Proč billboardy ano?

Výsledkem demokratických revolucí byla kombinace plné svobody vyznání s kontrolou nedemokratických náboženských organizací, zejména římské církve. Je tragikomické, že církevní hodnostáři dávají tato opatření do spojitosti s nacistickým a komunistickým režimem.

Od začátku sporu o poskytnutí nemovitostí a peněz církvím jsem na straně občanské společnosti proti tomuto kupování církevní politické podpory pravicovými stranami. Pokud jde o billboardy, které se objevily po krajině, byl jsem napřed lhostejný. Bral jsem to tak, že pro náročnější voliče jsou volební programy a návrhy zákonů, pro voliče, kteří na to nemají čas a síly, jsou tu zkratky, tedy jednoduchá hesla doprovozená symboly. Bral jsem to jako standardní podobu volební kampaně ve zdejší formální demokracii bez demokratické politické kultury.

Nehorázné reakce vysokých církevních představitelů mě přinutily znovu se zamyslet. Osobní tajemník kardinála Duky Norbert Milan Badal vyčítá petici křesťanů proti zákonu, že byla vydána právě v předvolební době. Volby jsou totiž náboženské organizaci, jíž tento pán také zastupuje, trnem v oku. To, co se vůči veřejnosti staví jako církev, je totiž víceméně státním útvarem. A nejde o stát Vatikán. Jde o Svatý stolec jako subjekt mezinárodního práva. O církev, která si připisuje ius gladii, právo meče, právo mocensky zasahovat, např. v posledních dnech proti bývalému papežovu maiordomovi Paolovi Gabrielemu, jehož občanská odvaha bude odměněna tím, že ho církev odsoudí a uvězní, zřejmě v Itálii, která toto bezprecedentní porušení elementárních lidských práv na pokyn kuriálního tribunálu provede.

Římská církev je politickým útvarem s totalitní ideologií, řízená jako absolutistická monarchie vladařem, který nemůže být nikým posuzován, který je pokládán za neomylného a který má nejen nejvyšší, ale i přímou absolutní moc na každém místě, kde je římská církev přítomna. Volby by to jen narušovaly. Volby ve státě je možno připustit, jsou-li rozhodnuty dřív, než se občané dostaví k urnám.

Billboardy ČSSD s rukou úředníka držící měšec a rukou preláta ozdobenou krajkami a brokátem, která se po měšci zřejmě plném peněz vztahuje, a s krátkým vysvětlením, co je na připravovaném zákoně o narovnání mezi církvemi a státem špatné, ukazují jasně, že tato totalitní organizace se stane v Česku největším pozemkovým vlastníkem, mohutným podnikatelským subjektem a tím také držitelem mohutné politické moci. A že se to stane na úkor společnosti průběžně ožebračované asociální mocí.

Demokratické státy z tohoto stavu věcí dlouhodobě vyvozují důsledky. Výsledkem demokratických revolucí byla kombinace plné svobody vyznání s kontrolou nedemokratických náboženských organizací, zejména římské církve. Příkladem může být Francie. Byla před I. světovou válkou vedle Švýcarska jedinou republikou v Evropě a r. 1905 přijala opatření na ochranu republikánského a demokratického pořádku, mimo jiné i odluku církve a státu, což ovšem znamenalo, že např. veškerý církevní majetek převzal pod kontrolu stát. Vlivné církve v jednotlivých demokratických zemích, např. v Evropské unii jsou pod státní kontrolou. V Německu sice stát svým daňovým systémem pomáhá římské církvi a svazu zemských evangelických církví, ale papež tam nemůže jmenovat nikoho biskupem, pokud to neschválí spolková vláda.

Česká republika má jedno z nejliberálnějších pojetí konfesního práva, tedy práva státu regulujícího náboženství. Přesto ale § 5 Zákona o církvích a náboženských společnostech (3/2002 Sb. v novelizovaném znění) deklaruje mj., že vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev, jejíž učení nebo činnost ohrožuje práva, svobody a rovnoprávnost občanů, ohrožuje demokratické základy státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní celistvost, je v rozporu s principy lidskosti a snášenlivosti a bezpečnosti občanů, popírá nebo omezuje osobní, politická nebo jiná práva fyzických osob mj. pro jejich náboženské vyznání, rozněcuje nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, omezuje osobní svobodu osob zejména tím, že využívá psychický a fyzický nátlak k vytvoření závislosti, a dále je utajována vcelku nebo v některých částech, stejně jako její organizační struktura a vazby na zahraniční složky, je-li částí církve nebo náboženské společnosti působící mimo území České republiky.

