Jak získat ústavní většinu? Říct k čemu ji využít

Debaty o ústavní většině nemají smysl, pokud zůstanou u aritmetických propočtů. O ústavní většině je třeba začít mluvit programově: bude-li ji ČSSD chtít k prohloubení demokracie a zakotvení sociálního státu, může ji získat.

Když se svižně sčítaly výsledky druhého kola senátních voleb, zpravodajské servery vcelku pominuly fakt, že ČSSD získala v Senátu dosud nejvýraznější většinu, jakou zde vůbec kdy kterákoli strana měla, a soustředily se především na otázku, zda levice získala či nezískala v Senátu většinu ústavní. Podle Idnes nikoli (k tomu jsme se klonili i my v DR), podle ČT, ČTK a všech ostatních ano.

Zmatek pramenil čistě z aritmetického pojetí ústavní většiny. K názoru, že levice získala ústavní většinu, se přiklonili ti, kdož k šestačtyřiceti mandátům ČSSD a dvěma komunistickým přičetli ještě krajně problematického senátora zvoleného za ČSSD, nyní však zastupujícího Zemanovce Vladimíra Drymla.

Kdo Drymla vzhledem k jeho politickému profilu nepočítal, zůstal u toho, že levice v Senátu ústavní většinu nemá. Zcela stranou – s výjimkou poznámky v živém volebním přenosu Deníku Referendum – zůstal fakt, že řada nezařazených senátorů má k levici blíže nežli Vladimír Dryml. Levice v Senátu má tedy zřejmě vyjednatelnou ústavní většinu, pokud rozumně vyloží, k čemu by ji chtěla.

Byl to tedy vcelku zbytečný spor, který nanejvýš mohl ilustrovat bídu aritmetického pojetí politiky a který vzápětí zanikl v dalším stupňování vládní krize. Přitom právě každým dnem vzrůstající pravděpodobnost, že se uskuteční předčasné volby, činí otázku ústavní většiny vůbec nejzajímavějším strategickým motivem současné české politické situace. Pokud by po sněmovních volbách vznikla aliance disponující ústavní většinou, na přijetí ústavních změn by mohlo být docela dost času, až do senátních voleb 2014.

Většinu pro ústavní změny má ČSSD v Senátu na dosah
Patrně nejpřesnější charakteristika situace v Senátu je taková, že ČSSD má ústavní většinu na dosah. Má-li mít ovšem šanci ji reálně získat a funkčně s ní pracovat, je bezpodmínečně nutné, aby si ujasnila, k čemu by jí případné chtěla využít. K ústavní většině, jakož ostatně i k jakékoli jiné politické většině, má-li mít reálný smysl, je nutné přistupovat programově, a nikoli čistě aritmeticky.

Pro sociální demokracii je to přelomový moment. Vcelku se jí podařilo zvládnout po minulých sněmovních volbách obměnu vedení, v krajských a senátních volbách odrazila hrozby štěpení levicových voličů, ani Zemanova, ani Paroubkova strana tak už nepředstavují vážnou hrozbu. Ve strategické defenzívě proti mohutné až zastrašující přesile pravice po volbách 2010 uspěla. Žádné nevratné změny se Nečasově vládě prosadit nepodařilo a snad už nepodaří.

Navíc v krajských a senátních volbách neuspěli kandidáti ČSSD převážně tam, kde nebyli věrohodnými programovými reprezentanty sociálně-demokratické politiky, což by mohlo být značnou posilou pro idealistické křídlo ČSSD, jež má převahu ve vedení strany a jež se pokouší postupně vymýtit ze strany struktury hledající v politice především cestu k uspokojení ryze osobních či skupinových zájmů.

Je to nutné a není na to mnoho času. Čím dál větší části české veřejnosti se ve vztahu k politickým stranám zmocňuje znechucení až zoufalství. Málokdo už čeká od stranické politiky, že by mohla přinést podstatnější příznivou změnu poměrů. To se promítá do nárůstu popularity bizarních populistů, jako je Tomio Okamura, Jiří Čunek či Jaroslav Kubera. Ani proti jednomu z nich neměl kandidát ČSSD šanci.

Současně je zřejmé, že stále ještě podstatná část veřejnosti si slibuje alespoň dílčí zlepšení veřejných poměrů od případné vlády ČSSD. Díky tomu získala tak velkou převahu v Senátu, díky tomu ji všechny průzkumy potvrzují jako výrazně nejsilnější tuzemskou politickou stranu. V příštích sněmovních volbách bude jasným favoritem.

