Westonia a rovné příležitosti žen

Větší zastoupení žen v politickém a hospodářském životě země by se mělo odvíjet z naší příslušnosti do Evropské unie, nikoliv z čekání na ženy, které budou lepší než muži.

Vrátila jsem se z oslavy 400. výročí úmrtí první publikující básnířky v Čechách, Johanny Alžběty Westonové zvané Westonia, adoptované dcery pověstného magistra Kelleyho, který se se svou ženu, Alžbětinou matkou, a jejími dvěma dětmi přestěhoval z Anglie do rudolfinské Prahy. Westonia získala Kelleyho zásluhou vynikající vzdělání.

Později, když se hvězda její rodiny poté, co magistr Kelley upadl v nemilost a mimo zákon, obrátila, využila ku prospěchu svému i svých dětí umění psát brilantní latinské verše. Napsala množství suplik, veršovaných proseb o podporu, jimiž zaujala a vzbudila nejen soucit, ale i respekt. Nepsala ale jen supliky, některé její básně jsou skutečnou poezií. Napsala dvojverší, které se mi teď hodí do úvodu mého sloupku:

„Ať mi promine čtenář a hněv svůj ať nepřítel zkrotí,
Vždyť ve všech verších svých pravdu opakuji.“

Ačkoliv jsou možná jiná témata, která hýbou společností, ačkoliv bankovní cifršpióni dokázali převést téměř celý společenský diskurs na spor o mrzký peníz, nedá mi to, abych po dni stráveném s Westonií se nevrátila ještě jednou k ženské otázce a evropským kvótám.

Jistě bychom byli všichni rádi, kdyby se nespravedlnosti a přežilé stereotypy řešily jaksi samy sebou, jak říkají diskutující na téma rovnosti žen a mužů ve firmách a rozhodujících pozicích, „přirozeně“.

„Rivalka mužské přirozenosti, jež všude dobývá slávu,“ tak lichotil Westonii před 400 lety jeden z jejích anonymních obdivovatelů.

Jenže se tak neděje a nikdy nedělo. Metod, jak dosáhnout práv pro ty, kteří je dosud neměli, je několik, ale vždy se musí onomu „přirozenému“ vývoji ( v němž slyšíme lépe či hůře artikulovaný požadavek doby a společnosti) poněkud pomoci. V moderní společnosti většinou zákonem. Pravděpodobně by velcí pozemkoví vlastníci časem také přišli na to, že není možné dál držet vesničany v nevolném postavení, nejpozději tehdy, kdy by pro samé selské bouře nastal v zemi hladomor. Jiným, jistě moudřejším řešením, z moci panovníka, bylo úřední zrušení nevolnictví zákonem.

Jsou ale i jiná opatření, úředně nařízená, například povinná školní docházka. Nevynucovaná dobrovolnost v návštěvě alespoň elementární školy by asi nepřinesla v zemi revoluci a zkázu, ale zcela jistě by ji vyřadila ze soutěže s ostatními, jak se dnes říká „snížila by její konkurenceschopnost“. Takže bylo i pro tak konzervativní panovnici jako byla Marie Terezie výhodnější povinnou školní docházku nařídit, nenechat proces vzdělávání jenom na církvích (a Marii Terezii jistě nepodezíráme, že by měla něco proti katolické církvi) a dostat vzdělávací proces pod státní kontrolu, včetně jeho obsahu, věcného zajištění apod.

A tak bychom mohli pokračovat dál přes volební právo a právo studovat na univerzitě, právo žen zastávat placené zaměstnání, až k tomu proporcionálně přiměřenějšímu rozdělení míst v řídících a politických funkcích. Je to prostě spravedlivé a civilizovaná moderní společnost, pokud si to správně vykládám, o spravedlivé šance svých členů usiluje a snaží se k tomu vytvářet podmínky. Evropská unie, doufám, je považována za civilizované moderní společenství.

Chtěla bych připomenout, že Česká republika je, pokud jde o respekt k ženám, hulvátštější a neomalenější, než by se slušelo, ale možná jsou v EU země, kde je to mnohem horší. Co víme o rovných šancích mužů a žen třeba v Bulharsku nebo Řecku? Známe z tamějšího veřejného života nějaká ženská jména? Víme, jak se od sebe v rovném přístupu liší postsocialistické země od těch, kde státní socialismus nebyl, jaký je rozdíl mezi evropským severem a jihem, východem a západem?

Opravdu si diskutující pánové i v tomto Deníku Referendum myslí, že je všechno v pořádku a zastoupení v rozhodujících pozicích odpovídá skutečné zodpovědnosti mužů a žen za každodenní společenský provoz? A opravdu věří tomu, že muži v řídících funkcích, ať už v hospodářství nebo v politice, myslí stejně na prospěch mužské i ženské části obyvatelstva? Nechci unavovat historkami, ale mám mnoho příkladů, že tomu tak není. A domnívám se, že evropská komisařka Redingová a její úřad mají k dispozici nejen příběhy ze života, ale i výzkumy a statistiky. Nezlobte se, pánové, ale posmívat se úsilí o spravedlivější společnost je hloupé.

A ještě poznámka k jedné falešné argumentaci. Diskutující připomínají, jak se ne- osvědčily v politice paní Parkanová, Vesecká, Hanáková, Zubová a Kočí. Proti tomu se dá namítnout, že pánové Bém, Rath, Macek, Bárta, Besser, Dobeš, Drábek a domnívám se i Kalousek nebo Čunek a mnoho dalších se neosvědčili o nic lépe. Ženy totiž, a v tom je také spravedlnost, nejsou lepší než muži. Kdo říká, že jsou, pěstuje sentimentální politický kýč. Ale nejsou ani horší, zejména však nejsou stejné jako muži. Bude-li jejich zastoupení v rozhodujících funkcích proporčnější, budou i výstupy vypadat trochu jinak, prostě proto, že ženy jsou si s muži podle zákonů, které v Evropě respektujeme, rovny, ale to neznamená, že jsou stejné. Podmiňovat účast žen v rozhodování tím, že musejí být lepší, je prostě nefér.

Na závěr bych si dovolila nabídnout možnou pozitivní interpretaci oněch vysmívaných kvót. Co kdybychom je vzali ne jako nutnost přijmout na rozhodující místa ženy, které jsou špatné, ale jako pobídku k tomu ty dobré pečlivěji a přesvědčivěji hledat. A prostě to zkusili, vždyť co nám to udělá?