Přímá volba prezidenta nebude katastrofa

Komparace s ostatními státy Evropské unie i s naší vlastní zkušeností s volbou parlamentní ukazuje, že přímá prezidentská volba nepřináší horší výsledky než volba nepřímá.

S tím, jak se přibližuje první přímá volba prezidenta, ozývají se stále častěji hlasy, že špatný je jak způsob volby, tak i to, jaké kandidáty přímá volba generuje. Autorům pesimistických hodnocení by neuškodil komparativní pohled.

Především je třeba znovu zopakovat, že Česká republika se připojí k dvanácti zemím Evropské unie, kde se už delší dobu volí prezidenti přímo. V sedmi zemích se volí nepřímo, sedm dalších jsou konstituční monarchie. Žádná ze zemí, kde se používá k volbě hlavy státu plebiscit, nezmutovala kvůli přímé volbě z parlamentní demokracie do prezidentské republiky. Jedinou prezidentskou republikou v EU je Francie, která si ovšem prezidentský systém dala přímo do ústavy.

Často slyšíme, že hodně záleží na tradicích a očekáváních. Jelikož prý má české prezidentství monarchický nádech, jenž mu vtiskla už první republika, a jelikož jsou v naší politické kultuře s prezidentem spojena vysoká očekávání či dokonce různé tatíčkovské představy, může přímá volba v naší zemi prý přinést nežádoucí efekty, jako je právě pozvolná mutace parlamentní demokracie v prezidentský systém či zneužívání mandátu odvozeného „od lidu“ prezidentem s autoritářskými sklony.

Charakter politické kultury samozřejmě nelze od očekávaných dopadů přímé volby odpreparovat, jenže ho nelze přeceňovat. To bychom se pak museli bát kvůli „národním zvláštnostem“ zavést jakýkoliv mechanismus běžný v řadě demokracií.

Nevíme, jak si česká politická kultura přizpůsobí volbu přímou, jisté ale je, že přímá volba v českém podání bude jen těžko soutěžit s fraškou, kterou byly poslední dvě volby nepřímé. Nepřímou volbu bylo samozřejmě možné používat dál a doufat v postupnou kultivaci politického prostředí tak, aby volba netonula v různých velmi podivných zákulisních hrách a spekulacích o korupci, ale zároveň není nic tragického na tom, že se zákonodárci nakonec rozhodli vyzkoušet volbu přímou.

Podíváme-li se na přímou volbu komparativně, nikde ve dvanácti zemích EU, které přímou volbu používají, se nenaplnily ani obavy, že vyhraje nějaký miliardář, který si prezidentství koupí, nebo populární postava ze showbyznysu bez předchozí politické zkušenosti.

Pokud jde o střety přímo zvoleného prezidenta s vládou a parlamentem, nebyly nikde v EU nikterak dramatické, navíc zdrojem i méně dramatických střetů nebylo ohánění se „mandátem od lidu“ ze strany prezidenta. Jediná země, kde lze o dramatických střetech mluvit, je Rumunsko, jenže tam střet vyprovokovala v první řadě vláda, nikoliv přímo volený prezident.

Největší střety o kompetence mezi vládou a prezidentem jsme tak zakusili z celé EU u nás, kde byl ovšem prezident dosud volen parlamentem. K jedinému úspěšnému „impeachementu“ došlo v Lotyšsku, kde byl kvůli vazbám na ruské mafie odvolán z funkce prezident Rolandas Paksas, který byl ovšem též zvolen parlamentem.

Schválený způsob přímé volby u nás má do sebe zabudován v podobě dvoukolového systému jistý prvek moderace. Dvoukolová volba značně redukuje šance extrémistů a kandidátů se silně vyhraněnými názory, protože v druhém kole obvykle vítězí kandidát, který dokáže přitáhnout vedle voličů, kteří ho aktivně podpořili v prvním kole, i voliče, kteří v něm spatřují menší zlo.

Kritici přímé volby připomínají, že jejich obavy potvrzuje už to, jaké kandidáty přímá volba generovala. Vrátíme-li se ale ke srovnání, tentokrát s naší dosavadní praxí, lze se ptát, zda pod odchodu „revolučního prezidenta“ Václava Havla, vygenerovala nepřímá volby v podobě Václava Klause osobnost jednoznačně lepší, než jsou nyní někteří vedoucí kandidáti před volbou přímou. Je dokonce možné argumentovat, že kdyby minulá volba byla přímá, měl Jan Švejnar velmi dobré šance Klause porazit.

