Černý pátek sedmnáctého listopadu

Pozoruhodná kniha slovenského historika Jozefa Leikerta se věnuje událostem spojeným s uzavřením českých vysokých škol v době nacistické okupace.

Sedmnáctý listopad roku 1939 vyšel shodou okolností na stejný den v týdnu jako totéž datum roku 1989. Byl to pátek. Tuto skutečnost jsem si uvědomil díky knize slovenského historika Jozefa Leikerta, která se věnuje událostem spojeným s uzavřením českých vysokých škol v době nacistické okupace. Jde o výjimečnou a podle mého soudu dosud nedoceněnou knihu.

Četl jsem ji nejprve zapůjčenou z knihovny – ve slovenském znění, tedy jako „Čierny piatok sedemnásteho novembra“. Bohužel se mi ji tehdy nepodařilo koupit v pražských knihkupectvích a musel jsem si počkat až na český překlad. Dodnes mě trochu mrzí, že nemám originální znění, mj. i z toho důvodu, že v české verzi chybí jedna fotografie. V ediční poznámce českého vydání se eufemisticky praví, že byl poněkud obměněn obrazový doprovod, který byl rozšířen o některé další dokumenty. Neříká se ovšem, že byla odstraněna poslední fotografie z celé knihy, na které je možno spatřit oběšeného K. H. Franka. Nevím, jestli se českým editorům zdála tato fotografie lidově řečeno příliš „unapetitlich“, kdo si však přečte celou knihu tak pochopí, že zde snímek má své místo. Karl Hermann Frank byl osobně zodpovědný za průběh tzv. „zvláštní akce“ ze 17. listopadu a s největší pravděpodobností byl i jejím hlavním iniciátorem. Když se po válce konalo „výběrové řízení“ na Frankova kata, projevilo zájem o tuto práci více než tisíc lidí.

Kniha Jozefa Leikerta vyšla poprvé roku 2000 a je psána poměrně moderní metodou tzv. oral history, tj. vychází ze vzpomínek řady pamětníků a přímých účastníků událostí. Lze ji přirovnat k velkolepé mozaice složené ze vzpomínek mnoha a mnoha lidí, které dohromady vytváří plastický a barvitý obraz jedné historické epochy. V běžné historické publikaci sleduje čtenář logické kauzální řetězení důležitých historických událostí, při četbě této knihy má pocit, že události prožívá společně s jejich účastníky. Myslím, že autorovi je třeba vzdát hold i za velkou schopnost empatie, s níž se dokáže vcítit do aktérů dějin, jimiž v drtivé většině případů nejsou slavné historické osobnosti, ale prostí lidé, jejichž jména dnes zpravidla nikomu nic neřeknou. Není zřejmě náhodou, že Jozef Leikert není jen historikem ale také básníkem. Obecně lze jeho knihu vnímat nejen jako zajímavou odbornou publikaci ale též jako svého druhu neobyčejné umělecké dílo.

Kniha má své těžiště v událostech kolem 17. listopadu 1939, zaujímá však mnohem širší časový prostor. Je zarámována 14. březnem 1939 a končí již zmíněnou popravou K. H. Franka dne 22. května 1946. Čtenář může sledovat události ve Frýdku-Místku, kde se jediná československá vojenská posádka postavila alespoň krátce na odpor proti postupující německé armádě; pochopit pocity lidí, kteří sledovali 15. března 1939 příchod německé armády do Prahy, pak se přes události 28. října 1939 a pohřeb Jana Opletala dostáváme k nelehkému osudu českých vysokoškoláků po zavření vysokých škol. Zhruba 1200 z nich skončilo v německých koncentračních táborech, někteří zde zahynuli, někteří se vraceli ještě během války domů, některým z nich se pak podařilo uprchnout z protektorátu a podílet se na zahraničním odboji.

Jedním z nejzajímavějších příběhů v knize je příběh Harryho Naujokse, německého komunisty a politického vězně z koncentračního tábora Sachsenhausen. Většina zatčených českých studentů byla po 17. listopadu převezena právě do tohoto koncentračního tábora. Harry Naujoks zde vykonával funkci zvanou lagerelteste, tj. byl vedoucím vězeňské samosprávy. Podle vzpomínek svých spoluvězňů byl Harry Naujoks člověkem, který se vždy zajímal víc o druhé než o sebe a snažil se ze své pozice pomáhat všude tam, kde to bylo třeba.

Vězni koncentračních táborů nosili pro rozlišení trojúhelník, který signalizoval, z jakého důvodu se ocitli v nacistickém lágru. Celková atmosféra koncentračního tábora závisela i na tom, zda vězeňskou samosprávu měli v rukou červení, tj. političtí vězni, nebo naopak zelení – kriminální. Zelení měli pro nacisty tu přednost, že dokázali postupovat proti dalším spoluvězňům se značnou brutalitou, avšak tam, kde byli v důležitých pozicích, tam se zpravidla také ve velkém kradlo. V Sachsenhausenu, který měl fungovat jako tábor pracovní, měli samosprávu v rukou „červení“.

Harry Naujoks byl uvězněn záhy po nástupu Hitlera. Nešlo o žádného významného funkcionáře, byl to manuálně pracující člověk, povoláním kotlář, odkudsi od Hamburku. Od roku 1936 byl internován v koncentračním táboře Sachsenhausen. V roce 1942 zde však došlo k jakémusi převratu mezi vězni. Zeleným se podařilo Harryho odstavit z jeho funkce a pomstít se mu za předchozí „příkoří“. Harry dokázal ve své funkci s některými zelenými spolupracovat, ale také využíval posud svého vlivu tak, že některé příliš brutální zelené nechal, pokud to mohl ovlivnit, odeslat ze Sachsenhausenu do některého jiného koncentračního tábora. Nejčastěji to byl nechvalně proslulý Flossenbürg.

