Krájení ústavy

Politikové si zvykají na stále větší ohýbání ústavy podle svých potřeb – platí to i pro Klausovo nepodepsání zákona o církevních restitucích. Je na čase si ústavními stížnostmi vynucovat jasnou interpretaci ústavy a její dodržování.

„Krájejte tři dny staré housky“, cituje nechápavý mužík z kuchařky a vzápětí přidává stížnost: „já je nekrájel ještě ani den a už jsem jich měl plnou vanu!“ Jeho jednání se podobá prezidentovu postupu v otázce zákona o církevních restitucích, který je v souladu s prý „možným“ výkladem Ústavy ČR, totiž, že formulace „přijatý zákon podepisuje“ prezidentovi umožňuje nepodepsat zákon bez toho, aby ho přímo vetoval.

Jenže jakýkoliv možný výklad ještě nemusí být správný, jak lze krásně ukázat právě na návodu o houskách. Ústava je navíc oproti komikem citované kuchařce o poznání jednoznačnější. V jejím zmíněném článku se píše, že „přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády“.

I kdyby se v této formulaci ona možnost, že prezident přijatý zákon nepodepíše, skutečně skrývala, zdaleka to ještě neznamená, že se jedná o výklad správný. Ústavní soud ve svém úterním nálezu snad vůbec poprvé tuto možnost výslovně připouští ve vztahu ke třem ze čtrnácti napadených zákonů, které prezident ani nepodepsal ani nevrátil. V minulosti se ÚS výslovným vyjádřením k prezidentově jednání vyhýbal, i když je implicitně schvaloval. A v nálezu Pl. ÚS 77/06 dokonce napsal, že podpis prezidenta „by měl být – s legální výjimkou přehlasování veta – podle čl. 51 Ústavy a podle názorů nauky ověřením řádného dokončení zákonodárného procesu“. Jeho absence byla v tomto nálezu považována za umocňující neústavnost přijímací procedury zákona.

Takovému výkladu napovídá i skutečnost, že snad ve všech zemích, jejichž ústavy stojí na stejných principech jako ta naše, a kde hlava státu podobnou pravomoc má, znamená nepodepsání zákona veto. Například na Slovensku, kde ústava výslovně počítá s možností vstupu v platnost prezidentem nepodepsaného zákona, se tak může stát až po opětovném schválení většinou poslanců Národní rady. Naše ústava s platností nepodepsaného zákona výslovně nepočítá vůbec.

Je zcela na místě se dožadovat, abychom si vládli podle takového výkladu ústavy, který je správný, a ne pouze možný. Správnost výkladu posuzuje Ústavní soud. Ten v minulosti využíval faktu, že prezidentův postup navrhovatelé derogace zákonů nezpochybňovali, aby se otázce z pragmatických důvodů vyhnul. Dnes dokonce zašel tak daleko, že tento postup (opět za nepřítomnosti stížnosti na něj) přímo posvětil.

Sociální demokracie, která k zákonu o restitucích připravuje ústavní stížnost, by proto měla najít odvahu v ní použít i argument, že zákon nebyl řádně podepsán a tedy měl znovu podstoupit hlasování ve sněmovně. Soudu by tak dala možnost se k otázce znovu a přesněji vyjádřit.

Je sice pravda, že by se rozsudek v této věci pravděpodobně dotkl i dalších, podobně schválených zákonů. Ale možné právní komplikace by stály za to. Komentátoři ze všech stran se dlouhodobě nechávají slyšet, že naší politice i společnosti chybí úcta k zákonům a správným postupům, jeden z nejdůležitějších principů liberální demokracie. V tomto směru nemůžeme očekávat zlepšení, pakliže si právní (nota bene ústavní) obezličky úspěšně hledají ti nahoře. Vzorce chování v politické a veřejné sféře nakonec vznikají podle příkladu mocných. K čemu nám jsou zákony, když obecně platí, že se smí obcházet?

Ústavní soud samozřejmě musí zohledňovat i stabilitu a předvídatelnost právního řádu. Prostor pro pragmatický přístup zde je. V případě, že by bylo ohroženo trvání již platných zákonů, mohl by jejich případnou derogaci pozdržet o lhůtu, ve které by zákonodárci a prezident měli šanci své chyby (konečně v opravdové legislativní nouzi) napravit, popřípadě hledat vlastní řešení Ale ohýbat z pragmatických důvodů „Ústavou stanovený postup,“ to je příliš.

Stejně jako kuchařka, i ústava je návod. A stejně jako kuchařka se musí vykládat správně. Jinak budeme pomalu ukrajovat ústavu a v nabytém prostoru z ní vařit stále tu stejnou starou „politickou bramboračku.“

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

monarcha či prezident republiky? Čtvrtek, 29.Listopadu 2012, 14:50:10

Václav Klaus se vždy choval více jako monarcha než jako prezident republiky. Asi bychom jako veřejnost měli své prezidenty více vychovávat, tedy kritizovat, pokud nedodržují nebo nehodlají dodržovat ústavu. Někteří kandidáti, např. Jan Fischer, to už plánují nyní, přesto je jeho veřejná kritika dosti slabá. Je dobře, že se tu říká: prezident republiky má ctít ústavu a řídit se podle ní a asi bychom to měli říkat ještě jasněji a důrazněji, aby to ti, kdo kandidují na prezidenta, pochopili!