ale nevím, proč by pouze kvůli našemu rozmaru měla prodavačka strávit den pracovního klidu v práci.

Není to tak dávno, kdy jsme byli svědky v české společnosti nečekaného opatření – prohibice. Stát bez výjimky zakázal prodej tvrdého alkoholu. Z pohledu zisku se něco takového nemůže „vyplatit“. Stát je však v tomto případě instancí, která má rozhodné a poslední slovo, a pro níž je důležitější chránit své občany, než dobývat zisk doslova „i přes mrtvoly“. Podobnou službu by stát mohl prokázat občanům i ve věci práva na den pracovního klidu. Už teď stoupá počet případů, kdy zaměstnanci pracují i dva nebo tři týdny vcelku a nemají možnost si vzít den volna, nechtějí-li o práci přijít. Budeme se opět problémem zabývat až tehdy, kdy dosud skryté škody (přepracovanost, únava, psychická zhroucení) získají akutní a drastickou podobu?

Je nutné požadovat, aby pracovní doba v neděli a o svátcích platila opravdu jen ve výjimečných případech (např. zdravotnictví, doprava apod.). „Zisk“ takového rozhodnutí bude z dlouhodobé perspektivy několikanásobně vyšší než zisk jednoho pracovního dne navíc. Nejde totiž jen o odpočinek, nýbrž o společný odpočinek. Sdílení volného času může být začátkem změny v mezilidských vztazích, v umění naslouchat sobě i druhému. Ostatně kdo z nás dnes dobře zná své sousedy? Může jít o začátek změny společenských hodnot, neboť dáme důrazně najevo, že odpočinek je důležitější než peníze. A pravidlo opakování tu poskytuje neméně podstatnou službu – rytmus. Je utrpením, nemůže-li se člověk nadechnout, ale nemožnost vydechnutí je stejně tak zákeřná.

Náboženstvími se lze inspirovat, je však nutné takový „šabat“ nebo „neděli“ zasadit do jedenadvacátého století. Odpočinek v pravém slova smyslu znamená nevykonávat činnosti, které děláme během týdne, i takové, které vnímáme jako odlehčující. Co takhle být třeba jednou týdně bez internetu?

Byla spuštěna online Petice za dodržování neděle jako dne pracovního klidu. Kéž bychom jinou píseň Suchého a Šlitra nemuseli brát jen jako nenávratnou minulost: Já nebudu vstávat / dál chci ležet zasněný / je totiž neděle / a mám dost času.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiří Hyldebrant - Praha

Raději individuální odpočinek Čtvrtek, 20.Prosince 2012, 13:18:9

V neděli zásadně nechodím na houby, protože v lese je plno lidí a málo hub. Raději jsem v lese sám. Všude na atraktivních odpočinkových místech je v neděli a ve svátek nával. Preferuji naopak rovnoměrné rozložení dnů práce a volna, jak si kdo individuálně určí. Jsem rozladěn tím, že důkladný odpočinek autorky spočívá v omezení svobody druhých lidí. Preferuji individuální odpočinek před kolektivním odpočinkem, jsem proti vnucování představy o volném času druhých.