Dosud tohoto paragrafu zákona o církvích nebylo využito proti žádnému subjektu. České úřady jsou v tom překvapivě benevolentní. Jistou ochranu státu před totalitními tendencemi římskokatolické církve však poskytuje parlament, a to v různém politickém složení, v posledních 10 letech tím, že odmítá ratifikovat Smlouvu mezi Českou republikou a Svatým stolcem podepsanou 25. července 2002. Smlouva by totiž znemožnila uplatnit právě tento paragraf na Církev římskokatolickou, protože ta by měla smluvně (a tedy s vyšší právní mocí) zajištěny výhody plynoucí z registrace a oprávnění k výkonu zvláštních práv (akreditace) i v případě, že by byla s tímto paragrafem v rozporu. Popis a analýza jednotlivých kauz by ukázaly, že kvalitativní předpoklady registrace a akreditace tato náboženská společnost v řadě bodů nesplňuje.

Totalitní charakter některých náboženských organizací, mezi nimi i římské církve dokládá i její frontální odpor proti demokratickým principům, a to nejen uvnitř církve, kde neplatí svoboda slova, presumpce neviny, odpovědnost vedení veřejnosti, ale i v působení na stát. Dodnes se zejména římská církev prostřednictvím svých reprezentantů ostře staví proti tomu, že náboženství je ve státě soukromou záležitostí občana. Vyslovují přání, aby církev byla součástí veřejnoprávní sféry, tedy součástí státního života, ne ovšem v pozici státní církve podřízené státu (jako např. anglikánská církev ve Spojeném království), nýbrž podle moderní aplikace dosud neodvolaného papežského dokumentu Dictatus papae z r. 1075, podle kterého papeži musí světská knížata líbat nohy (IX. teze) a papež má mít právo sesazovat císaře (XII. teze).

Ŕímská církev plně podporovala diktátorské až fašistické režimy v období mezi světovými válkami a dále (Itálie, Rakousko, Španělsko, Portugalsko, Slovensko, vichystický režim ve Francii) a tyto režimy ji poskytovaly privilegované postavení. Církevní instance včetně diplomatického aparátu Svatého stolce pomáhaly nacistickým zločincům po II. světové válce uniknout před spravedlností to Latinské Ameriky, zejména do Argentiny. Kardinál Duka se hlásí k dědictví španělské (re)conquisty, která nastolila mj. krvavé potlačování Židů a jejich vyhánění ze země. Je tragikomické, když čeští církevní hodnostáři chtějí možné budoucí důslednější demokratické kontrole náboženského autoritářství čelit tím, že opatření typická pro demokratické státy (jako majetkové omezení a kontrola) dávají do spojitosti s nacistickým a komunistickým režimem. Řídí se starou známé zásadou, že zloděj volá: Chyťte zloděje.

Snaha křikem a lhaním zakrýt skutečnou podobu zákona o domnělém zmínění křivd a majetkovém narovnání je marná. Nemůže se jim podařit zatajit, že zákon zjevně a otevřeně prolamuje restituční hranici 25. února 1948. Za majetkovou křivdu prohlašuje rozhodnutí demokraticky zvoleného parlamentu z r. 1947. Pokud jde o částky peněz připsané jednotlivým církvím v § 15 tohoto zákona, nejde a nemůže jít o žádnou kompenzaci zabraného majetku, protože v několika případech se žádný takový majetek nevyskytoval, nebo daná náboženská organizace k rozhodnému datu 25. 2. 1948 u nás nepůsobila. Celkový objem prostředků, které se mají církvím věnovat, je v absolutním objemu peněz na osobu podle projednávaného zákona přibližně sto čtyřicetkrát vyšší, než činily (nikým nezpochybňované) restituce církevního majetku v sousedním Polsku.