Může to být ale poslední šance před sesuvem české politiky v chaos maďarského typu. Populistů, kteří hledají způsob, jak nejlépe vyslyšet zvolna narůstající a přitom typicky česky zdrženlivé volání po pevné ruce, soustavně přibývá. Je jen otázkou času, kdy někdo podobný Václavu Klausovi, nalezne přesnou směs populistického autoritářství, o kterou bude moci opřít svůj politický nástup. Stále ještě není vyloučeno, že to ještě jednou může být i Klaus osobně.

Motiv změn ústavy tak skýtá pro sociální demokracii příležitost rehabilitovat v očích velké části veřejnosti parlamentní politiku a vrátit lidem víru, že v demokracii je také možné, aby politická reprezentace zlepšovala podmínky pro život lidí, a nikoli pouze asistovala u soustavného sesuvu všeho od desíti k pěti.

Prohloubení demokracie
Volání po ústavní většině, která by prosadila zásadní změny, přitom svou legitimitu může snadno opřít o skutečnost, že ústavní většinu občanů, zejména po posledních dvou zkušenostech s vládami ODS, by se tu za některými základními programovými body vcelku zaručeně podařilo shromáždit. Shodou okolností jsou to programové body, které odpovídají základním cílům sociální demokracie: za prvé zvýšení kvality demokracie a za druhé pevné ukotvení sociálního státu.

Víra veřejnosti v demokracii je otřesena ze dvou důvodů. Prvním z nich je redukce demokracie na volební zápas, jehož vítěz často uspěl manipulativní kampaní, a nikoli programovou debatou, a ke svěřenému úřadu se chová jako ke kořisti. Systém institucionalizované korupce, v němž se veřejné prostředky využívají k uspokojování osobních a skupinových zájmů představitelů politických stran, jejich sponzorů a klientů, je osou fungování všech stran stávající vládní koalice a samozřejmě v určité míře zasáhl i strany opoziční.

Druhým důvodem je odbourávání jakýchkoli kontrolních funkcí veřejnosti v mezivolebním období. To samozřejmě tvoří zákonitou i nutnou součást korupčně-klintelistické politiky, která tím ovšem demokracii vykuchává jen na volební fasádu. Politický systém se reálně z demokracie mění v oligarchii či v plutokracii.

Soubor ústavních opatření k prohloubení demokracie by tedy musel vycházet z poznání posledních dvaceti let, jak nebezpečný pro demokracii může být nepřiměřený vliv peněz na tvorbu politických rozhodnutí. Ústavní teorie vychází z ideálu rovnosti všech občanů, politická i společenská praxe je taková, že se závažnými politickými rozhodnutími nám tu kvete čilý volný trh. Úpravy ústavy by měly z této neblahé zkušenosti vyjít a explicitně je v maximální možné míře omezit.

Nabízí se několik cest. Jednak úpravy způsobu volby do Sněmovny, které by prohloubily spravedlnost a poměrnost zastoupení a současně umožnily voličům daleko svobodněji se rozhodovat mezi kandidáty. Dalším krokem by byla přísná omezení soukromého financování politických stran. Tématem k legitimní debatě by bylo posílení veřejnoprávních médií a jejich nezávislosti na finančních i politických tlacích.  

Bylo by na posouzení znalců ústavního právu, nakolik by bylo možné přímo do ústavy vložit některá základní opatření předcházející korupci jako například důkladnější ochrana nezávislosti úředníků, právní ochrana všech, kteří upozorní na korupční jednání, či transparentnost veškerého zadávání veřejných zakázek.

Co by však ústava obsahovat jednoznačně mohla, ba dokonce to už obsahuje, co však po celých dvacet let nebylo naplněno, je princip referenda. Vzhledem k tomu, že opravdu není zákon o referendu jako zákon o referendum, stojí za to shrnout základní principy, které musí obsahovat, aby byl skutečnou pojistkou a prohloubením demokratické samosprávy, neboť ani sama ČSSD celou řadu z klíčových principů ve svých stávajících návrzích neměla zahrnutou.