Ve Flossenbürgu skončil v roce 1942 i Harry se svými kamarády a spolupracovníky. Pomstu na nich měli vykonat ti, které sem před tím Harry nechal odeslat. Harryho skupině se dostalo zvláštního označení, museli nosit na zádech a na prsou (v místě srdce) modrý kovový plíšek o průměru asi 8 cm. Podle těchto plíšků jim přezdívali blaupunkti. Bylo rozhodnuto, že blaupunkti nesmí zemřít příliš rychle. Posílali je na nejtěžší práce v kamenolomu, dostávali poloviční porci jídla, stáli při nástupu vždy odděleně od ostatních vězňů atd. Týrání a ponižování se stalo pro ně nesnesitelné a tak se většina z nich v jistou chvíli rozhodla spáchat demonstrativní sebevraždu a skočit na ostnaté dráty pod elektrickým proudem. Menší skupinka, v níž byl i Harry, však přesvědčila ostatní, aby od tohoto záměru ustoupili. Každý jim předpovídal, že vydrží v tomto pekle maximálně dva tři dny, oni však vydrželi déle a nakonec si tak svou statečností získali i respekt zelených. Postupně pak přestali být středem pozornosti a začali být přemísťováni i na lehčí práce.

Na setkání s Harrym ve Flossenbürgu vzpomínal později i jeden z uvězněných českých studentů, později povoláním lékař, František Potůček. Po svém příchodu do Flossenbürgu se dostal do kritické situace. Neměl sílu zapojit se na svém baráku do každodenních rvaček o jídlo, v nichž se vězni i navzájem zabíjeli a tak několik dní nejedl, upadal do apatie a postupně začal přemýšlet o sebevraždě: „Byl jsem rozhodnut skočit na ostnaté dráty. Už jsem se chystal vyběhnout, když najednou slyším: Franz, bist du das? Byl to Harry Naujoks, který mě poznal a chtěl se utvrdit, že jsem to já. Nevěřil jsem vlastním uším. Co jsem odešel ze Sachsenhausenu, o Harrym jsem nic neslyšel, i když jsem na něj často myslel. Ta věta mě postavila na nohy, dodala mi ztracenou jistotu, vdechla život. Harry mě zachránil doslova v hodině dvanácté. Byl hubený, změněný k nepoznání... Stačil na mne ještě zakřičet, že není na tom nejlíp, ale že se pokusí pro mě něco udělat.“

Tak se také stalo. František Potůček i Harry Naujoks se nakonec dožili konce války. Přežili i pochod smrti a 23. dubna byli osvobozeni americkou armádou. Oba pochodovali nedaleko od sebe a tak se ve chvíli osvobození radostně a s dojetím objali. Pak se rozešli každý opačným směrem do svých domovů.

Zajímavá je i vzpomínka Františka Potůčka na jejich pozdější setkání v roce 1959, kdy Harry Naujoks navštívil Prahu při příležitosti 20. výročí listopadových událostí: „Druhého dne nás navštívil doma, až tady došlo k pořádnému setkání. Ani jsem nechtěl, ale přivítal jsem ho slovy: Můj přítel, můj zachránce! A on mi na to řekl: A kolikrát jste zachránili vy mě, tschechische Jungen! Samozřejmě to myslel obrazně. I když nám o tom nikdy nepověděl, jsem přesvědčen, že svou mladickostí, možná i tak trochu naší naivitou, ale především elánem a velkým kamarádstvím jsme psychicky nejednou pomohli i my jemu.“

S příběhem Harryho Naujokse mám spojenu jednu osobní vzpomínku. V době, kdy jsem učil na gymnáziu, jsem o tomto muži jednou vyprávěl v rámci dějepisného semináře pro maturitní ročník. Se zařazením takového tématu do výuky jsem poněkud váhal. Přece jenom šlo svým způsobem o okrajové informace, které studentům v maturitním ročníku nemohly pomoci ani u maturity ani u přijímaček na vysokou školu, nemluvě už o politiky všech směrů často citovaném „uplatnění na trhu práce“. Stalo se však něco zvláštního. Po této hodině za mnou přišlo pár studentů, aby mi řekli, že jim tato hodina přišla cenná. Jak se vyjádřil jeden z nich: „Tohle mělo fakt smysl.“ (Tato zkušenost poukazuje mj. na to, jak pro samou posedlost po užitečnosti se nám v našem lidském konání často ztrácí jeho smysl, což by bylo ovšem téma na samostatné pojednání.)

Historiku Jozefu Leikertovi patří velký dík za sepsání této knihy. Zajímavých osudů a detailů lidského života by se z téměř čtyřsetstránkové publikace dala citovat celá řada. Historie je zvláštní, dává často posmrtnou slávu lidem pochybného ražení, uchovává památku na katany Frankova typu, ale na řadu osobností, které takové slavné muže či ženy lidsky převyšovali, ani nevzpomeneme. Kniha „Čierny piatok sedemnásteho novembra“ je výjimečná i tím, že dává místo v historii tzv. obyčejným lidem, tj. těm, kteří se nestali veřejně známými či mocnými, ale přesto byli mnohdy pozoruhodnými osobnostmi.