Hamižná ruka preláta sápající se po měšci na plakátě je suchá věcná informace voličům v podobě jednoduchého symbolu. Přál bych si, aby se sociální demokracie nenechala zakřiknout a aby svěřila v rámci demokratické diskuse před volbami občanům rozhodnutí, chtějí-li (prostřednictvím svých zvolených zástupců) v tomto tunelu století pokračovat nebo ne.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

sociální demokracie brání stát Pondělí, 27.Srpna 2012, 10:24:51

proti "překvapivé" štědrosti pravicové vlády vůči církvím v době, kdy masivně škrtá v oblasti sociálních programů, školství, zdravotnictví a kultuře. Je to vysvětlitelné jen tím, že pravicová vláda si chce církve zavázat pro další podporu pravicové politiky nebo odměnit za dosavadní podporu. Ale myslím, že na to slyší většinou jen církevní hodnostáři a církevní vedení. Morální tvrzení "Co bylo ukradeno, musí být vráceno" neobstojí před historickým pohledem a je slabě a špatně právně odůvodňováno. Zvláště když tvůrci a obránci zákona (Benda, Hanáková, Duka, Ruml) nebyli schopni odpovědět na veřejné otázky položené JUDr. Hrádelou, viz www.akhradela.cz

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Čtvrtek, 8.Listopadu 2012, 03:59:21

1. Walter Bartoš
2. Václav Baštýř
3. Jan Bauer
4. Marek Benda
5. Petr Bendl
6. Miroslav Bernášek
7. Zdeněk Boháč
8. Pavel Bohatec
9. Jan Bureš
10. Jan Čechlovský
11. Jana Černochová
12. František Dědič
13. Pavel Drobil
14. Dana Filipi
15. Jana Fischerová
16. Jan Florián
17. Zdeňka Horníková
18. Tomáš Chalupa
19. Miroslav Jeník
20. Radim Jirout
21. Lenka Kohoutová
22. Jaroslav Krupka
23. Jan Kubata
24. Jaroslav Martinů
25. Václav Mencl
26. Petr Nečas
27. Miroslava Němcová
28. Vít Němeček
29. Jan Pajer
30. Jiří Papež
31. Roman Pekárek
32. Jaroslav Plachý
33. Jiří Pospíšil
34. Aleš Rádl
35. Ivana Řápková
36. František Sivera
37. Pavel Staněk
38. Zbyněk Stanjura
39. Pavel Suchánek
40. Pavel Svoboda
41. Igor Svoják
42. David Šeich
43. Boris Šťastný
44. Jiří Šulc
45. Tomáš Úlehla
46. Jan Vidím
47. Vladislav Vilímec
48. David Vodrážka
49. Ivana Weberová
50. Jaroslava Wenigerová
51. Zdeněk Bezecný
52. Ludmila Bubeníková
53. Václav Cempírek
54. Josef Cogan
55. Jaromír Drábek
56. Jaroslav Eček
57. Jan Farský
58. Petr Gazdík
59. Martin Gregora
60. Alena Hanáková
61. Leoš Heger
62. Petr Holeček
63. Václav Horáček
64. Jan Husák
65. Jitka Chalánková
66. Rudolf Chlad
67. Michal Janek
68. Ladislav Jirků
69. Miroslav Kalousek
70. Jana Kaslová
71. Daniel Korte
72. Rom Kostřica
73. Patricie Kotalíková
74. Václav Kubata
75. Helena Langšádlová
76. František Laudát
77. Jaroslav Lobkowicz
78. Pavol Lukša
79. Jiří Oliva
80. Vlasta Parkanová
81. Gabriela Pecková
82. Stanislav Polčák
83. Anna Putnová
84. Aleš Roztočil
85. Jaroslava Schejbalová
86. Karel Schwarzenberg
87. Jiří Skalický
88. Jan Smutný
89. Bořivoj Šarapatka
90. Renáta Witoszová
91. Lenka Andrýsová
92. Josef Dobeš
93. Michal Doktor
94. Dagmar Navrátilová
95. Viktor Paggio
96. Karolína Peake
97. Jiří Rusnok
98. Jana Suchá
99. Jaroslav Škárka
100. Milan Šťovíček
101. Martin Vacek
102. Radim Vysloužil