Nejobjektivněji pracuje ten novinář, který vůbec neexistuje

Představa, že novináři podávají nějaký „objektivní“ obraz skutečnosti, odporuje závěrům sociálních věd o tom, jak skutečnosti kolem nás rozumíme. Přesto má novinařina hluboký smysl.

Dobře se bavím u nekončících diskuzí o novinářské objektivitě. Vždycky mi to z nějakého důvodu připomene spor, který jsem s kýmsi vedla před lety, když jsem jezdila do romských osad na Slovensku. Můj oponent tehdy tvrdil, že člověk, který přichází do prostředí tak odlišného, jako je východoslovenská romská osada, by si o tom předem ideálně neměl nic číst, aby přišel nepoznamenaný předsudky jiných badatelů, nebo nedej bože romistů. Aby tam snad nehledal něco, co tam není.

Můj argument, proč by se naopak vzdělávat měl, byl jednoduchý. Svou neznalostí může příchozí nasekat takové boty, že se lidé, jejichž život a chování ho zajímá, uzavřou a on se nedozví nic nebo jen málo. To ale není podstatné, důležitá je ona groteskní představa, že pokud si o Romech v osadách nic nepřečtu, nebudu stižen předsudky, pojedu tam takříkajíc bez předporozumění.

Kromě toho, že každý, kdo se na takovou cestu vydává, už má celou sadu nejrůznějších představ od těch romantických až po ty méně romantické, je také formován svým vlastním osudem. Jinak se na život v osadě bude dívat člověk, který vyrostl ve městě a jinak ten, který je z vesnice. Jiných detailů si bude v početných rodinách všímat jedináček, kterého vychovala samotná maminka, a jiných čtvrtá dcera širokého evangelického klanu. Člověka, který vyrostl v relativním materiálním nedostatku, zaujmou jiné aspekty, než člověka, který pochází z dobře situované rodiny. A tak by se dalo pokračovat donekonečna.

Napíšou-li pak různí badatelé své výzkumné zprávy, i v nich se jinakost pisatelů nutně projeví. V praxi se mi mnohokrát potvrdilo, že když jsem při zhodnocujících rozhovorech probírala konkrétní situaci v terénu s někým dalším, měla jsem často pocit, že jsme snad byli na nějakém jiném místě, mluvili s jinými lidmi, zažili jinou situaci. Do té míry se naše vnímání situace lišilo.

Ale zpět k českým novinářům, kteří buď přišli na něco, co jim pomáhá uniknout sociálněvědním principům, nebo je, v horším případě, nepochopili. Co přesně si mám představit, když slyším, „my jsme objektivní“? Nějaký stroj, který nemá žádné politické názory a preference? A který ze sebe souká korektní analýzy a nezúčastněné popisy politických a sociálních jevů? Jak je vybírá? Nebo píše opravdu úplně o všem, co se stalo? I to, o čem se neinformuje, nepíše, totiž o něčem svědčí. Existují sice postupy, jak dělat kupř. zpravodajství, ale ani ty jejich tvůrce od specifického úhlu pohledu, daného tím, že to píšou právě oni, neuchrání.

Znamená to tedy, že můžeme snahu o předávání informací zabalit? Nemyslím. I čtenář je člověk, který něco hledá. A vybírá si periodika, která mu konvenují svým obsahem, výběrem témat, hloubkou jejich zpracování, přístupem i tónem. V době internetu máme navíc výhodu, že nejsme odkázáni na jeden jediný zdroj. Můžeme kombinovat, porovnávat, vybírat. Pozoruhodné ovšem je, když své souznění, tedy to, že dané periodikum lahodí jeho vkusu a světonázoru, přičítá čtenář objektivitě. Ale co už.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Petr Litschmann - M.Žižkov

mno, novinář.. Středa, 7.Listopadu 2012, 22:41:4

Ačkoliv nedokážu odhadnout, na jaké konkrétní příklady a případně výtky reaguje autorka, ale úplně zapravdu jí dát nelze, ani neobjektivně:-) Slovo objektivita zde postrádá opodstatnění, nejsem příznivcem mlácení prázdné slámy. Co se ale stane, pokud slovo zaměníme za výraz "autenticita projevu"? A když k tomu ještě přidáme adjektivum "úplný" ve smyslu poctivosti a v protikladu k "oportunní"?
Mě z toho vychází dělení na novináře a autory v PR.
nebo ještě líp
Mě z toho vychází dělení na novináře a pracovníky v PR.

Pokud tedy shrneme:
Nejvýkoněji pracuje ten "novinář", který takto defakto neexistuje..

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Objektivita, neutralita, zvědavost Čtvrtek, 8.Listopadu 2012, 18:14:59

Saša Uhlová má jistě pravdu v tom, že v sociálních vědách se nemožnost absolutní objektivity bere víceméně jako samozřejmost.

Pokud novinář o sobě tvrdí, že je zcela objektivní, je to buď naivita nebo drzost. (Mám dojem, že novináři u nás bývají spíše cyničtí než naivní). Jiná otázka je, zda je zcela zcestné po novinářích chtít, aby se o větší objektivitu alespoň snažili. Žurnalistika je přece jen jiný literární žánr než politický aktivismus a vykonávat to první s etiketou toho druhého je do jisté míry klamáním spotřebitele.

Možná není slovo „objektivita“ s tím absolutistickým nárokem na jedinou pravdu to pravé. Což třeba „zvědavost“? Vím, že nemůžu absolutně neutrálně nezaujatě zírat na objektivní realitu. Můžu ale být zvědavý na pohledy, které my nejsou bezprostředně blízké a sympatické, můžu si nechávat pootevřenou skulinku, kterou proklouznou údaje, které zpochybňují to, čím jsem si jist.

Myslím si, že čeští novináři moc zvědaví nejsou, nebo to alespoň není znát z toho, co píší. Například politické komentáře jsou většinou nudné, protože jen přemílají známá fakta, aby z nich umlely další argument pro předem dané postoje. Zajímavější je, když se novinář chová jako profesionál a hledá souvislosti a příčiny, k tomu má lepší možnosti než čtenář, protože má více času a zdrojů.

Třeba teď: na otázku, zda je dobře či špatně, že nepadla vláda, byl schválen restituční zákon atd. většina lidí už názor má a sotvakdo přijde s novým argumentem. Co by mě ale opravdu zajímalo: Jak se to stalo?