Potřebné principy jsou následující:

  1. Musí být umožněno, aby se mohlo konat o co nejširším okruhu otázek.
  2. Musí být vyvolatelné i lidovou iniciativou zdola, omezenou jen určitým dostupným počtem sesbíraných podpisů.
  3. Jeho výsledek musí být závazný bez ohledu na účast a mít dostatečnou ochranou lhůtu proti případným revizím vládou či parlamentem.
  4. Musí být pojištěno proti případným obstrukcím zákonného vyhlašovatele.
  5. Za těchto principů se bude moci konat na všech úrovních samosprávy, tedy nejen celostátně, ale rovněž na úrovni krajů, obcí i městských částí.
Jedině tak se zamezí svévolným manipulacím s výsledky referend, jichž se například v Brně dopustila koalice, jejímiž členy byli mimo jiné ČSSD a Strana zelených, po jednoznačném výsledku referenda o přesunu hlavního nádraží, případně nedávným nelegitimním manipulacím s vyhlášením referenda o stavbě obchodního centra v Plzni.

Pokud by byl takovýto ústavní zákon v platnosti v uplynulých dvaceti letech, celou řadu nejnestydatějších politických plánů by jednotlivé vládní reprezentace ani nenapadlo uskutečňovat. Neplatily by se poplatky u lékaře, debata o vojenské základně v Brdech by skončila ještě předtím, než by vůbec začala. A sebevědomí občanů i jejich důvěra v politický systém demokracie by byly mnohem vyšší.

Zakotvení sociálního státu
Druhým okruhem legitimních, protože o jednoznačnou vůli občanů se opírajících ústavních změn, by byly změny zakotvující nedotknutelnost základních principů sociálního státu, jako jsou plně bezplatné zdravotnictví (bez obezliček regulačních poplatků), plně bezplatné školství (bez obezliček absurdně vysokého zápisného), nedotknutelnost průběžného systému důchodového zabezpečení i povinnost jeho minimální valorizace k inflaci; a o dalších mnoha parametrech by jistě bylo možné debatovat.

Je-li možné vážně mluvit o ústavním zakotvení principu vyrovnaného rozpočtu, musí být tím spíše možné mluvit o ústavním zakotvení sociálních práv, která by v 21. století již skutečně neměla být předmětem politického boje. Je pochopitelné, že to vyvolá reptání indoktrinovaných pravicových médií, znovu se vynoří všechna úmorná klišé o rozhazovačnosti levice.

Na to je třeba jasně a srozumitelně říci, že základní způsoby rozhazovačnosti jsme tu za posledních dvacet let poznali dva: za prvé institucionalizovanou korupci, kdy zejména ODS a jí podobné strany nedokázaly postavit ani kůlničku na dříví, aby se z veřejného rozpočtu neulévaly zpravidla násobky potřebných prostředků pro všechny zúčastněné. Druhým způsobem rozhazovačnosti pak bylo soustavné a systematické snižování daní těm nejméně potřebným, tj. korporacím jak tuzemským tak nadnárodním, nejbohatším firmám a nejvyšším příjmovým skupinám.

Nikdo rozumný nebude nic namítat proti více méně vyrovnanému rozpočtu. Ale musí být současně jasné, že cesta k němu nepovede přes další sociálně patologické přiškrcování těch nejzranitelnějších a přes odbourávání funkcí státu hraničící s jeho přímou destrukcí, takže nakonec nejenže není schopen se silnými finančními skupinami vést kvalifikovanou debatu, ale ani od nich vybírat daně.

Cesta musí vést přes razantní obnovení spravedlivé daňové progrese a přes zásadní zvýšení daní právní subjektům. Nejde o žádnou doktrinářskou rovnost v sovětském střihu. Ale daňová politika demokratického státu hodného toho jména musí spět k tomu, aby příjmy jeho občanů nevykazovaly vyšší rozdíl než jednotek násobků. Čtyřicet let po druhé světové válce o tom i na západě pochyboval jen málokdo.

Ústavní většina občanů
Pokud svůj plán na změny ústavy vyloží sociální demokracie takto, může se jí jistě podařit získat kromě komunistů i podstatnou část politického středu. Mezi senátory by jistě mohla očekávat vstřícnost přinejmenším u tria Eliška Wagnerová, Libor Michálek, Alena Dernerová, pokud je do debat o možných změnách ústavy vtáhne na samém počátku a nebude je chtít až ex-post stavět před hotovou věc.