Pokud jde o kvalitu kandidátů celkově, neliší se situace nikterak od voleb do parlamentu. I tam soutěží známé strany s jasnými profily a zároveň celá řada méně známých či neznámých, někdy i poněkud vyšinutých politických subjektů. To je podstata demokracie. Ten, kdo chce kritizovat skutečnost, že si na funkci prezidenta chtějí troufnut i lidé, kteří se jeví jako poněkud bizarní osobnosti, kritizuje demokracii.

Kritici také argumentují, že kampaň před přímou volbou je a bude populistická, přičemž kandidáti slibují věci, které nemohou splnit. Je ale dobré si připomenout, že nereálné sliby dávají politici všude, a v každých volbách. Čeští voliči jsou navíc docela realističtí, většina z nich dost dobře ví, co český prezident může se svými pravomocemi skutečně dělat. Jsou pro ně proto při výběru kandidátů důležitější jiné věci, než prázdné sliby.

Mnozí komentátoři upozorňují, že pole prezidentských kandidátů je zatím celkově dost otřesné. Na takový názor mají samozřejmě právo, ale možná bychom jim měli připomenout, že nejkvalitnější osobnosti se neprosadily ani v posledních dvou nepřímých volbách. Rozdíl je tedy snad jen v tom, že zatímco Klaus byl zvolen na základě zákulisních obchodů politiků, prezident zvolený přímo bude pro změnu výsledkem nějakého „nižšího“ společného jmenovatele, protože se na něm bude muset nakonec shodnout většina voličů.

To ovšem není nezbytně žádná tragédie. Tento závěr lze ostatně potvrdit, když se podíváme na kandidáty, kteří zatím kralují průzkumům veřejného mínění. Nejvíce problematický je mezi nimi Miloš Zeman, který by byl svým způsobem pokračováním Klause jinými prostředky, včetně narcistického pojetí prezidentství nebo podivných vazeb na Rusko. Zároveň by byl ale přinejmenším v jednom důležitém ohledu výrazně lepší: netrpí eurofóbií. Bylo to za jeho premiérování, kdy Česká republika udělala největší pokrok v plnění přístupových kritérií před vstupem do EU.

O Janu Fischerovi pro změnu kritici tvrdí, že je nemastný neslaný, nebo že se údajně zapletl s různými zákulisními zájmy. Skutečností ovšem je, že byl poměrně úspěšným premiérem „úřednického“ kabinetu, a že jeho míra „zapletenosti“ se zákulisními obchody jen těžko může soupeřit s pavučinou nejrůznějších zákulisních zájmů, která obklopuje současného, nepřímo zvoleného prezidenta. I Fischer je proevpropský. Během doby, kdy byl v čele vlády, slušně „zamával“ s pravicovým extremismem u nás.

Vrátíme-li se ke komparaci, můžeme si představit, kdo by byl nyní nejpravděpodobnějším kandidátem na zvolení, pokud by se konala znovu volba nepřímá. Byl by to nejspíš někdo, koho by dokázaly mezi sebou „zobchodovat“ pravicové strany, přičemž bychom si užili silné dávky účelového antikomunismu. Levicový kandidát by nejspíš neměl vzhledem k poměru sil v parlamentu šanci žádnou.

Ještě pravděpodobnější je, že ve světle postupného rozpadu vládní většiny v posledních dvou letech bychom byli svědky opakovaných neúspěšných voleb, s veškerou demagogií, která se s tím pojí, což by občany otrávilo nepochybně mnohem více než přímá volba i se svými všemi možnými negativy.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Smysl přímé volby Středa, 5.Září 2012, 08:28:34

Vážené dámy a pánové,
nemám žádnou pochybnost o tom, že kdyby se volilo i nadále nepřímo, pánové Fischer a Zeman by rovněž kandidovali. Jeden z nich by určitě vyhrál. Natolik jsou oba vhodně propojeni s mašinerií neprůhledných zájmů, která by ladem ležet nenechala.
Přímá volba má smysl jedině tehdy, když má šanci vyhrát kandidát, který s touto mašinerií nemá nic společného. Tedy kandidát tzv. občanské společnosti. Jinak je přímá volba k ničemu.
Sbírám podpisy pro Táňu Fischerovou. Prosím, dělejte totéž.
S pozdravem a přáním všeho dobrého
Jiří Vyleťal