Na co nejširší základnu podpory pro změněnou ústavu je třeba myslet také pro to, že takovéto úpravy se zásadně dotknou zájmů nejsilnějších finančních skupin. Může si být ČSSD jista, že všichni její senátoři odolají všem tlakům a svodům? Každý, koho bude možné získat pro změny ústavy směřující k prohloubení demokracie a zakotvení sociálního státu, by získán být měl. Čím vyšší podpora, tím vyšší legitimita.

Ve volbách sněmovních, k nimž, jak se nyní zdá, půjdeme spíš příští rok, nežli v řádném termínu, může sociální demokracie s touto ideou suverénně zvítězit, pokud ji podpoří i personálně. Už po těchto volbách mnozí žehrali nad tím, že se ČSSD nepokusila získat Elišku Wagnerovou jako svou kandidátku pro jeden z pražských obvodů. Poučením by rovněž mělo být, že v Praze za ČSSD uspěla pouze bezpartijní kandidátka.

ČSSD se tak znovu nabízí k úvaze, zda nevzít vážně návrh Michala Haška a dalších hejtmanů, s nímž přišli v době před loňským volebním sjezdem v rámci kampaně za zvolení Michala Haška předsedou ČSSD. Hašek sice tehdy nereprezentoval idealistické křídlo, ale byla by věčná škoda, kdyby tento jeho návrh, jímž se však nikdo z hejtmanů v krajských volbách neřídil, zapadl. Idea spočívala v sympatickém otevření kandidátek: slibovala se nejméně jedna třetina míst pro ženy a jedna desetina pro nezávislé osobnosti.

Aby tento princip nebyl účelovou kulisou, je ovšem třeba trvat na tom, aby nejméně jedna žena byla skutečně v každé trojici kandidátů (přitom konečným cílem by mělo být zastoupení 50:50) a nejméně jeden nestraník v každé desítce kandidátů. Pokud se k tomu ČSSD odhodlá, pokud obdobným způsobem obmění i svou stínovou vládu, může se jí podařit přesvědčit i podstatnou část pochybovačné veřejnosti, že skutečně představuje naději na příznivé proměny české společnosti.

Zde někde leží pět až deset procent hlasů nezbytných k výsledku, díky němuž by mohla v alianci se svými spojenci disponovat ústavní většinou i v dolní komoře parlamentu. Ostatně nic nebrání tomu, aby se takovýto projekt stal již tématem prezidentské volby. Jiří Dienstbier se může přihlásit k plánu ústavních změn tohoto druhu, komunisté, pokud skutečně nenominují vlastního kandidáta, se za něj mohou postavit v rámci takto velkorysého plánu na proměnu české politiky. Podporu osobností levého středu reprezentuje v táboře jeho sympatizantů už nyní právě Eliška Wagnerová.

Mohl by tak vzniknout blok, který dobude nejprve Hrad, potom Sněmovnu a pak prosadí přesně ten typ ústavních změn, které Česká republika potřebuje, které většina, a zdůrazněme ústavní většina občanů, očekává v naději, že by se jejich prostřednictvím mohlo podařit zvrátit úpadek demokracie i základních funkcí státu.

Ostatně bylo by jedině na místě, aby takovou nově upravenou ústavu schválili po islandském vzoru i sami občané v referendu.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

David Unger - psycholog, Kroměříž

A co nová ústava? Pátek, 26.Října 2012, 17:42:4

V této přelomové době je třeba zvážit vypacování a přijetí nové funkčnější ústavy. Je známo, že současná ústava byla tvořena ve spěchu a obsahuje řadu chyb již od začátku (nepřechodnost prezidentské pravomoce vypsat nové volby apod.) K naplnění horní komory došlo až o 4 roky později a ta s tím zápasí dodnes. Další změny ústavy jsou minimálně velmi diskutabilní - zbytečně drahá a centrální vládu oslabující krajská samospráva stojící na malých nepřirozených a klientelistických krajích, které kromě korupce nevyhovují ničemu. Přímá volba prezidenta jako úlitba občanům, ale zcela nesystémová vzhledem k původní koncepci vyváženosti naší ústavy. Takže nejvyšší čas chystat návrh nové ústavy pro všelidovou diskusi, která by byla přijata novou sněmovnou a po té předložena k rozhodnutí v referendu.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Sobota, 27.Října 2012, 11:06:29

a konkrétně v reálném čase co přináší ústavní většina v samotném Senátě kvalitativně?

Prostě jde o zase o něco větší většinu než dřív - je-li to v Senátě, je to rozdíl kvantitativní ...

Kvalitativní rozdíl žádný ...